Fran Healy už několik týdnů marně pátral po vhodném jménu pro svého prvorozeného syna. Pochlubit se s ním ale pochopitelně musel, takže jej vyfotil a jeho fotografii s nadpisem "chlapec beze jména" poslal svému známému. A stejný problém mělo také připravované album jeho skupiny Travis, která si díky albům "The Man Who" a "The Invisible Band" (krom tří vítězných sošek z Brit Awards) vydobyla nezpochybnitelnou pozici na britské kytarové scéně. A nepřišla o ni ani přesto, že následovník neviditelné kapely a přímý předchůdce aktuální novinky, album "12 Memories", zrovna příliš chvály po světě neposbíral. A tak se spojily dvě věci dohromady a nová nahrávka skotských melancholiků dostala název "The Boy With No Name". Jen Healyho syn nedostal jméno po tátově skupině - jmenuje se Clay. To aby nebylo zase všechno úplně dokonalé.

Mezi poslední (nepříliš úspěšnou) studiovkou a chlapcem beze jména udělali Travis tříapůlletou pauzu, během které se vyrojila spousta řečí. Že už prý to nejlepší mají rodáci z Glasgow dávno za sebou, že je ten úspěch sežral zevnitř, že se prý z nich stali další britské primadony, které už nedokážou vystoupit ze svého vlastního stínu. Ale již pilotní singl "Closer" naznačil, že se Travis svého stínu nebojí. Že jsou dokonce schopni jej natočit na svou stranu. Podívat se mu hrdě do očí. "The Boy With No Name" je album spokojených a vyrovnaných chlapů, co si už nemusejí vůbec nic dokazovat. Album plné melodií a aranží, ze kterých Travis trčí z každého tónu, ale přesto působí neoposlouchaným dojmem. A nad všemi dohlíží jedna sobecká žena - "Selfish Jean". Nejsilnější to skladba na albu, která je stejně roztančená jako krtek v modrých kalhotách. Vážně ji nahráli ti samí Travis, kteří by v teskných melodiích strčili do kapsy Celine Dion i s celým jejím hitem z "Titanicu"?

Travis nejsou kapelou, která zůstává stát na místě. Po úspěchu každé desky se vydali o další krok kupředu a až na jednu jedinou výjimku se jim to vždy vyplatilo. Nové album je však jiné. Nemíří zase o kus dál, ale spíše připomíná výběrovku "Singles", kterou skupina vyplnila to dlouhé čekání na novou placku. Travis se totiž přestali hnát kupředu. Zastavili se. Ohlédli se zpátky. A jako by si uvědomili, že ten svůj poklad už dávno našli (jak v hudbě, tak v životě). Že už nemusejí putovat přes celou poušť jako Coelhův pastýř v "Alchymistovi". Vrátili se k tomu, co jim přineslo ty největší fanfáry. A "The Boy With No Name" si taky jednu pořádnou zaslouží. A já k tomu vstávám, tleskám a přeju do vínku jak malému synkovi Clayovi, tak tomuhle výjimečnému návratu výjimečné skupiny dlouhý a spokojený život.