Ani ne rok po vydání veleúspěšného alba "Decemberunderground" přichází čtyřka AFI se záznamem svého živého vystoupení. To ji představuje jako velkou koncertní kapelu, které nečiní potíž zaplnit několikatisícovou koncertní halu.
Je až s podivem, kolik času některým kapelám trvá, než se jim podaří najít cestu z nevětraných, zakouřených chodeb klubů pro několik desítek věrných fanoušků na vzdušná, dokonale nasvícená pódia obřích stadiónů s kapacitou tisícovek lidí. Zatímco některé to zvládnou už při debutové desce, jiné musejí klubíky objíždět do roztrhání těl (a strun) a čekat na svůj velký den. U
AFI je pravděpodobné, že z
počátku nějaké přehnané hvězdné ambice snad ani neměli. Ostatně punk-rock není zrovna hudební styl, který by plnil amfiteátry světových velkoměst. Ovšem jak roky plynuly, kapela tupila a obrušovala ostré hrany svého, řekněme, syrového zvuku a čím dál víc kladla důraz na melodii a přístupnější aranže. Když se pak na předposledním albu nazvaném "Sing The Sorrow" producentsky podíleli Jerry Finn a hlavně
Butch Vig, jinak kapelník svého času poměrně progresivních
Garbage, bylo jasné, že kapela má našlápnuto správným směrem a brány na ty zmíněné obří stadióny otevřené.
"I Heard A Voice" s podtitulem "Live From Long Beach Arena" představuje čtveřici coby velkou koncertní kapelu, která už má ledacos za sebou a svoji pódiovou show má dotaženou do posledního detailu. Své místo tady mají zadní projekce, byť statické, slušný světelný park nebo také dekorace v podobě malými žárovkami obsypaných keřů po obou stranách bicích. Ačkoliv to není kdovíjaká výprava, dá se, jak vidno, z relativního mála vytěžit maximum. Muzikanti moc dobře vědí co se od nich očekává, co na diváky zabírá a jak na sebe strhnout pozornost. Výskoky, otočky, protáčení kytary za zády na popruhu a běhání z jedné strany pódia na druhou jsou samozřejmostí. Kamera stačí vše pozorně zaznamenávat a přitom nezapomíná ani na detailní záběry zpívajících diváků nebo pohyblivý kotel pod scénou. Co ovšem lze záznamu vytknout, je absence nějakého vývoje. Po šesté sedmé skladbě začne vystoupení trochu nudit a celkový dojem nezachrání ani hitovky "Love Like Winter" nebo "Miss Murder" zařazené na samý závěr.
Samostatnou kapitolou je potom image. Ta je přesně taková, jaká má u kapely hlásící se k tomuto stylu být. Tedy pokérované ruce, obarvené patky zpěváka a kytaristy, potítka, sněhobílé tenisky. Kamera si dá tu práci a zabere i kytaristovy černě nalakované nehty. Ty a další tmavé doplňky pak dokonale kontrastují s bílou, do které je celá kapela ten večer oblečená. Davey Havok je frotnman se vším všudy, toho na ulici nepřehlédnete, ani kdybyste se opírali o bílou hůl a byly tři hodiny ráno. Chvíli nepostojí, s kabelem od mikrofonu omotaným kolem ruky a nohou zapřenou o odposlech v hlubokém předklonu křičí do předních řad tváří v tvář nadšených fanynek, které se své na pohled křehké tělesné schránky snaží protlačit skrz kovové mříže zábran. Ostatně při "God Called In Sick Today" neváhá, seskočí z pódia a jde se na publikum podívat zblízka.
O co víc je záznam koncertu obsáhlejší (naleznete na něm dohromady osmnáct skladeb), o to víc jsou ochuzeny bonusové materiály. V sekci extra je k nalezení zhruba dvacetiminutový dokument s rozhovory s kapelou prokládanými slovy členů "Despair Faction", jinak oddaného fanclubu
AFI. Od nich se například dozvíte, kdy
AFI slyšeli poprvé, co pro ně jejich hudba znamená, jaké skladby mají z jejich repertoáru nejraději a další, ne zrovna zásadní informace. Když k tomu přidáme tablo poskládané z ústřižků fotografií, je to z bonusů asi vše.
"I Heard A Voice" lze zařadit mezi ta lehce naprůměrná koncertní DVD. Body získané počtem zaznamenaných skladeb nosič poněkud ztrácí vzhledem k malému množství materiálů "navíc". Zvuk Dolby Digital 5.1 nelze považovat za kdovíjaký zázrak, vždyť v dnešní době se dá mluvit o standardu. Placku ve finále ocení samozřejmě hlavně fanoušci a příznivci, pro které má cenu cokoliv, kde se jejich oblíbenci byť jenom mihnou.