Další indie mlaďoši s kytarami, kterých už více netřeba? Chyba! Arcade Fire nejenže nejsou z Británie a je jich o něco více než v případě většiny jejich bratrů ve zbrani, Arcade Fire také přemýšlejí jinak. Dokázali to veleúspěšným, do smutečního hávu důkladně zahaleným debutem "Funeral", na němž nechali znít třeba harmoniku, dudy nebo harfu. A potvrzují to i - teď už jako jedna z nejžádanějších alternativně rockových kapel současnosti - na dvojce "Neon Bible", odkazující na jedno z děl kultovního spisovatele Johna Kennedyho Toola. Své fanoušky s ní rozhodně nenaštvou: pokusy se zvukem je neomrzely (k atmosféře si tentokrát pomohli třeba i kostelními varhanami), ještě více se rozmáchli a znatelně přidali ve hře na city. Zkrátka a dobře, ti, kdož je plácali po ramenou, plácají ještě vehementněji, navíc se připojily celé davy dalších nadšených. Pár jich AF získali i díky naší makrorecenzi, která po hlavní recenzi Benjamina Slavíka (9/10) uděluje v průměru takřka čistou osmičku.

---

Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

---

Karel Veselý - Arcade Fire řekli Satanovi ne (10/10)

Hudba z Kanady? To se donedávna rovnalo jen Celine Dion a Bryanu Adamsovi, za což si země nemohla vysloužit nic jiného než spravedlivý výsměch v "South Park: Peklo na zemi". Teď už by se Kyle & spol. tak snadno smát nemohli. Z Kanady právě přichází obrovsky silná vlna indie rockových kapel a jistí Arcade Fire jsou něco jako její vlajkový křižník. S "Neon Bible" jsem měl ze začátku problém, protože jsem si byl jistý, že už nikdy nemůžou natočit nic lepšího než "Funeral". Chvíli mi trvalo, než jsem se zaposlouchal a pochopil. A pak se to stalo. To album není nijak hudebně převratné (a ani to není cíl AF), vlastně je prosté jako polštář a peřina, což je asi tak dojem, kterým na vás bude působit zhruba po týdnu poslouchání. Můžete se ošívat, že Win Butler není nijak excelentní zpěvák a že aranže jsou možná už trochu přefouknuté, dnes ale nenajdete kapelu, která by na jednu desku nahrála skladby tak silné jako "Windowstill", "No Cars Go", "Black Mirror"... vlastně bych mohl jmenovat celý tracklist. A úplně nejlepší je, že "Bible" nevychází na žádném z velkých vydavatelství. Arcade Fire řekli Satanovi ne a dali nám jasný důkaz, že ty hlavní věci v hudbě se dávno nedějí v televizních opičárnách a podplacených playtimech. Nechci znít pateticky, ale říkám: Pojďme do jejich světa, bude nám tam líp.

Ondřej Pravda - Emoce zatavené do mixu slyšeného (9/10)

Mám radost, když se nečekaně dostanu k dobré muzice. Jelikož už tak nesleduju aktuální trendy (a pirátsky celé desky z netu nestahuji), o Arcade Fire jsem zatím jen četl. "Neon Bible" mě ale navede do krámu pro originál. A přitom neumím přesně popsat, čím mě ta deska dostala (a není to tím, že mi náladou místy připomíná první album Killers). Rozumím, proč kolega v hlavní recenzi tolik mluví o (po)citech a skoro vůbec ne o vlastní muzice. To není špatně, protože z pohledu suchopárného kritika kapela nehraje něco neslyšeného, pokud jde o jednotlivé prvky jejich muziky. Jenže muzika by měla být o emocích, a ty Arcade Fire dokážou do svého mixu slyšeného zatavit výborně. V tom mixu jsou schopni na "rockovém" pozadí využít svou částečně jazzovou minulost, přidat popovou lehkost, která se nevylučuje s celkovou melancholií až smutkem (varhany nebo tahací harmonika fungují), dodat do pozadí orchestrální pompéznost, která nevadí, a to jsem nevyčerpal všechno. Taky to lze říct slovy jiného kolegy, který desku označil za pop. Proč ne, ale vzhledem k obecnému chápání tohoto slova bych přece jen předsunul indie rock. Deska na hodně poslechů, lepší než předchozí "Funeral".

Tomáš Tenkrát - Ďábel s andělem v těle (9/10)

