Natasha Bedingfield. Má naprosto výjimečný hlas, o němž se chce říct, že je ho pro pop škoda. Podařilo se jí prosadit dokonce i v Americe, která není jinak k nedomácím interpretům vůbec příznivá. Natasha si většinu svých skladeb sama píše, produkuje je a vůbec je prostě skvělá. Tak co po ní ještě chtít víc? Jo, stejně povedenou druhou desku. A tady se ta chvála bohužel dost výrazně zadrhává.

Těžko říct, kde přesně se stala chyba, ale možná je to v tom, že Natasha až moc vsadila na jistotu. Debut tvořily tři druhy písní - skladby ve středním tempu ("Single", "These Words"), balady ("Unwritten", "Wild Horses") a taneční či rockové vypalovačky ("I'm A Bomb", "If You're Gonna Jump"). Na novince zůstalo vše při starém, jen poslední skupina se někam vypařila, čímž celá deska poněkud rozbředla do pomalých a o něco málo rychlejších temp. Zatímco minulá kolekce čněla nad ostatní popovou produkcí, nyní plave s proudem, kde jsou všechny ty vymydlené slečinky, které se svými nahrávkami mají společný jen zpěv, a to ještě ne vždycky.

Právě ale její zpěv je to, co nakonec "N.B." vytrhává z šedi nudy a obyčejnosti. Natasha má skvělý hlas, umí s ním pracovat a je si toho dobře vědoma. Člověka pak jen zamrzí, že na desce není více kousků jako krátká a cappella interlude "I Think They're Thinking".

Snad pocit, že kvalita není až tolik na výši, vedl zpěvačku k posílení kvantitativní složky. Třináct skladeb je na evropské edici doplněno o titulní skladbu debutu "Unwritten" (poněkud nepochopitelný krok, navíc v přímém porovnání je okamžitě slyšet, oč byla Natasha před několika lety lepší) a další dva utajené tracky, "Lay Down" a "Loved By You". Šedesát pět minut se tak stává jednou splývající zvukovou hmotou, při níž se sice hezky odpočívá a asi i miluje, ale při jakékoli jiné činnosti nudí.

Na "N.B." Natasha Bedingfield nabízí až moc vyšlechtěný pop, který je zbaven všeho zneklidňujícího. Kdybychom neměli myčku, pouštěl bych si ji až na výjimky k mytí nádobí.