Kytarové kapely jsou jednou z masově nejoblíbenějších atrakcí popmusic. Retro vlna probíhá už od roku 2001, kdy svůj debut "Is This It" vydali američtí The Strokes. Nové kapely takových kvalit už většinou nedosahují, proto se zdá, že se tato modní vlna přežila. Než ale přijde něco nového, přečtěte si o kořenech těchto kytarovek.
© Archiv Ve světě popmusic je dnes kytarová muzika jednou z nejvyhledávanějších atrakcí. Pár let zpátky se ale zdálo, že se věci budou mít jinak. V devadesátých letech chtěli hudební fanoušci tančit, jet na drogové chemii, zábavu balit do křiklavých barev a prudkých trhaných pohybů. Než na klasické koncerty se v pátek večer chodilo řádit na parties: sex, drogy, chemie a bezstarostná euforie. Zvláště pak v druhé polovině dekády scénu ovládala taneční hudba a ostré kytary nikoho moc nezajímaly.
"Nuda, to už tu bylo, chceme něco novýho," křičela scéna po progresivitě, kterou se pak sama přežrala. Musela přijít další změna a čerstvý vzduch. Ten představuje retro-kytarová muzika. Nic ale nepřišlo jen tak z ničeho, na to už je pozdě. Jednou z věcí, kterou generace kapel "všechny kytary ven" po roce 2000 lidi zaujala, nadchla, strhla (nebo někoho naopak otrávila), byl silný vliv americké a britské scény sedmdesátých a osmdesátých let. Éry punku
Sex Pistols a
The Clash, hnutí vždy elegantních mods kolem
The Jam a zásobárny newyorské new wave.
© Archiv Právě kulturní prostředí vázané na New York je hodně výrazným pramenem, z něhož dnešní rockeři čerpají. V šedesátých letech se tam objevili
Velvet Underground (
Lou Reed,
John Cale,
Nico), parta spjatá s uměleckou komunitou kolem Andy Warhola; silný inspirační zdroj řady pozdějších rockových generací. Jejich čtyři zásadní desky spojují drsnost a romantiku, cynismus a pochopení, čistotu a špínu, řev a šeptání. Do jednoho panelu slité akustické kytary, spálené hlasy a texty o pouliční verbeži, masochismu, drogách, prostituci a dalších pro život do třiceti přitažlivých tématech. Muzika, která kromě pamětníků funguje také na o generaci mladší rockery, kteří se obracejí zpět a nebojí se souboje s těžko překonatelnou minulostí. Tak dnes nejvíce působí newyorští
The Strokes. Dalším a ještě čitelnějším zdrojem jsou pro
strouks punkoví romantici, kde ona romantika nabírá hodně rozervaných souvislostí -
Television. Jejich nejslavnější album "Marquee Moon" z roku 1977 je pro Juliana Casablancase a spol. láska, učebnice a básnická sbírka v jednom. Debut
"Is This It" mladičkých
The Strokes vydaný v roce 2001 na klasické post-punkové album navazuje suchým kytarovým zvukem, vyřvávanými lo-fi pop-songy a neurvalou atmosférou. Ta je plná slz, rozzlobených výkřiků a rychlých třiceti minut, jež evokují život ve velkoměstě, kde na nic není čas. New York, holky, cigára a hodně nápojů.
CBGB a nadzvuková řežba Sonic Youth
Při výčtu inspirací dnešních skupin nelze opomenout vlnu new wave (post-punku), která se ke konci sedmdesátých let scházela a vytrvale pařila v dnes již nefungujícím klubu CBGB, centru tehdejší punk-kultury. Krom jiných zde hrávali
Talking Heads (skupina zásadní pro disco-punkové party typu
The Rapture nebo
LCD Soundsystem),
Blondie (učebnice popových rebelek s kytarou ražení
The Long Blondes), vetřelci z Detroitu
The Stooges s Iggy Popem (jejich stopy uslyšíte v každé dnešní garážové kapele) nebo
Sonic Youth (nikdo je neposlouchal více než Karen O se svými
Yeah Yeah Yeahs).
© Archiv Sonic Youth hráli tvrdě a zároveň neskutečně melodicky: na svých deskách (klíčové "Goo", "Dirty", "Evol", "Daydream Nation") stavěli na nadzvukově vřískajících kytarách, jež fungují na jednoduchém punkovém pojetí - jeden, dva, tři akordy-, na elektrických ruších, zpětných vazbách a omračujících zvukových stěnách, které kapela balila do melodického parfému, který vám buď podlomil kolena, nebo vás svým chaosem a neuspořádaností úplně odradil. Tyto fascinující atributy ze sonického mladí udělaly symbol americké rockové alternativy, ke kterému je pro větší úplnost třeba připočíst ještě
Jane's Addiction. Jako velký inspirační zdroj je jmenovaly kapely grungeové scény ze Seattlu, Kurta Cobaina a
Courtney Love nevyjímaje. Zpěvačka a basistka Kim Gordon je dodnes u každé ostré dívčí party (vedle
blondie-girl Debbie Harry) označovaná za výchozí inspiraci a vzor, na který se snaží navazovat. Poslední alba
Sonic Youth už spíše sází na klid, rozvážnost a romantické vokály, přesto si udržují hodně vysokou kvalitu. Od nadzvukového punku přejdeme nyní ale k tomu méně sofistikovanému, který se koncem sedmdesátých let hrál na britských ostrovech.