Nuda X extáze, bílá X černá, pórek X vepřový řízek, Kladno X Mordor, (nyní dosaďte jakoukoliv kapelu) X Arcade Fire. Po těch všech do nebes vynášejících ohlasech jsem čekal slušnou desku, ale "Neon Bible" je opravdu brutální věc, která solí otevřené rány. Těžko se to popisuje, je to zcela ojedinělé album, které by rozhodně nemělo uniknout, pokud možno, nikomu. Už fakt, že na mě snad pokaždé při poslechu padla určitá úzkost, o něčem vypovídá. Ale úzkost to je příjemná, takové to mrazení, které vás baví v sobě vyvolávat. Něco jako když někoho tankuje sledování hororů. Těžko byste někde jinde hledali takto exemplární atmosféru. Melodie jsou v jádru pozitivní a decentně upozaděné, dokážou však být již při třetím poslechu zapamatovatelné a budou se líbit. V kombinaci s texty, které v makrorecenzi zmíní asi každý, je to opravdu NĚCO. Do toho citlivě zasahuje sbor, ale jsou slyšet i varhany nebo harmonika. Po producentské stránce prostě rovněž vychytaná věc. Pochybuji snad pouze o tom, jak dlouho to bude bavit, zatím ve mně ale "Neon Bible" vyvolává poměrně intenzivní pocity. A po knize "Neonová bible" od Johna Kennedyho Toola, která stála tomuto albu modelem, se určitě podívám v knihkupectví. Jednou větou: Ďábel s andělem v těle.

Michal Koch - Neskutečně temná a přitom hitová deska (8/10)

Články kolegy Benjamina Slavíka někdy zhltnu jedním dechem, jindy jsou pro mne k neučtení. U jeho hlavní recenze na "Neon Bible" se mi ale poprvé stalo, že jsem naplno zatoužil slyšet desku, o jejíž existenci jsem do té doby neměl tušení. Těšil jsem se na temnotu, kterou si, nevím proč, spojuji hlavně s patřičně zastřenými kytarami. A tak jsem se malinko podivil, že kytary rozhodně na tomto albu nehrají prim. Nečekal jsem ani v nejmenším tolik smyčců, klavíru, nečekal jsem naprosto skvostné a vícekrát použité téměř bachovské varhany, nečekal jsem dívčí vokály nebo dokonce (pokud se nemýlím) banjo. A hlavně bych nikdy neřekl, že kombinace toho všeho může dát dohromady opravdu neskutečně temnou a přitom hitovou desku. Jen zpěv mi občas připadá možná až příliš naléhavý, příliš jímavý, jako by chtěl Win Butler zaplakat sám nad sebou (což možná chce, ostatně co já vím a co je mi po tom?). Krásná deska, i když každopádně poněkud divná. Ale tak nějak krásně divná.

Ondřej Michal - Výjimečně procítěné a v podstatě věrohodné (8/10)

O Kanadě se rozhodně nedá mluvit jako o rockové velmoci. Arcade Fire ovšem svojí druhou deskou dokazují, že úplně zatracovat tamní scénu není zcela na místě. Jejich debutu "Funeral" jsem před třemi lety nevěnoval velkou pozornost. Asi tak dva poslechy. Pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že to je mnoho povyku pro nic. "Neon Bible" si ovšem zaslouží poslechů podstatně víc. Ačkoliv se považuji za fanouška toho, čemu se říká emo-punk, musím přiznat, že tak procítěná a v podstatě věrohodná nahrávka mi v uších dlouho nezněla. Na "Neon Bible" jdou ruku v ruce tóny varhan s kytarovými riffy, emotivní zpěv se smyčci a pěveckým sborem, to vše v pompézním, pozvolna gradujícím tempu, které směřuje k až téměř hymnickému vrcholu. Výborné album pro všechny, pro které slovo emo není jenom pokérovanými předloktími a patkou přes půl obličeje.

David Věžník - Někdy až moc psycho (7/10)

Žuch. Když jeho tělo dopadlo na dno čerstvě vykopaného hrobu, musela se pousmát. Hořký úsměv. Milovala ho. Ale už to nemohla dál snášet. Milovala i to, co jí pouštěl. Ale už to nemohla dál snášet. Naposled Arcade Fire. Ta skupina ji fascinuje i rozčiluje zároveň. Líbí se jí, jak jsou čitelní, rozpoznatelní na první poslech. Aranže doslova praskají ve švech nápadů. Třeba to, jak kapela využívá ve svém žánru neobvyklé nástroje (hluboké pozouny, varhany, mandolíny), staví to mix folku a rocku do roviny, na kterou Divokej Bill nikdy nikdy nikdy nedohlídne. Nebo ty skoro až andělské sbory. Arcade Fire ji štvou zvukem. Bicí a vůbec skoro všechno zní jak odvedle z pokoje. Ale třeba to je těma empétrojkama. Sto dvacet osmičky jsou o ničem. Někdy už na ni jsou taky až moc psycho, ale pořád to v sobě zase má ten smutek, který má tak ráda. Hlavně na přelomu října a listopadu. Teď je ale duben. Musí se jich zbavit obou. Hodila cédéčko "Neon Bible" do hrobu. Za ním. Žuch.

