Damon Albarn, frontman slavné (kdysi) britpopové skupiny Blur, se letos vrací na scénu se svou novou kapelou The Good, The Bad & The Queen, s níž vydává stejnojmenné debutové album. Ti, kdo od Albarna čekají další vydařené hudební experimenty, mohou být spokojeni - deska se rozhodně povedla.
Damon Albarn z druhdy britpopových
Blur má novou kapelu, novou desku a nové písničky. Dle složení (jeden člen je původně z
The Clash) by se dalo logicky čekat, že se třeba jeho experimenty vydají hlasitější cestou - přes cigára, chlast, hity a tvrdší kytary.
Opak je však pravdou.
The Good, The Bad & The Queen (myspace.com)
jsou klidní, rozvážní a dospělí. Jejich emoce jsou spíše než jasné a snadno identifikovatelné těžce zašifrované do temného klimatu a podivného vybrnkávání zalitého ve slizkém oleji těžké přístupnosti.
Albarnovo počínání poslední doby navozuje pocit, jako by se chtěl stát jakousi kombinací dvou hvězd experimentů, inovace a nepředvídatelnosti - blonďatého hocha
Becka a Thoma Yorka z
Radiohead. Daří se mu to celkem slušně, i když na druhou stranu se nedá říct, že by novými věcmi vyvolával pocity něčeho úplně extra. Pro frontmana stále aktivních
Blur by určitě bylo jednodušší napsat album hitů než cokoliv jiného, proto by nebylo úplně fér mu zazlívat, že se se svým dalším projektem vydal na nejistou cestu náročnosti a menší srozumitelnosti. Hity by byly lehčí cestou z hlediska komerčního ohlasu. Pro jeho náročné ego však možná přesně naopak. Albarn stále více touží po statutu "nepochopeného intelektuála", nejde mu ani tak o to být velkou popovou hvězdou, od toho jsou na scéně třeba bratři Gallagherové. Právě tady si každý po svém doplňte vítěze letitého souboje
Blur vs.
Oasis.
Gorillaz byl projekt o moderním laškováním s popovými přístupy.
The Good, The Bad & The Queen jdou naopak až na dřeň písničkové podstaty. Nahrávka je totiž zvukově hodně jednoduchá, mezi věčným backvokálovým vzdycháním jsou schovaní
The Beatles s účelnou melodií, romanticky zatavení
Velvet Underground nebo jemné drnčení psychedelie šedesátých let z dob
The Doors.
The Good, The Bad & The Queen je deska hlavně o samotném Albarnovi - jeho příběhy, potlačované emoce, zvláštní touhy a těžko srozumitelné abstrakce, reflexe života hvězdy, pokusy a hraní si s trpělivostí hudební veřejnosti i se sebou samotným, kam až s mainstreamovými odchylkami lze jít. Nebo možná může album fungovat jako reakce na kytarovou desku bývalého kolegy z
Blur Grahama Coxona, kde jsou jak hity, tak nové a originální postupy.
Damon Albarn si pozici hvězdy vytvořil už ve slavných dobách
Blur. Proto si dnes může dovolit dělat věci maximálně po svém. Když zpívá o dětství a těžkých osmdesátých létech v písní "80's Life", působí jako zničený, rozostřený básník, jenž vzpomíná a má radost, že už má vše za sebou a že současnost je více než minulost, právě budoucnost, kterou si zařídí po svém.
"The Good, The Bad & The Queen" je album těžkých expresivních skladeb. První poslechy se mohou rovnat bolesti, potu, nepochopení a kroucení hlavou ve stylu "
co má tohle vůbec znamenat".
Proč nenahraje další "Parklife" a radši se pouští do prapodivných zvuků, zastaralé elektroniky a nesmyslných parafrází Velvet Undergound a The Beatles dohromady?" Jeho nové písně jsou krátké povídky o polích, rozpáleném slunci, přirozenosti a chladném sklepu bez vzduchu a světla. Skladby zvukově zní velice podobně, ale ve své intimitě často vyvolávají výrazně protichůdné emoce - od deprese k radosti či od nadšení k zoufalosti. Od singlu k experimentu.
Kdyby se dal eponymní debut
The Good, The Bad & The Queen vystihnout nějakým přirovnáním, pak by to skutečně bylo něco jako bolest, radost, olej, písničky, láska, nenávist, vzpomínky a touha po zvratu. To vše v nových skladbách je. Jde jen o to je pochopit.