Jaromír Švejdík - Priessnitz jsou už takové retro

18.12.2006 15:00 - Václav Trávníček | foto: facebook interpreta

Priessnitz letos vydali úspěšnou desku "Stereo" a dařilo se jim i na turné, které se ale chýlí ke konci. O vydařeném roku, návratech do Jeseníků, podstatě Priessnitz a výhledech do budoucna jsme si popovídali - stejně jako na jaře - s frontmanem Jaromírem Švejdíkem.
Priessnitz, Jeseník, 29.6.2006 small d
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
"Sejdeme se v kavárně na rohu ulice," říkal mi do telefonu Jaromír Švejdík, zpěvák kapely Priessnitz. "Dělají tam skvělé lívance." Hospodu s lívancem jsem na pražském Žižkově hledal dlouho, asi třikrát jsem vstoupil do špatného lokálu, až se rýsoval trapas jako hrom. Nakonec jsme se přece jen shledali. "Zjistil jsem od barmana, jak se to tu jmenuje," zavolal mi Jaromír a za chvíli jsme si už tiskli ruce. Jeho domovská skupina v současné době dojíždí šňůru k poslední desce "Stereo" a na závěr turné vystoupí v klubech s omezenou kapacitou kolem stovky lidí. "Náš manažer se snaží naplánovat co nejvíce koncertů do Vánoc, protože po Novém roce budeme mít až do jara pauzu," vysvětluje Švejdík, kterého koncerty i po letech stále baví.

Vy bydlíte v Praze a kytarista Petr Kružík zase ve Frýdku–Místku. Jak se vám na takovou vzdálenost tvoří?

Jsme naladění na stejnou strunu. Tvoříme vždycky projekt. Stejně jako si výtvarník dělá koncept, udělali jsme si ho teď také my. Dva roky zpátky jsme si řekli, že uděláme desku, a od toho se vše odvíjelo. Chtěli jsme album udělat tak, aby všechno se sebou souviselo, písničky, zvuk, obal, klipy, webové stránky, aby i turné mělo jednotný ráz. Nebylo to skládání jako dřív, že jsme psali písničky a až jich měli patnáct, šli do studia. Teď je to pomalejší, ale cílevědomější. Funguje to tak, že mi Petr pošle něco v empétrojce, já vytvořím melodickou linku a tak. Nebo někdy napíšu na Petrovu melodickou linku přímo text. To je pro mě vždycky bolestivá záležitost. Necítím se moc jako textař.

Ne? Vždyť jste považován za jednoho z mála dobrých českých textařů...

Rozhodně nejsem textař, který by byl schopný psát pro někoho jiného. Vždycky ta slova piluju až do poslední chvíle a jde to strašně pomalu. Pak to ještě musí projít takovou mou vnitřní kontrolou a potom je mi už jedno, co si o tom kdo myslí. Chodí to ještě tak, že první verš dostanu seshora skoro zadarmo, ale pak je šíleně těžké napsat zbytek.

Priessnitz, Jeseník, 30.5.2006 small k
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Vznikla tak i píseň "Jezero", podle mě zlatý hřeb "Sterea"?

Petr měl představu toho riffu, co tam je, já do toho udělal melodickou linku. Šlo to lehce a dokonce ani s textem nebyl problém. Na každé desce máme dvě až tři takové písně, které vzniknou z nějakého pohnutí. Tahle píseň je o smrti. Zemřel nám jeden starší přítel, muzikant, a "Jezero" je věnováno jemu.

Vždycky jsem si myslel, že je ta píseň o vztahu muže a ženy.

Sám ten text nemám nijak definovaný. To prostě tak spadne z nebe a vy to najednou máte na papíře. Nejsem schopen rozluštit, o čem to přesně je. Ale tu loďku chápu jako převoznickou loďku a jezero jako řeku do jiného světa. A co se děje potom, kam se člověk poděje po smrti.

Ve většině písní na poslední desce se objevuje motiv psa. Čím vás tak okouzlil?

Mám psa a když tvořím texty někde za pochodu v lese, je to takový můj věrný přítel. Mám rád dlouhé pochody přírodou a on jediný je se mnou absolvuje. Je to takový kamarád do nepohody. Myslím, že pes je dobrý motiv, teď třeba přemýšlím, jestli má duši. Církev třeba říká, že nemá. Třeba mě na to téma něco napadne, až si najdu čas zase někam vyrazit.

A nechybí vám tady v Praze příroda?

Je to trochu problém. Ale já tady pracuji, abych mohl žít. Ale když mám chvilku volna, někam vyrazím. Jezdím hodně do Jeseníků, Krkonoš, když je míň času, najdou se pěkná místa i tady kousek za Prahou. Musím ale přiznat, že nejlíp je mi pořád v Jeseníkách. Znám tam všechny ty možné stezky, kudy nechodí moc lidí, a tam je mi úplně nejlíp. Je ale těžké se tam dostat na nějaký delší čas, protože Jeseník je od Prahy přece jen hodně vzdálený. Dostanu se tam tak jednou měsíčně. Když vůbec.

Docela potvrzujete obecnou teorii o lidech z maloměsta: ve dvaceti ho nenávidí, ve třiceti se tam rádi vracejí a v padesáti se tam chtějí přestěhovat.

Což asi bude můj případ. To jste řekl přesně. Já jsem taky odešel v osmnácti z Jeseníku pryč a vrátil jsem se po šesti letech. Našel si k němu vztah a nějaký čas tam žil. Právě v těch letech vznikl Priessnitz, desky a tak. Pak jsem zjistil, že se tam nedá už nikam dál vyvíjet, že potřebuji změnu, nový impuls. Praha je impulsů plná a myslím, že mě hodně nastartovala. Ať už v kreslení nebo muzice. Kdybych byl zůstal v Jeseníku, všechno by se zašmodrchalo a zacyklilo. Na maloměstě panuje takové sebeuspokojení, plácání po zádech v hospodách.