Sex Pistols,
The Clash a další.
V létě 1977 bylo v Londýně veselo: čichalo se lepidlo, hulilo a chlastalo o sto šest, barevná číra a cvočky na každém rohu, žluté plakáty s přebalem nejslavnější punkové desky jakbysmet. Rodily se nové rockové hvězdy; a přitom toho ve srovnání s těmi zavedenými ani moc neuměly. Šlo o názor, přesvědčení a čerstvou krev. Vše nastartovalo první album
Sex Pistols "Nevermind The Bollocks Here Is Sex Pistols". A ve zběsilé rychlosti se jelo dál. Až do rychlého konce.
Rebelové na objednávku
U Johny Rottena a jeho kumpánů si je třeba uvědomit, že v zásadě šlo o uměle vytvořenou kapelu, na jejímž úspěchu měl hlavní podíl šikovný producent
Malcolm McLaren, dříve manager
New York Dolls. Vize punkové módy ho napadla v roce 1974, když v Londýně viděl koncert
The Ramones, kteří zrovna po Británii jeli turné ke své debutové, eponymní a "ryzí" desce plné hitů kalibru "I Wanna Be Your Boyfrined". Svou ideu zrealizoval s ochotnými floutky, kteří si začali říkat
Sex Pistols. Hoši měli nařízeno, jak mají mluvit na veřejnosti, jak se mají chovat. Ruku v ruce s tím šla samozřejmě i jejich hudba naplněná anarchií a heslem
carpe diem, tedy žít teď, na sto procent. Image fungovala skvěle. Vymezování se vůči společnosti a tehdejší masové kultuře.
"No Fucking Heroes, No Future! Anarchy In UK!" Přesně toto
Sex Pistols ostrovní scéně přinesli, což nebylo vůbec málo. Dokázali jí vrátit živelnost, energii a vlastní názor. Mladí dostali zpět to, co jim staří vzali. Podle šílenství, které tehdejší party vyvolávaly, se zdálo, že definitivně.
© Archiv První punková vlna bude ještě hodně dlouho předmětem spekulací. Jde o to, jak důležitá a nadčasová scéna kolem
Sex Pistols vůbec byla. Avšak to, že jejich energií a zlými hláškami nacpaný debut "Nevermind The Bollocks Here Is Sex Pistols" změnil britskou scénu od základů, není spekulace, nýbrž holý fakt. Stejně jako, že když vám je patnáct, tak dostanete občanku. Šlo o reakci na stále mohutnější vládu až za hrob nepřitažlivého a ne sexy art-rocku, jemuž udávaly tón dinosauří kapely
Genesis,
Pink Floyd nebo
Yes. Pistols rock'n'rollu vrátili jeho jednoduchost a údernost. Přišli s myšlenkou, že rocková hvězda nemusí mít vokál s rozsahem čtyř oktáv, že nemusí skládat patnáctiminutové kompozice a hrát sóla, která působila dojmem vhodné přílohy akademických časopisů. To nebylo nic, s čím by se bouřící mládež mohla ztotožnit.
"Do hajzlu s uměním. Chceme něco svýho".
Na úspěchu
Sex Pistols se svezla spousta kapel, z nichž umělecky přežily především levičáci
The Clash, kteří v pravou chvíli přestali hrát punk, odjeli do New Yorku a zamilovali se do hip hopu, reagge a zvukově byli prostě "v pohodě". Dalšími souputníky byli garážoví šílenci
The Damned a poměrně chytří a vyhraní
Buzzcocks. Zbylé kapely z dnešního pohledu stojí za moje i vaše prošlapané sálovky z gymplu. Současné indie party se k punkovém odkazu obrací neustále, a to v první řadě pro razantní a jednoduchý přístup k psaní písniček, zadruhé často pro zvukovou stránku - v kurzu jsou zejména
The Clash. Od těch si půjčili odsekávanou kytaru punkáči i romantici v jednom, děti Albionu
Pete Doherty a
Carl Barat alias
The Libertines. Kyselé ksichty
Sex Pistols naopak dost úspěšně praktikují
Arctic Monkeys (pokud tedy nekoukáte na promo fotky).
Italská elegance a slzy smíchané s make-upem
© Archiv Vedle agresivní punkové mládeže se londýnskými ulicemi proháněli také gentlemani na skútrech, mladíci oháknutí podle poslední italské módy. Říkali si mods a do dneška jsou následováníhodnými symboly punkové elegance. Jak na ty doby vzpomíná jejich nejvýraznější představitel
Paul Weller ze skupiny
The Jam?
"Šlo o to mít pěkné oblečení, elegantní styl, dále Rickenbackera na hraní a pořádnej skútr, to jste hned měli ve všem větší šance. Alespoň jsme si to tehdy myslel," vyprávěl magazínu Q. Muzika mods byla hodně energická a reflektovala pocity nespokojené mládeže (ale současně klidnější oproti té punkové), jež radši vysedávala v kavárnách s knížkami, než aby se opíjela do bezvědomí, vyřvávala songy o anarchii a ráno se probouzela na zastávkách metra. Někde mezi
Sex Pistols a
The Jam se pohybovali irští
The Undertones - hudbou post-punk revival, filosofií rozjetější mods.
Ve chvíli, kdy bychom měli pro celou dnešní kytarovou scénu (zejména britskou) vypíchnout jednu kapelu, nešlo by jít jinam než k
Joy Division.
© Archiv Robert Smith je vždy zmalovaný makea-upem, že by neměl daleko do Marilyna Mansona, rozcuchané natupírované vlasy zakrývají celý obličej, po pódiu se pohybuje mátožně. Charisma však neztratil ani z desetiny. Je to jeden z nejzbožšťovanějších indie hrdinů, který se na koncertech objímá s Brianem Molkem z Placeba, hostuje na akustických show
Korn, stále nahrává výborné desky a teď také mluví o novém dvojalbum, jež se bude blížit skvělému "Kiss Me Kiss Me Kiss Me". To svědčí o stálé vitalitě a energii, což je věc, která by při pohledu na jeho vizáž napadla leda masochistické fanoušky. Do mikrofonu pouze za citlivého vybrnkávání brečí a dodává silné injekce depresí a melacholie ze zničené lásky. Jeho
The Cure, ostatní zajímá naopak otupělá a plochá romantika dvojalba "Kiss Me Kiss Me Kiss Me", zasněné zvukové plochy "Disintegration" nebo půlhodinová zoufalá láska v garáži bez vzduchu na "Head On The Door".
Čekání na novou revoluci
Pro dnešní muziku je z post-punkové scény důležité pochopitelně mnohem víc věcí než jen alba
The Cure a
Joy Division. Velice zajímavá byla vedle Pavement další skupina Johnny Rottena po rozpadu
Sex Pistols - Public Image Limited. V té bývalý punker ukázal brilantní muzikantské schopnosti a spíše než divoké vyklidněné a jakoby vycukané emoce. Byla by chyba zapomenout na skupiny, kterým rock jako takový nic extra neříkal. Z těch čistě popových kapel zmíníme hymnické
The Smiths nebo
Slowdive. A pokud chcete ještě jedno rock'n'rollové jméno, třeba k vlivům
Franz Ferdinand, tak si dejte
The Fall. Do seznamu přidáme jednu z grouppie
Sex Pistols Siuxsie a její Banchees a dále gotické hrdiny
Sisters Of Mercy, Bauhaus, Mission a
Cult, kterým vliv na party typu
Placebo upřít nemůžeme, ani kdybychom stokrát chtěli.
© Archiv Móda současných kytarovek trvá od roku 2001, kdy na scénu přišli newyorští
The Strokes. Vlna dokázala vyprodukovat kapely, které velký talent a potenciál už prokázaly (třeba
White Stripes,
Black Rebel Motorcycle Club,
The Libertines,
Interpol). Dále skupiny, u kterých se teprve uvidí, co bude dál (
Yeah Yeah Yeahs,
Kasabian,
Arctic Monkeys), a party, od kterých se velké desky dají čekat jen stěží, ale dobré zábavy by s nimi mělo být stále dost (
The Killers,
Kaiser Chiefs,
Franz Ferdinand). Nové kapely, které v posledních měsících přicházejí z obálek NME (jmenujme
The View, Tokio
Police Club,
The Maccabees) se hodně často - při vší úctě - jeví jako revivaly výše jmenovaných retro-uskupení a nemá smysl se jimi zabývat. Nejenže se u nich naplno projevuje absence originality, ale často postrádají schopnost napsat více než jednu dobrou písničku na album. Očekávání něčeho nového konečně nepřinesl ani nu-rave, jehož představitelé, snad kromě
Klaxons, stojí obvykle za jeden poslech. Zde by se dal použít slavný citát Leonarda Cohena: "
But you don't really care for music, do you?" Tady, ať si každý odpoví sám.