Není moc o čem mluvit. Navíc asi každý, kdo trochu rozumí muzice, musel předem vědět své a tentokrát se opravdu nikdo nemýlil. Takže to vezmu hodně zkrátka. Ewa Farna vydává svoji debutovou desku, která se jmenuje podle prvního hitu "Měls mě vůbec rád". Přestože z rádií je singl slyšet skoro v nekonečné smyčce, není velkým překvapením, že hudebně to celé za moc nestojí a producentské duo Hádl-Wronka se nijak zvlášť nevytáhlo. I když na druhou stranu, možná že odvedli dokonalou práci, neboť hodnocení by vždy mělo vycházet z cílů. Pokud totiž pánové měli na začátku za úkol udělat co nejprodávanější desku, pak se jim to beze zbytku a geniálně povedlo a nejspíš se ani moc nenadřeli. Z katalogu vytahali pár kinder-rockových písniček, pár jich dopsali sami, nechali spáchat naprosto tragické texty a pozvali šikovné muzikanty, aby to ve studiu nahráli. Jednotlivé fáze hodnotím následovně:

Hudební materiál je bez jediného většího překvapení. Jsou to v podstatě pop-rockové prefabrikáty, z nichž každý má potenciál nahradit "Měls mě vůbec rád" na pozici titulního singlu (což není lichotka, pozor!). Henry Ford by měl radost, neboť písničky jsou jedna jako druhá a představa pásové výroby podle zavedených a osvědčených postupů, od nichž je neradno vzdalovat se dál než nikam, není asi úplně daleko od pravdy. Texty jsou pak jedním slovem tragédií a od Ewy znějí trapně hned ze dvou důvodů: jednak jsou stupidní samy o sobě, jednak jejich pseudobásnický nádech třináctileté holce jen těžko věříte. Alespoň že to celé zní docela slušně, i když aranže také neoplývají dvojitou dávkou nápaditosti.

Z toho, co jsem napsal, by se mohlo zdát, že ta deska je k neuposlouchání. Ale opak je pravdou! Jde to úplně samo, každá píseň je jednoznačně identifikovatelná už na druhý poslech a na ten třetí už si ji ve vlaku zpíváte. Některé se vám dokonce mohou i zalíbit (očekával bych to nejspíše u "Nebojím se"), ale v zápětí se zastydíte. Alespoň já jsem se tedy zastyděl. Nad tím, jak snadno mě kluci producentský převezli. Souvisí to s onou pásovou výrobou. Útok nulovou kvalitou na nejslabší archetyp popové písně hluboko v nás, na zakořeněné postupy a vzorce, kterých se všechny písně bezchybně drží a které, přestože jsou prázdné a bez nápadu, fungují jako jedenáct kopií jednoho klíče k oněm nejhlubším dveřím vašeho hudebního cítění. Stydím se za své zakořeněné vzorce chování a producenti by se měli stydět taky. Marketing patří do podnikání, ne do studia. Třikrát hanba.

A nejhorší na tom je, že všechna ta kritika nakonec padne na Ewinu hlavu, ačkoliv si myslím, že právě ona je v tom celém asi nejvíc nevinně. Je to sympatická mladá dívka, jíž se za pochodu možná plní její sen. Profesionálové z branže, jimž se svěřila, měli stát za ní a vytvořit jí repertoár, ke kterému by se mohla ještě někdy v budoucnu přihlásit. Namísto toho jsme svědky prostého ždímání jednoho talentu. Velmi úspěšného ždímání.