Miroslav Böhm - Zcela odlišný pohled na svět (7/10)

Po hudební stránce je "Neon Bible" přímočará, jednoduchá a sází na silné a zpěvné melodie (ano, zmínka o Arcade Fire v rubrice "Týden v popu" nebyla zcela mimo mísu). Jednoduché populistické riffy jsou opakovány stále dokola, zarývají se hlouběji pod kůži a s postupným vývojem písniček jsou vrstveny inteligentně přes sebe až do závěrečného aranžérského orgasmu. Místy je sice počet využitých nástrojů lehce za hranicí slušného chování, ale každá melodie na albu by si své místo obhájila bez problémů. Přesto ve mně "Neon Bible" nezanechala dojem, že je přesně tím, co bych chtěl slyšet znovu a znovu, a to jednoduše proto, že jsem album nepochopil. Mám na svět zcela odlišný pohled než tihleti zapálení Kanaďani. Ten jejich jim neberu, naopak před nimi smekám, že o něm ještě mohou zpívat a hrát, ale já svět vidím rozzářený ve všech barvách, s vychlazenou dvanáctkou za pětku (aspoň za tři, kamaráde - pozn. kor.) na každém rohu a pokaždé, když přicházím domů, jsem přesvědčen o tom, že na zahradě bude stanovat švédský bikini tým (zdravím Ala Bundu). A svůj optimismus a růžové brýlky si kvůli "Neonové bibli" sundat nehodlám.

Luboš Kreč - Jako by si spletli dobu a místo (7/10)

Z Arcade Fire se stala masová záležitost. O tom není pochyb, vždyť debutovali na čísle dvě americké hitparády, na čelo se usadili doma v Kanadě, o koncertní turné je nezvyklý zájem. "Neon Bible" je posunula směrem, který "Funeral" podle všeho jen naznačil. Ale proč? Možná že posluchači už mají dost líbivých, jasně čitelných, garáží a retrem zavánějících kytarovek. Možná že vlna indie a pseudo-post-punku omrzela, možná že se zaměnitelnost přejedla. A tak přišli tihle kanadští rockeři-folkaři, kteří jako by si spletli dobu a místo. Na přední místa prodejních žebříčků se opravdu nehodí, vždyť zpívají o náboženství, o bohu, o trpké životní zkušenosti, o bolesti. Celá deska je podivně ponurá a intimní zároveň, jestli lze někdy hovořit o propojení rocku a folku, zdá se, že Arcade Fire našli recept. Přesto dokonalost zůstala nedosažena: té tušené deprese je až příliš, album ke konci plyne spíše ze zvyku, posluchač ho vnímá, protože se mu líbily první dvě třetiny. Tedy aspoň já. Speciálně místy to je skvělá nahrávka, holt ne všude.

Zuzka Macháčková - Atmosférická deska prýštící emocemi (7/10)

Když si pustíte tuhle desku, nejdříve vás napadne, že to zní jinak. Jinak, než všechny ty kytarovky, emo pankáči a hudba, která je teď všude kolem. Je to něco zvláštního, temného a od první písničky poznáte, že máte před sebou kvalitní album. A to především proto, že Arcade Fire sázejí, mimo jiné, na hymnické melodie. Ať zní deska jakkoli, melodie je vždycky to, co se vám dostane pod kůži. Je to velmi atmosférická deska prýštící emocemi. Arcade Fire si na ní vytvořili svůj vlastní svět, do kterého však může vstoupit každý, kdo jen trochu chce. Vsadili v podstatě na osvědčený recept, ale přesto přinesli něco nového. Pro mě jsou nejlepšími kousky "Intervention" a "Black Mirror", v druhé polovině však deska trochu ztrácí onu melodičnost a mnohem více se utápí v emocích. Doporučila bych ji každému, kdo hledá něco nového. Něco, co překvapí.

Petra Hubáčková - Procházka blázincem (7/10)

Jakožto zástupce metalové menšiny mě k poslechu novinky Arcade Fire přivedla až recenze kolegy Benjamina. Nechtělo se mi věřit, že by snad nějaká skupina mohla vystihnout všechny ty emoce, bolístky a protiklady. Po několikerém poslechu "Neon Bible" jsem musela své hodnoty tohoto žánru, kde jsem zatím ještě nováčkem, lehce přehodnotit. Arcade Fire si zakládají na kontrastech. Na bolavých, místy tklivých, ale jinak třpytivě hebkých kontrastech emocí. Od prvního kilečka do vás vlévají na oko chladné texty, které ve vašem nitru vyzní naopak jako trpké vzpomínky, které jste dávno chtěli zapomenout. Nemusíte nutně milovat žánrově podobné skupiny, aby vás "Neon Bible" osvítila. Nevyžaduje se po vás, abyste desku napjatě poslouchali, a už vůbec si nemusíte umět vysvětlit nakažlivě rozpolcenou náladu. Na mě osobně zapůsobila až druhá polovina desky, snad díky přesným triolám a plačtivě příjemnému hlasu, konkrétně v "The Well And The Lighthouse", nebo díky aranžím v kousku "No Cars Go". Deska působí dohromady jako procházka blázincem. Síla ukrytá hlavně v textech a hudbou jen dokreslená, slova o štěstí a hned nato vzpomínky na smrt, prodírání se houštinou paměti, bolest a jen lehce naťuknutá radost.

Album: Arcade Fire - Neon Bible
Průměrné hodnocení: 7,9/10
Celkový čas: 46:59
Skladby: Black Mirrors, Keep The Car Running, Neon Bible, Intervention, Black Wave/Bad Vibrations, Ocean Of Noise, The Well And Lighthouse, Antichrist Television Blues, Windowstill, No Cars Go, My Body Is A Cage