Když jsem se ve čtvrtek večer, chvíli před osmou hodinou blížil ke dveřím smíchovského klubu Futurum a viděl na schodech postávající hloučky, vzpomněl jsem si na scénu z filmu "Smoke", kde Harvey Keitel den co den přesně ve stejnou hodinu fotografoval křižovatku, kde měl svůj obchod s kuřivem. Určitě by bylo zajímavé něco podobného vyzkoušet také na opačné straně ulice, přímo proti proskleným dveřím do "Efka" a podle vizáže vcházejících jedinců hádat, kapela jakého žánru ten večer zrovna vystupuje. V tomhle případě by tipování nebylo zase tak složité. Převážně černé mikiny s kapucou, okované pásky, trika Rancid a konversky na nohách byly dostatečnými vodítky při hledání odpovědi na otázku, komu ten večer bude patřit pódium.

V půl deváté nastoupila před v tu chvíli ještě poloprázdný sál první předkapela. "Je to pořád na jedno brdo, co?" zhodnotil produkci tuzemských C kamarád. Rozhodně jsem nemohl souhlasit. Je pravda, že absence vokálu mohla u někoho vyvolat pocit fádnosti a jednolitosti, ovšem při pozorném a soustředěném poslechu začala vynikat barevnost a různorodost jejich - řekněme - melodického hardcore, postaveného na jednak na zvuku zkresleným různými efekty kytary, jednak na klávesových plochách. Po dvaceti minutách jsem si uvědomil, že zpěv vlastně není vůbec zapotřebí a ve své podstatě by naopak působil rušivě až nepatřičně. Jejich zhruba čtyřicetiminutový set zafungoval coby úvod večera přímo znamenitě.

O čtveřici The Avengers se dá bez nadsázky mluvit jako o legendě. Jak jinak označit kapelu, která s přestávkami hraje již od sedmdesátých let? Musím se přiznat, že old-school punk, jehož jsou právě The Avengers typickými představiteli, mě zrovna dvakrát neoslovuje a spíš dávám přednost současnému, mladšímu zvuku. Ovšem jejich živé vystoupení bylo příkladnou ukázkou toho, že i dřevní hudba může v koncertní podobě působit živelně a zábavně. Zvláště pak když u mikrofonu stojí taková zpěvačka, jako je Penelope Houston. Přirovnání s ranou Debbie ze slavných Blondie je myslím docela na místě. Do menších rozpaků mě ovšem uvedla ve chvíli, když jednu skladbu věnovala Georgi Bushovi, "kterého všichni nenávidíme." Myslím, že je naprosto v pořádku dávat veřejně najevo svůj odmítavý postoj k politickým krokům amerického prezidenta, a vůbec k americké zahraniční politice, na druhou stranu se nemohu zbavit dojmu, že se z toho už dávno stalo klišé. Jako by ten, kdo neposílá George juniora do háje, ani nebyl.

Loňský koncert šílenců The Epoxies na Sedmičce mi unikl. Na základě informací od známých, kteří se akce zúčastnili, jsem věděl, že měli plno, byť převažovali turisté, a že se koncert povedl. O to víc mě překvapila zpráva, že se k nám opět chystají a dokonce do podstatně většího sálu, než byl ten strahovský. Na pódium naběhli v typických úborech jako vystřižených z nízkorozpočtového sci-fi filmu a bez zbytečných průtahů spustili úvodní pecku "Need More Time", následovanou asi jejich největší hitovkou "Radiation". Ta mimochodem otevírá jejich druhé album s všeříkajícím názvem "Stop The Future". S barevně nasvícenou scénou zahalenou do kouřové clony a zeleným laserem připevněným pod krkem kytary to byl působivý nástup. Jistě, osmdesátkové retro je teď v kursu, ale nenapadá mě kapela, ke které bych přirovnal dravý kytarový zvuk kombinovaný místy až s neuvěřitelně kýčovitými klávesami, jakým The Epoxies disponují. Ten v živé formě nabývá další rozměr, na studiových nahrávkách nepoznaný. Roxy Epoxy byla k neudržení a když zrovna nepobíhala nebo neskákala, tak si aspoň schovávala mikrofon za výstřih nebo se šklebila do předních řad. Kapela neztrácela čas ani energii zbytečnými pauzami mezi songy, odehráli prakticky celistvý šestnáctiskladbový set.

Čtvrteční večer nabídl hned několik tváří punkové scény a ukázal ji v celé své pestrosti. Své zastoupení tady měla ta alternativní, nebo řekněme instrumentální, klasická i ta současná, které nečiní problémy přebírat vlivy z jiných hudebních oblastí, zvlášť z těch elektronických. Do posledního místa zaplněný klub pak jenom dokázal, že se u nás těší širokému posluchačskému zájmu.

The Epoxies setlist:
Need More Time
Radiation
Walk The Streets
At The Seems
Cross My Heart
Synthesised
You Kill Me
Molded Plastic
Everything Looks Beautiful On Video
Science Of You
Stop Looking At Me
We' re So Small
Wind Me Up
Please Please
You
Toys

The Avengers setlist:
We Are The One
Thin White Line
Teenage Rebel
Corpus Christi
Uh Oh
Open Your Eyes
In Want In
Cheap Tragedies
End Of The World
Desperation
Second To None
White Nigger
Car Crash
Paint It Black
American In Me

The Epoxies, The Avengers, C, Praha, Futurum, 8.2.2007

Fotogalerie: