V prvním díle tohoto článku jsme zrekapitulovali základní diskografii The Doors. Ten, kdo má chuť se prokousávat jejich dalšími nahrávkami, a tak se blíže seznamovat se skupinou, má spoustu možností. Kapela vydala hodně koncertů, probrala a částečně zpřístupnila svůj archiv, uvažovala dokonce o comebacku. Smyslem tohoto článku není seznámit čtenáře se vším, co pod značkou The Doors vyšlo, ale pomoci zorientovat se ve velkém množství jejich nahrávek a upozornit na ty, které jsou něčím výjimečné. V posledním, třetím díle se pak podíváme na zoubek neoficiálním nahrávkám. Ale nepředbíhejme...

Nekončící dobrodružství za účasti obecenstva
Začněme třeba koncerty, o kterých se dodnes vypráví legendy. Kapela složená ze čtyř výtečných muzikantů velmi ráda improvizovala a neustále měnila verze svých písní i playlisty vystoupení. Navíc nikdy nikdo nevěděl, jaký koncert vlastně bude. Vše vznikalo až na pódiu, Jim improvizoval, recitoval své básně, mluvil k publiku. Ani ostatní se nenechali zahanbit a společně tvořili unikátní kousky. Na druhou stranu Morrisonova láska k alkoholu a jiným návykovým látkám mu často přerostla přes hlavu a ožralý ještěrčí král pak urážel publikum, zapomínal texty a odmítal zpívat. Každý koncert byl malým dobrodružstvím. Nejlépe to asi shrnul John Densmore v rozhovoru z roku 1977: "Bylo to skvělé a zároveň strašné. Jeden výborný koncert a ten příští hrozný, nejhorší. Hráli jsme poprvé 'Riders On The Storm' a lidem se to líbilo. Příští večer byl Jim děsně nalitej, dělal na pódiu blbý vtipy. Bylo to příšerné."

V roce 1969 začali The Doors pracovat na koncertním albu, které později dostalo jméno "Absolutely Live". Postupně nahrávali kompletní koncerty, jenže nic nešlo tak dobře, jak si představovali, a nakonec se ani neprodávalo nejlépe. Přesto je příjemným dokumentem z jejich tehdejších koncertů. Obsahuje i do té doby nevydané skladby včetně "The Celebration Of The Lizard", "Universal Mind" nebo Rayem zpívané "Close To You". Další koncertní alba vyšla až dlouho po Morrisonově smrti. V roce 1983 to bylo minialbum "Alive, She Cried" (poprvé zde zveřejnili Van Morrisonovu "Gloria" a Dixonovu "Little Red Rooster") a čtyři roky na to deska podobného rozsahu "Live At Hollywood Bowl". V roce 1991 pak obsah všech těchto desek (kromě "Spanish Caravan" z "Live At Hollywood Bowl" za to navíc s "Roadhouse Blues" z "An American Prayer" a "The End" nahrané v Hollywood Bowl) vychází na dvojCD "In Concert". A aby to bylo ještě složitější, "Absolutely Live" vyšlo v roce 1996 znovu v reedici na CD s tím rozdílem, že dlouhé skladby byly rozděleny, aby to vypadalo, že CD obsahuje víc písní. To celé navíc s novým obalem, takže zmatení posluchače je dotaženo až k absolutní dokonalosti. Další koncertní nahrávky vydala kapela ještě později ve svém "Box Setu" a pak na labelu Bright Midnight. Více o tom bude v následujících kapitolách.

Album "Absolutely Live" z července 1970 se neprodávalo dle očekávání. Za čtyři měsíce to bylo pouhých 225 tisíc kopií, což byla zhruba polovina prodeje poslední řadovky "Morrison Hotel". Nespokojený vydavatel začal skupinu tlačit k vydání první kompilace. Byl pro to ideální čas - konec roku a blížící se Vánoce. The Doors nakonec souhlasili a vydali desku svých největších hitů jednoduše pojmenovanou "13". Album neobsahuje žádný nevydaný bonus a jedinou zajímavostí je, že se podařilo Morrisona přemluvit, aby se pro fotku na obal oholil. Další kompilace, dvojdeska "Weird Scenes Inside The Gold Mine", vyšla až po Morrisonově smrti v roce 1972. Překvapila absencí největšího hitu "Light My Fire", nabídla ale zajímavou, do té doby nevydanou "Who Scared You" a "(You Need Meat) Don't Go No Farther". Později vyšlo po celém světě mnoho různých kompilací, které ale nemá cenu jmenovat. Sluší se jen připomenout dvojdesku "The Best Of The Doors" z roku 1985, která dílo kapely shrnuje asi nejreprezentativněji.

Dejte to do ruky filmařům
Co nelze opomenout, je soundtrack k filmu Olivera Stonea z roku 1991. Film, který 20 let po Morrisonově smrti rozpoutal novou vlnu zájmu o The Doors, se rodil poměrně dlouho (od roku 1981). Představitel hlavní role ani režisér snímku nebyli od začátku daní a vše mohlo dopadnou všelijak: uvažovalo se o režisérech, jako jsou Brian de Palma, Martin Scorsese nebo Francis Ford Coppola. O roli Morrisona měl zájem John Travolta, Richard Gere i Charlie Sheen. Konečný výběr ale stál za to, Oliver Stone si po svém pohrál s Morrisonem, kterého fantasticky ztvárnil Val Kilmer. Ostatní členové The Doors jsou ve filmu spíš do počtu, jejich úkolem je sekundovat hlavnímu hrdinovi. Za zmínku tak stojí pouze Kyle McLachlan (zvláštní agent Cooper z kultovního "Twin Peaks"), který představuje Raye Manzareka. Ve filmu samotném hrála hudba The Doors pochopitelně klíčovou roli, bylo použito šestadvacet písní skupiny. Na soundtrack se jich vešlo dvanáct včetně pěti do té doby na CD nevydaných z alba "An American Prayer". Doplněno je písní "Heroin" od Velvet Underground a "Primo Verde" z "Carmina Burana" od Carla Orffa. Soundtrack skvěle drží pohromadě, skladby se podařilo vhodně vybrat i poskládat a i když neshrnuje to nejdůležitější od The Doors, má svůj smysl a poslouchá se více než příjemně. Navíc The Doors občas svolili k použití své hudby i v některém z dalších filmů, příkladem mohou být snímky "Apocalypse Now" nebo "Forrest Gump".

V roce 1995 vydali The Beatles svou antologii a byl z toho obrovský úspěch. "Free As A Bird" i "Real Love" hrálo snad každé rádio, zájem o Brouky opět vzrostl. Ani The Doors nezaháleli, nechali se inspirovat a v podobném duchu připravili svůj "Box Set". Vypustili ho v roce 1997 k 30. výročí vydání debutu. Celek sestával ze čtyř disků. "Without A Sefty Net" a "The Future Ain't What It Used To Be" obsahují vykopávky z archivů kapely, demoverze nebo jiný raritní materiál. "Live In New York" je výběr toho nejlepšího ze čtyř koncertů odehraných v roce 1970 v Madison Square Garden v New Yorku. Poslední, zcela zbytečný disk "Band Favourities" je výběrem nejoblíbenějších skladeb tří přeživších členů kapely. Celý "Box Set" doplňuje obsáhlý, téměř šedesátistránkový booklet plný fotografií a hlavně: každá píseň je okomentovaná každým členem kapely, díky čemu lze pochopit například okolnosti vzniku skladeb. "Box Set" je určen spíš pro běžné, byť o něco zvídavější posluchače kapely. Ti skalní stejně většinu materiálu posbírali z nepřeberného množství bootlegů. Záběr setu pokrývá celou kariéru The Doors od prvních demo nahrávek z roku 1965 ("My Eyes Have Seen You", "End Of The Night", "Go Insane" a další) až po nejpovedenější píseň z desek vydaných po Morrisonově smrti - "Tightrope Ride" z roku 1971. Nově dodělanou písní se stala "Orange County Suite". Píseň, kterou napsal Jim pro Pamelu (pocházela z Orange County) a nahrál ji sám v roce 1970 během zaznamenávání své poezie. Otázkou je, proč ji The Doors nepoužili již na "An American Prayer". Teď se to ale hodilo, a tak The Doors - stejně jako v roce 1978 - dodělali hudbu, kterou doplnili hlasem a klavírem Jima Morrisona. "Box set" kapelu sice zviditelnil, ne ale tolik jako film Olivera Stonea. Kapela jej později ještě vydala v reedici jako dvě samostatná 2CD, ještě později (v roce 2000) vyšel výběr "Essential Rarities", který obsahoval čtrnáct nejlepších písní z něj a bonus v podobě raritní "Woman Is A Devil".

