Minulé řadové album vydal Pavel Dobeš v roce 2001, takže do loňského podzimu to musela být pro jeho četné fanoušky doba k nepřečkání. Vždycky jsem měl z tohoto písničkáře (nevím proč) pocit, že je spokojen s tím, jak velké publikum svojí tvorbou oslovuje, že nemá potřebu ani snahu prodávat desetitisíce desek a získat i jiné posluchače než stálé příznivce folku, žánru to poměrně jednoznačně vymezeného. A pro "Banány" to platí měrou vrchovatou, nečekejte žádný úlet, žádnou dramatickou inovaci, je to prostě starý dobrý Dobeš, jak ho ti, co znají, také chtějí.

To důležité jsou texty, pro něž je hudba spíše takovým ozdobným obalem. A pokud člověk přimhouří občas oko nad tím, že tu ve verši slabika schází či naopak přebývá, je třeba uznat, že se jedná o vesměs vydařená dílka. Jsou zde záležitosti humorné, kterým vévodí češtinu oslavující studie na téma verš na slabiku ry "Mery, Hery a dva revolvery", a cestovatelská "Skotsko" aneb účastníci zájezdu ve zkratce. Jako základní téma line se deskou píseň "Vzpomínky", která se stejnou melodií a stejným textařským postupem řeší ve čtyřech verzích zdánlivě neslučitelná čtyři témata trempského ohňového tlachání, televizních estrád, kultu peněz a smrti. Vše mírně opepřeno lehkým, leč nikoli přehnaným moralizováním, osolené špetkou smutku a pocukrováno napůl skrytým vtipem. Možná se to album mohlo jmenovat právě "Vzpomínky", ale uznávám, že by to bylo poněkud prvoplánové. Tak trochu moralizuje, ale zároveň včas odbočuje v tématu i protiválečný "Irák" s velmi výmluvným úvodním veršem "Irák, Irák, Kambodža, Vietnam - přes kopírák". Mě osobně ale nejvíc vzaly za srdce dvě písně na první poslech o ničem, ze kterých ale s každým dalším vystupuje krásný, něžný a jemný smutek: "Brhlík a Sojka" a "Haló, pane Taxi":

Motám se tu jaksi, nevím, kterým směrem kroky brát
V městě plném dlažeb, křižovatek a kolejí
Haló, pane Taxi, mohu-li vás, prosím, požádat
A nemáte-li volno, zastavte se pro mne později

Než pojede mi noční rychlík domů na Moravu
Po úspěšném jednání v Senovážné ulici
Vypil bych si tady někde s chutí dobrou mocca kávu
Jinou, než-li u nás roznášejí číšníci...

Co bohužel úroveň celé desky sráží, jsou aranže. Možná Pavel Dobeš chtěl, aby hudba nezněla příliš jednotvárně, a tak v některých písních hraje ještě poměrně vkusná foukací harmonika, často ale také bicí a klávesy. Až na jednu výjimku, kterou je již zmíněná "Haló, pane Taxi" s výtečným rag-time klavírem, to vždy zní, jako když si někdo doma v obýváku nahrává na kazeťák své první pokusy na klávesy značky v nejlepším případě Casio. Bubny pak jsou sice dle bookletu nahrané Rostislavem Stárkem, ale kdybych si to nepřečetl, byl bych přesvědčen, že jsou také programovány na nějakém velmi jednoduchém syntetizéru. Kdyby písničky zůstaly ve své prosté podobě zpěv-akustická kytara, bylo by na desce jednotvárněji, ale líp. Navíc zvukově je nahrávka nevyrovnaná, je velmi slyšet, že vznikala v průběhu tří let, a to, že je tento fakt v bookletu zmíněn a vysvětlen "...stěhováním a změnami nahrávacích prostor...", není omluvou.

Větší pečlivost při nahrávání, až na jednu výjimku vynechat všechny doplňkové nástroje a mohla tu být výtečná folková deska. Takto jenom malinko lepší průměr. Fanoušci připočtěte bodík za raritní bonus v podobě nahrávky písně "Charta" z koncertu v polské Wroclawi v roce 1989, kterou Pavel Dobeš nalezl (to jsou věci) na internetu.