Jak se tvářit na nevzrušivou desku žijícího klasika? Jistěže novinka Joe Cockera není špatná, ale taky to není žádná velká sláva. Pro tuto situaci existuje několik ustálených slovních spojení, například "odvést si svůj standard". "Hymn For My Soul" zkrátka není deska, z níž by Cocker v budoucnu vybíral na další "Greatest Hits" - a že už má podobných kolekcí na kontě nepočítaně.

Není to jen absence "hitů", co činí z čerstvého Cockerova alba jen lehce nadprůměrnou nahrávku. Album je líné. Cockerův typický vokál sice slyšíme natolik správně, abychom si jej s nikým nespletli, ale zní jako doprovod k pomalé procházce po parku, když nikam nespěcháte a dokonce máte náladu krmit jeleny a daňky v oboře.

Tentokrát se zdá, jako by druhá polovina desky byla o něco lepší. Posluchač už je správně naladěn a pokud pochopil, že není kam spěchat a proč se vzrušovat, může mít nakonec z poslechu docela příjemný pocit. Potvrzením mimořádného Cockerova citu pro převzaté písně je Harrisonova "Beware Of Darkness", takto jeden z vrcholů alba. Pěkná aranžérská práce s prvky world music se projevila v "Just Pass It On" s neodolatelnými sbory nebo v bluesově zabarvené titulní písničce.

Aby nedošlo k mýlce: "Hymn For My Soul" je dobrá deska. Dobrá. Není to ale zásadní položka v diskografii chlapa, kterého jsem v recenzi alba "Respect Yourself" označil jako "spolehlivého". A to pořád platí.