Když The Doors v roce 1996 provětrávali svůj archiv při přípravě "Box Setu", objevili i materiál nahraný v letech 1969 - 1970 pro album "Absolutely Live". Profesionálně zaznamenané kompletní koncerty představují velmi cenný dokument také proto, že každý z nich je jiný (a to i v případě, kdy byla na pořadu jednoho dne dvě vystoupení). A tak se rozhodli, hlavně pro své skalní fandy, postupně vydat všechny tyto nahrávky. Edice vznikla pod labelem Bright Midnight a jako první vyšel "Bright Midnight Sampler", zatím nejlepší koncertní album, na kterém je dvanáct vynikajících verzí písní skupiny z osmi koncertů, jejichž vydání mělo následovat. Do dnešního dne ale vyšly (vždy na 2CD) pouze koncerty z Detroitu, obě vystoupení v Aquarius Theatre v Hollywoodu (včetně výběru toho nejlepšího z těchto dvou koncertů odehraných během jednoho dne), následující soukromé vystoupení na stejném místě a koncert z Philadelphie. Mimo to kapela vydala dva rozhovory s Morrisonem a limitovanou, beznadějně vyprodanou (dnes se dá třeba na www.musicstack.com koupit za 9500,- Kč) 4CD kompilaci "Boot Yer Butt" posbíranou z různých koncertů a další 4CD s legendárním rozhlasovým pořadem o The Doors z roku 1979 "No One Here Gets Out Alive". Slibovaný Pittsburgh, čtyři vystoupení v Madison Square Garden v New Yorku, Boston a Batersfield na vydání stále čekají. Otázkou je, zda se jejich vydání vůbec dočkáme, kapela teď připravuje jinou aktivitu. Na svém webu chce zveřejnit své koncerty v mp3 ke stažení. Alba z labelu Bright Midnight jsou výborně graficky zpracována, obsahují vždy informačně bohatý booklet a ke každému z nich je na webu přepsán transkript celého koncertu, slovo za slovem.

Hledá se nový Jim Morrison
Po vydání "Box Setu" začali The Doors pomýšlet také na svůj comeback. Možnost, že by hráli ve třech stejně jako na deskách "Other Voices" a "Full Circle" ale hned v počátcích zavrhli. Hledali nového zpěváka a při té příležitosti se rozhodli vydat tribute album "Stoned Immaculate". To je zajímavé hlavně tím, že se téměř na každé skladbě podílel alespoň jeden člen The Doors (to nebývá u tribute desek obvyklé) a pak také úpravou dalších Morrisonem nahraných a nevydaných písní ("Under Waterfall", "The Cosmic Movie", "Roadhouse Rap"), které se ale příliš nepovedly a třeba naléhavost v Morrisonově zpěvu "Under Watterfall" je potlačena a přebita zcela novou, jakoby moderní muzikou. Nový Morrison se nakonec našel v Ianovi Astburym z The Cult, jehož barva hlasu se nápadně blíží Morrisonovi (ti dva si jsou i fyzicky velmi podobní). Jenže skutečnému comebacku The Doors stály v cestě neshody Raye Manzareka a Robbyho Kriegra s Johnem Densmorem a Morrisonovou rodinou. Nové The Doors proto již asi nikdo živě neuvidí, vznikla ale kapela Riders On The Storm, ve které kromě Raye, Robbyho a Iana hraje ještě Phil Chen na basu a Ty Dennis na bicí.