Jako dítě jsem měl jedno oblíbené místo, kam jsem často a rád chodil. Býval jsem tam vždy sám, užíval si lesního klidu i příjemného výhledu z okolních skal. To místo jsem znal nazpaměť a mé pouto k němu bylo obrovské. Znal jsem tu každý strom i kámen, oddával jsem se tu prvním meditacím, a chodím tam dodnes. Jednou jsem do svého útočiště opět přišel a... něco bylo jinak než obvykle. Možná to bylo jiné světlo po právě skončené bouřce, možná i moje mysl byla jinak naladěna, každopádně ten pocit, že je něco jinak, byl opravdu intenzivní. Podobné je to i s "The Very Best Of The Doors". Alba téhle party znám nazpaměť, včetně pořadí skladeb, a tak jsem si myslel, že mě už nemohou ničím (kromě neznámých archivních materiálů) překvapit. Omyl! The Doors přišli s novými mixy svých šesti řadovek a výběr z nich (plus něco málo navíc) přináší právě recenzovaná dvojdeska.

Remastering je ta největší kulišárna, kterou pro nás mohli Doors připravit. Každý, kdo slyšel alespoň párkrát alba v původní verzi, si určitě všimne, že je tu něco jinak, a kdyby chtěl říct co, nejspíš by použil slova jako barevnější, modernější nebo plastičtější. Jako bychom trošku jinak otevřeli uši anebo zvuk směřoval do mozku jinou cestou, než je obvyklé. Mé údolí bylo tenkrát jiné, stejně tak i písně Doors jsou náhle dynamičtější a získaly nový rozměr. V důsledku toho k sobě mají jejich jednotlivá alba blíž - dokonce ani skladby z "The Soft Parade" nijak nevybočují. Všechno je najednou pestřejší a člověk konečně začíná chápat, jak vlastně Doors mysleli svou nejméně úspěšnou desku.

Půjdeme-li více do hloubky, všimneme si, čím k oné pestromalebnosti dochází. Tu slyšíme nové kytarové sólo, jinde je další Morrisonův doprovodný vokál, tady zas Ray Manzarek hraje klávesové party, které v původních nahrávkách vůbec nebyly. Vše je ale smícháno tak rafinovaně, že to posluchače nijak neruší a kdyby neznal originál, ničeho by si nevšiml. Pro konkrétnost uvedu alespoň pár příkladů: "L.A. Woman" dostala delší intro, v "Roadhouse Blues" překvapí druhý Morrisonův hlas. K "Peace Frog" byl přidán šestivteřinový začátek "Blue Sunday". Víc ale prozrazovat nechci, abych nikoho nepřipravil o zážitek z objevování těchto rozdílů.

Co se výběru skladeb týká, není skupině téměř co vytknout. Od roku 1970 vydali Doors bestofek tolik, že dnes už určitě vědí, co má smysl připomínat a co ne. A tak zamrzí snad jen absence "Not To Touch The Earth" která je, dle mého názoru, jednou z nejzásadnějších písní kapely. Naopak je příjemné umístění několika písní z alba "An American Prayer" a také "raritních" "Whiskey, Mystics & Men" a "Orange County Suite".

Každý remastering, i ten sebelepší, může nahrávku sice vylepšit nebo posunout dál, ale vždy na úkor autenticity. A čím je album starší, tím je to víc znát. Nové verze písní Doors mne jako posluchače překvapily (zejména kvůli novým stopám a zvukům, které jsem doteď neznal) a opravdu rád jsem si je poslechl, vždyť je tu toho tolik nového k objevování! Přesto, až budu chtít příště slyšet hlas Jima Morrisona, sáhnu raději po některém z původních vinylů protože to jsou přece ty Doors, se kterými jsem vyrůstal.