Přiznám se, že JoJo jsem na počátku její kariéry bral jen jako jakousi čerstvou puberťačku v sítích producentů a manažerů, která prodává dobře napsané a zprodukované singly. Avšak svou první deskou mě přesvědčila, že v ní přece jen dřímá velký talent, a fakt, že už ve třinácti letech si napsala na album tři písničky, už jen potvrzoval, že JoJo není jen obyčejná panenka z videoklipů. Jména jako Sean Garrett, Scott Storch, Josh Alexander, Billy Steinberg či Vince Herbert opět naznačují, že by mohlo jít o poměrně vydařenou desku, ale lákavá nálepka ne vždy musí znamenat kvalitu. Říká se, že když se hodně těšíte, můžete potom být hodně zklamaní. Přesně tuhle obavu jsem měl u "The High Road", kterou jsem očekával opravdu s napětím.

Upřímně, ulevilo se mi hned po prvním poslechu. Je jasné, že všechno je stále z velké části především zásluhou producentů a tak dále, ale JoJo pořád vlastní ten skvělý hlas, který z ní činí na svůj věk naprosto jedinečnou zpěvačku, která měla už od první desky autorské a producentské ambice. Na novince se bohužel podepsala jen pod "How To Touch A Girl" a bonusovou skladbu "I Can Take You There", zato si však bohatě vyhrála s aranžemi vokálů. Novinkově si taky vyzkoušela zazpívat španělsky, čímž však bohužel dala najevo, že španělština rozhodně není její silnou stránkou.

"The High Road" je pro mě přesným příkladem desky, které bych neměl co vytknout, kdyby na ní chyběly tak dvě tři skladby. Upřímně řečeno, nevadí mi, že "Too Little Too Late" připomíná její první singl "Leave (Get Out)", stejně tak mi nevadí, že v "Let It Rain" slyším tak trochu Rihanninu "We Ride" a že "This Time" zase zní jako Ciara. Z toho už vyplývá, že JoJo se stále drží na rozmezí r'n'b a popu, ve dvou případech se nechává ovlivnit soulem. Jako třeba v nádherné baladě "Note To God" z autorské dílny Diane Warren, kterou bych se vůbec nebál označit za nejlepší skladbu, kterou jsem v poslední době od této autorky slyšel. A pokud ještě stále někdo pochybuje o pěveckých schopnostech JoJo, právě "Note To God" ho musí definitivně ujistit o zpěvaččiných kvalitách.

JoJo svou druhou deskou dala jasně najevo, že nebyla jen nějakým zázračným dítětem, na kterém chtělo vydavatelství vytřískat hromadu peněz. Ukazuje, že má ještě vyšší ambice, než bylo vidět na jejím debutu. Řečeno ve zkratce: "The High Road" je deska plná chytlavých, avšak ne laciných hitů. Zklamání může vzejít jen z faktu, že další album plánuje JoJo až po svých osmnáctých narozeninách, aby na ní mohla ukázat svůj další růst a vyzrálejší hlas. Budu se těšit.