Někdy zhruba v prvním ročníku střední školy jsem měl období, kdy jedno z hlavních kritérií při rozhodování, jestli si s nějakou slečnou začnu, bylo, jakou poslouchá muziku. (Dávno už vím, že to byla blbost, ale tenkrát mi to přišlo hodně důležité.) Nedovedu si představit, jak bych se zachoval, kdyby mi některá holčina v intimní chvilce položila hlavu na rameno a něžně zašeptala do ucha: "Poslouchám Shnilou šwestku."

Jádro téhle kapely s poněkud buranským názvem stvoří muzikantská dvojice Petr Váňa a Jiří Lízal. Kromě dalších hostů, kteří podle informací z bookletu na albu spolupracovali, jsou to hlavně tihle dva výtečníci, kteří mají desku na svědomí. Jejich debut "Face To Face" je jeden z mnoha důkazů, že není nic horšího, než když muzikant ustrne v hudebním vývoji, což se pak logicky promítá do jeho tvorby. Výsledek jeho práce se pak dá bez výčitek svědomí nazvat vyčpělým, ohraným, nezáživným, stokrát slyšeným a také bez nápadu. Ono totiž stačí si poslechnout prvních patnáct sekund ze všech dvanácti skladeb (tím ovšem nechci říct, že já jsem k nahrávce přistupoval tak povrchně), aby bylo jasné, na jaké hudbě pánové vyrůstali a odkud čerpali inspiraci. Hard rock přelomu osmdesátých a začátku devadesátých let byl evidentně oním hnacím motorem. Skutečnost, že někteří zúčastnění svého času působili v hudebním průšvihu zvaném Premier, taky o lecčems vypovídá.

Stejně jako u jiných tancovačkových kapel, tak i v případě Shnilé šwestky jsou velkým problémem texty. Členové bandu měli ale zřejmě opačný názor, když slova titulní skladby umístili dokonce do bookletu. Nebo že by pouze potřebovali zaplácnout volné místo? Nevím. Faktem ovšem zůstává, že o převážné části textů alba se dá mluvit jako o vycpávkové vatě a slovech pouze poskládaných do vět, bez hlubšího významu.

Co říct závěrem? Když se někdy buď vlastní vůlí nebo jenom čirou náhodou ocitnete na vesnickém hasičském bále, kde se o hudební složku večera bude starat Shnilá šwestka, možná se pobavíte a zasmějete. Po pěti pivech a nějakém tom panáku vám bude stejně úplně jedno, v jakém rytmu se pod pódiem svíjíte s kyprou děvou v objetí. Jisté ale je, že až se s ní nad ránem budete loučit za místní hasičárnou, z večerní hudební produkce vám v hlavě nezůstane vůbec nic. A bude to jedině dobře.