Když jsem se tu před více jak rokem rozpačitě pozastavoval nad koncepcí vzpomínkového alba "Simplified", tak trochu jsem tušil, že tahle deska Simply Red nebude žádným velkým kasovním trhákem. V konečném účtování to bohužel tak dopadlo. Pokud bych si nebral servítky, pak bych napsal, že to byl víceméně propadák. Ovšem to se rozhodně nedá říct o turné k téhle desce. Koncertně jsou Simply Red stále velice žádanou akvizicí. S novou řadovkou "Stay" by se mohla či snad měla změnit i jejich pozice v albových prodejích.

V sestavě Simply Red se v poslední době nic zásadního nezměnilo. Mick Hucknall je stále pevný v kramflecích a zůstává jediným řádným členem skupiny. Má sice u sebe v podstatě stálou partu muzikantů, ti ale nejsou oficiálními členy skupiny. I přesto se někteří z nich podílejí na tvorbě společně s Hucknallem - ať už je to klávesák Dave Clayton, saxofonista Ian Kirkham či Andy a Gavyn Wrightové. Poslední dva jmenovaní, jejichž výčet spoluprací by mohl klidně vydat na takové menší "Kdo je kdo na anglo-americké hudební scéně", se ještě s frontmanem podíleli na produkci desky.

Na "Simplified", jež hrála všemi barvami od těch latino po ty jazzové, se možná na chvíli zdálo, že od teď Simply Red budou experimentovat, ale to ne. Po poslechu "Stay" je zcela zřejmé, že to byl pouze úkrok stranou, který zkrátka nezafungoval. Simply Red se tedy poslušně vracejí zpět do zajetých kolejí. Přesně tam, kde jejich muzika fungovala předtím - tedy do pomyslného průsečíku soulu, popu a jazzu s tím, že nyní lehce, ale opravdu velmi lehce, vpašovali ještě blues.

V čem je tedy problém? Obávám se, že se do hudby Simply Red začínají pomalu vkrádat prvky s názvy Stereotyp a Nuda. To platí o všech písničkách vyjma několika výjimek. Výbornou ryze popovou záležitostí je hned úvodní "World And You Tonight", která jako by se nemohla rozhodnout, jestli bude romantickou písničkou, nebo příjemným houpavým pohlazením. Další skvělou věcí je dechovou sekcí podporovaná, pozitivně laděná a života plná "They Don't Know", která nechává vzpomenout na ty největší hity Simply Red. V podobném duchu pokračuje i následující svižná "Oh What A Girl". Pokud jsem psal o vlivech blues, měl jsem na mysli s elektronikou si hrající "Good Times Have Done Me Wrong" a především "Money TV", v které ale Simply Red začínají vykrádat sami sebe. Jestli nějaká písnička stojí za poslech, pak je to "Death Of The Cool" - v jazzovém plášti zahalená hanbatá inspirace ranými nahrávkami Michaela Jacksona. Všechna slova o nudě a stereotypu se ale rozhodně nevztahují na poslední "Little Englander", která nemá v tvorbě Simply Red obdoby. Je to neuvěřitelně svěží písnička s výbornou melodií trošku připomínající to, co u nás dělají Uhlíř se Svěrákem. Tento pocit ještě podtrhuje použití dětského sboru, pískání a pro Simply Red nepříliš obvyklého nástroje - akustické kytary. Tahle skladba je i přes, nebo právě pro svou lehkou infantilnost zkrátka trefou do černého.

Deska "Stay" představuje tak trochu stojaté vody hudební produkce Simply Red posledních let, které občas zčeří nějaký ten vír, kamínek či jako v případě "Little Englander" pořádný šutr. Zatím je těch narušitelů poklidné hladiny poměrně dost a doufejme, že se postupem času nebude jejich počet zmenšovat. "Stay" zcela určitě není nejlepší deskou, kterou kdy Simply Red vydali, tahle léta asi má Mick Hucknall za sebou, ale pořád stojí za poslech. Už proto, že takových uskupení v dnešní době tolik nenajdete.