Pochybnosti jsou v případě podobných výběrů pochopitelně na místě vždycky. A upřímně řečeno, ačkoliv jsem jich držel v ruce už určitě desítky, otázka jejich smysluplnosti mi tím zodpovězena v mnoha případech nebyla. Berte tedy to, že vycházejí, jako prostou realitu a přinejmenším si ušetříte čas zbytečným přemýšlením. Ale i když pro spoustu kolegů je určitě ztrátou času zabývat se jejich obsahem, dovolím si - s vědomou "naivitou" - se u něj zastavit. Je totiž jen věcí vydavatele, že má potřebu vydávat alba s tak velkohubým a širokým názvem "Folk" v zemi, kde vyšlo minimálně několik desítek folkových alb, takže je jasné, že se vždycky najde někdo podstatný, kdo na desce nefiguruje (v tomto případě pánové Kryl, Hutka, Třešňák, Veit, ale i například komerčně docela úspěšný Lenk); horší už je to s kritérii výběru. Jak už jsem psal v úvodu, ten který tuto kompilaci sestavoval - tj. hudební publicista Vladimír Vlasák - měl na kvalitní písničky vcelku šťastnou ruku. Na desce není ani jeden kousek, který by mezi ostatními neobstál. Přesto mám pocit, že výběr nebyl jen na jmenovaném, protože se mi nechce věřit, že by se pak na albu přímo pojmenovaném po určitém hudebním žánru objevilo hned několik skladeb, u kterých je jejich přiřazení k němu silně diskutabilní. Mám na mysli country-pop Věry Martinové, který s pojmem folku nemá společného zhola nic, ale jmenovat by se dali i jiní. O nic pochopitelně nejde, ale...

Vezmu-li to z opačné strany, je zde celá řada písniček, jejichž zařazení je naprosto oprávněné, protože do zlatého fondu žánru bezpochyby patří - tedy konkrétně skladby Jaromíra Nohavici, Vlasty Redla či Žalmana a spol. A to nemluvím o tom, že několik zde uvedených kousků se dá považovat i za zlidovělé, a některým se s úspěchem podařilo prokousat i do vysílání rozhlasových vln, což je při konzervativnosti a přístupu rozhlasových dramaturgů u nás stále ještě víc náhodou, než běžnou praxí. Proč ovšem přesto stojí za to tenhle mišmaš doporučit i někomu jinému, než těm, kteří ho použijí jako kulisu do přehrávače v autě, je několik nenápadně propašovaných perliček. Tou je určitě mezi jeho příznivci kultovní - a pokud mě paměť neklame, tak na žádné řadové desce neobsažená - skladba "Prase" Jiřího Schmitzera nebo rokenrol Karla Plíhala "Utekl jsem od manželky k mamince". Dalším jasným plusem je odvaha postavit vedle žijících klasiků takovou Radůzu, která je, myslím, stále ještě víceméně na začátku, ale přesto nejen, že ve srovnání obstojí, ale možná i mnohé převyšuje. Což si ovšem v podobných případech při poslechu samostatných alb těchto interpretů často neuvědomujeme.

Co je však asi největším mínusem téhle desky, je až neuvěřitelně odfláknutý booklet. Pominu-li grafické řešení, kde se šetřilo na výtvarníkovi, u podobného výběru bych považoval za naprostou samozřejmost minimálně uvést, odkud byly použité písně konkrétně vybrány. Roky vydání jsou takto ve svém osamoceném uvedení naprosto matoucí (mnohdy je rozdíl vydání a vzniku více než deset let), a ozřejmilo by se i, cože je to za nahrávku Jana Buriana z roku 1999 s uvedením autorských práv EMI, když tento interpret vydává minimálně nějakých pět let u labelu Indies, popř. proč figuruje stejná firma u Radůzy, které první dlouhohrající kolekci vydal Black Point a druhou (na které je i tato konkrétní píseň) pak vloni Indies. Mimochodem fakt, že autorská práva u deseti z devatenácti písní patří EMI a dalších několik jiným vydavatelům a album přesto vyšlo na značce Sony, považuji za roztomilý.

Shrnuto, podtrženo, ta deska vůbec není tak nesmyslná a hloupá, jak na první pohled vypadá, a minimálně pro těch několik ukrytých pokladů za to stojí.