Na Madeleine Peyroux na našem serveru narážíme v podstatě poprvé, i když pár zmínek jste už mohli zaregistrovat. Narodila se v roce 1973 v Aténách, ovšem ne v těch řeckých, ale v Americe ve státě Georgia. Vyrůstala v Jižní Kalifornii, Brooklynu a v Paříži a právě zde začala v patnácti letech zpívat, když objevila latinskou čtvrť s pouličními muzikanty. V šestnácti už zpívala s jazzovo-bluesovou kapelou, která tvořila základ skupiny, která s ní natočila v roce 1996 její první album "Dreamland", složené z coververzí skladeb rané Elly Fitzgerald a Billie Holiday. Doposavad se ale neví, proč se na druhou desku této talentované zpěvačky "Careless Love" muselo čekat dlouhých osm let. Třetí album "Half The Perfect World" jí už naštěstí tak dlouho netrvalo.

Madeleine Peyroux je někdy označována jako Billie Holiday devadesátých let a nutno říct, že ne neprávem. Jednak je to vynikající vokalistka, jednak je její styl hodně historizující - svou muzikou se vrací někam do dvacátých či třicátých let minulého století. "Half The Perfect World" si z části Madeleine napsala sama a zhruba z poloviny hledala materiál u jiných autorů, mezi kterými najdeme Joni Mitchell, Leonarda Cohena, Toma Waitse nebo Serge Gainsbourga. Pokud se podíváte na tento seznam, zjistíte, že ve výběru autorů jsou si hodně podobné s Dianou Krall. Produkce alba se ujal vyhledávaný basista a manžel Joni Mitchell Larry Klein, který nestojí pouze za svojí ženou, ale má na svědomí nahrávky Holly Cole nebo Shawn Colvin.

Jakmile se pozorně zaposloucháte do "Half The Perfect World", okamžitě vám klesne tepová frekvence o pět až deset úderů a zahalí vás jakýsi plášť, který nechcete opustit. Tento plášť, který vás mávnutím kouzelného proutku přenese do jiného světa, má na svědomí nejen doprovodná skupina, ale především úžasná, lehce zastřená barva hlasu Madeleine Peyroux. Vstoupíte-li jednou do jejího světa, tedy alespoň do té perfektní půlky, musíte mít pocit, že je nutné procházet se tam tiše a obezřetně, tak křehce její atmosféra působí. Madeleine vás za necelých padesát minut provede po jejím modro-zeleném jazzovo-šansonovém světě, kde nepoznáte spěch, ani náznak patosu. Některé melodické postupy titulní písně vám sice připomenou první desku Norah Jones, ale to přece nevadí, jemná inspirace u nejlepších nezaškodí. V "River" se k milé průvodkyni přidá podobně melancholicky naladěná k.d.lang a prohlídku zpříjemní i krátký výlet do romanticky potemnělé Paříže s melodií "Javanaise". Důvěrně známé tóny proslavené Harrym Nilssonem nebo The Beautiful South na vás dýchnou v "Everybody's Talkin'" a u východu z omšelého plakátu na vás pokukuje Charlie Chaplin, zatímco se v dáli ozývá jeho "Smile".

To byla krátká exkurze do perfektní půlky světa Madeleine Peyroux. Nevím, jak vypadá ta druhá půlka, ale jedno vím jistě: chci ji poznat. "Half The Perfect World" přináší z hudebního hlediska velice jemnou směs jazzu, intimního folku a šansonu zabalenou v atmosféře, kterou umí navodit snad pouze Madeleine Peyroux. Občas je srovnávána s Dianou Krall, ale dovolím si tvrdit, že každá z dam stojí trošku někde jinde. Diana Krall se více drží jazzu a hlavně její hlavní zbraní je její piáno, zatímco Madeleine Peyroux se více otevírá žánrům a její hlavní zbraní je zpěv a umění posluchače vtáhnout do "děje". Co je ale důležité, bez jediné z nich by byl hudební svět o dost chudší.