Priessnitz, SeLFbrush, Palác Akropolis, Praha, 20.10.2006 small d
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
Jaký je to pocit natočit desku, absolvovat promo akce, odjet k albu turné? Odpočíváte, nebo se vrháte na něco nového?

Když jsme začínali a měli jednu dvě desky, tak jsme hnedka začali pracovat na další. Teď už ale máme za ta léta desek dost a ani není kam spěchat. Dokud z nás nevypadne něco, co bude stát za zaznamenání, tak nemá cenu se ukvapovat. Máme sedm řadových desek a na koncerty máme z čeho brát. Dneska slouží alba k tomu, aby na sebe kapela upozornila a nevypadla z kurzu. My jsme takto vydali naši předcházející desku "Zero" a je na ní myslím poznat, že to bylo všechno takové chtěné. Pokud máš o říct, tak mluv, když nemáš, mlč.

Takže vy se teď asi tak trochu odmlčíte...

Petr Kružík teď bude pracovat na soundtracku k animovanému filmu o Aloisi Nebelovi, který bychom chtěli vytvořit v horizontu dvou tří let. Je možné, že nás v průběhu napadnou nějaké nosné věci, které pak budeme moct rozvíjet. Ale to je hodně předčasné o tom mluvit. Od Nového roku se chystáme psát scénář k Aloisovi, je to taková naše nová výzva. Proto ta přestávka v koncertech.

Přišel jste už na to, proč vás nehrají rádia?

To je spíš problém všeobecného vkusu, ta rádia za to myslím ani nemůžou. U nás ještě dojíždí socialismus. Když frčí věci jako Olympic, Karel Gott a tak, něco to naznačuje. To je naše kultura. Náš vkus. My hrajeme v Uherském Hradišti, přijde na nás dvě stě lidí a na Argemu, která hraje o pět kilometrů dál, jich přijdou dva tisíce. Tak to prostě je a nedá se s tím nic dělat. Dramaturgové rádií s tím nepohnou, protože žijí z reklam. No a písničky vyplňují místa mezi reklamami. Co se týče konkrétně naší kapely, asi nás ani nikdy hrát nebudou. Lidé si rádia pouštějí při spravování aut, umývání nádobí a berou to jako kulisu. Nás jako kulisu nějaký dramaturg těžko použije, to by člověk pod tím autem hnedka přeladil.

Slyšel jsem, že jste v minulosti chtěl transformovat Priessnitz jako elektronickou kapelu. Je to pravda, nebo kec?

Kec. Petr Kružík je sice velký milovník Radiohead a když začali experimentovat, chtěl začít také. Takže třeba i proto jsme ke spolupráci na dřívějších deskách přizvali Honzu Muchova, ale já sám za sebe jsem tvrdil, že čím míň, tím líp. Naštěstí jsme se s těma počítačem nikdy nenaučili pořádně dělat, takže díky naší lenosti jsme zůstali tam, kde dneska jsme.

Priessnitz, SeLFbrush, Palác Akropolis, Praha, 20.10.2006 small g
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
Na začátku devadesátých let jste měli image temných hochů z Jeseníků a vaše hudba byla označována jako gothic rock. Jaké je podle vás vnímání Priessnitz v roce 2006?

Jsme už taková retro parta. Ale snažíme se posouvat zvukově. Není to o tom, že bychom najeli na nějaký úspěšný model Freiwaldau. Dnešní image Priessnitz je taková retro a lehce ošuntělá. Síla kapely není podle mě v použitých technologiích, ale v umění hrát jako tým. Proto mě to v Priessnitz pořád baví. Je to taková stará motorka z padesátých let, kterou když nastartuješ, je krásné ji poslouchat. Nebudeme se stylizovat do mladé kapely, která chce používat nejnovější technologie, to už ne.

Vždycky jste říkal, že jsou podle vás směšní rockeři, kteří i v padesáti běhají po pódiu...

Nerad bych hrál tvrdou rockovou hudbu i po padesátce. Když už něco, spíš něco do šansonu, folku. Rockové hudbě sluší drzost a taková ta mladá energie. V padesáti už člověk není člověk drzý z podstaty. Ve dvaceti jo, protože protestuje, chce změnit svět a tak. V padesáti má jiný pohled na svět, řeší svoji vnitřní revoluci spíš než revoluci vnějšího světa. Proto mladí nosí Che Guevaru a staří Buddhu. (smích) No a navíc to cestování...

Unavuje vás?

Je to hrozně náročné. Pak už člověk začíná počítat i čas a toho není tolik, aby se pořád trávil někde na cestě. Chtěl bych třeba udělat ještě něco v komiksu a to vyžaduje soustavnou, soustředěnou práci. Všechny ty koncerty, společnost muzikantů a mejdany člověka vykolejí a než nabere rovnováhu, tak to chvíli trvá.

Plánujete tedy přesunout těžiště své tvorby z hudby do výtvarného umění?

Anebo dělat tu klidnější hudbu nebo něco, co nezabere celý rok. Pořád mě asi bude bavit vytvářet texty nebo hrát, ale tahle poslední deska mě časově stojí celý rok. Tři měsíce ve studiu, pak propagace, koncerty a když se člověk ohlédne, je rok v čudu. A nedá se u toho dělat jiná soustavnější práce. Z toho půlku času stráví člověk někde v autě nebo na hotelu. Když ale člověk kromě hudby nic nemá a je to jeho velká láska, pak chápu, že se v ní snaží udržet co nejdéle.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY