The Stooges s deskou "The Weirdness" ukazují, že úplně v pohodě sice nejsou, ale stále stojí za to. Vracet se zhruba po třiceti letech, to chce odvahu, zvlášť když platíte za jednu z největších ikon garážového rocku (nebo jakéhokoliv jiného žánru) a na kontě máte skladby, které tento žánr udělaly. A to ze všech stran, ať z té tvrdé ukřičené a hlasité, nebo naopak té znuděné, frustrované a nadevše otrávené. Takovéto zahrávání si se svým jménem není ani tak vzrušujícím riskováním jako spíš adrenalinovým sportem. The Stooges s Iggy Popem v čele muselo být jasné, že nemohou postupovat jako v '73, kdy vydali zatím poslední LP "Raw Power". Tehdy hráli a žili opravdu na doraz, svou muzikou se chtěli, a museli, vyjádřit. Tentokrát se za pomoci hvězdného producenta (Steve Albini) zavřeli do studia, nechali si starý zvuk, silné slogany jak z reklamních letáků své největší slávy a napsali nové písničky.

Novinka rozhodně není špatná. Iggy je stále v obrovské hlasové formě a jeho projev pořád navozuje dojem něčeho extra. Je to zpěvák, od kterého můžete slyšet všechno: od legendárních kusů, přes výborné a průměrné věci, k dobám, kdy o sobě zřejmě vůbec nevěděl. A pokaždé by vás to mělo dostat, protože jeho výraz má charismatický prvek všude, ať je na vrcholu, nebo naprosto v prdeli. Další věc: pro fanoušky syrové rockové muziky je zvuk The Stooges fascinující většinou sám o sobě, takže je také důvodem, proč novou desku poslouchat. Úctu k legendě si však odpustíme.

"The Weirdness" neznamená ale návrat Iggyho party úplně přesně, jak je většinou prezentován. Nejsou to totiž výhradně nové věci po více než třiceti letech - The Stooges s Iggym nahráli několik skladeb už na poslední Popovu sólovku "Skull Ring" z roku 2004. Bohužel nutno přiznat, že tehdy byla skupina v lepší formě. Možná na ní neležela tíha se svítícím nápisem celé nové album The Stooges, takže byli víc v pohodě a jaksi uvolněnější. Na "The Weirdness" je nejsilnější začátek, kdy hned v úvodních tónech otvírací "Trollin'" Iggy, ještě než začne zpívat, vykřikuje do vzduchu jako v dobách "I Wanna Be Your Dog". To se člověk neubrání nadšení, že je kapela zpátky ve velké formě. Jenže než album dohraje, přijde vystřízlivění.

Kapela je stále divoká a hravě dokáže přesvědčit, že to s rock'n'rollem pořád myslí vážně; Iggy zpívá: "Moje představa zábavy je zabíjet všechny okolo," a Ashetonovi do toho jdou po hlavě jako v dobách "Funhouse". Skupina se stůj co stůj snaží udržovat si nadhled, u toho chce současně pořád hrát tvrdě - jako by si nedokázali vybrat. A to je zřejmě největší problém desky. Často to není ani zabijácký nářez, ani vyzrálé písničky s nadhledem. Většinou něco mezi. Zlatá střední cesta bohužel tentokrát neznamená vždy nejlepší řešení.

Skupině se daří v pomalých skladbách, kde je Iggy smutný, vzpomíná, chová se tak, jak se to v jeho věku a s uskupením, s nímž zrovna hraje, hodí. Má to náboj, obsah a hlavně autentičnost. Jsou to chvíle, kdy si kapela uvědomuje, že řádně vypálené balady jsou tím nejlepším, s čím mohou přijít. Kytary nechají klidnější, hlas rozumnější a přitom řvou přímo do srdce, nejvíc na celé desce.

Poslouchat "The Weirdness" s sebou nese rozpolcené pocity. Jsou tu nové písničky a rozhodě ne špatné, jen jim něco chybí. Chvíli to vypadá, jako by The Stooges místo betonu chtěli vytáhnout plast a slzný plyn dohromady. Nebo jinak: "The Weirdness" má chuť den starého pařížského croissantu s čokoládovým krémem. Ne že by byl úplně špatný, ale...