Čím trávíte květen? Vidím tady rozdělanou práci.

Ono se to teď sešlo. Vyšla kniha "Mimosezóna". Za pár dnů jde ven i album Letní kapely. To jsou dvě věci, které potřebují nějakou péči, pořád teď dělám rozhovory, něco podepisuji. Dneska jsem si říkal, že žně letos přišly už na jaře.

Letní kapela je asi teď to největší téma. Jak to vlastně vzniklo? Je to dítě covidu, nebo už jste se s ostatními formovali před tím?

Bylo to předtím, je to vlastně tři roky stará historie. Letní kapela je uskupení mých kamarádů, se kterými jsme se scházeli po táborácích, nejvíc u mě na chalupě v Rychlebech, a hráli jsme písničky, co jsem složil pro Priessnitz, Neckáře nebo Umakart. Jenom jsme si tak brnkali. Na ty akce chodilo docela dost lidí, někdo to tam zaslechl a začali nás různě zvát. Třeba na Rychlebské stezky, což je celkem slavný evropský areál v horách, kde se sjíždějí ostří bikeři z celé Evropy. Tehdy to slavilo deset let a jsou to naši kamarádi, tak tam jsme měli první koncert.

Co se dělo pak?

Tam vzniklo to, že nemůžeme hrát u táboráku, protože ti bikeři jsou docela ostří hoši a poslouchají Rage Against The Machine a tyhle party, tak jsme začali dávat kapelu dohromady. Přizval jsem Zdenu Regala (Zdeněk Jurčík - pozn. red.), bubeníka z Priessnitz, ten si přivedl basáka. Já jsem si brnkal s Lukášem Morávkem a s Apostolosem (Apostolos Joanidis - pozn. red.), ještě jsme potřebovali klávesy. Tak jsme hledali klávesáka na Jesenicku a já si vzpomněl, že na Šumpersku je Vojta Šeliga. Takhle se to dalo dohromady. Před koronou jsme hráli regionálně na menších akcích, a to hlavně písničky z mých věcí, takže to byli staří Priessnitz a Bombers.

A jak to bylo za pandemie?

Jakmile přišel covid, zkoušeli jsme dál, ale nemělo smysl zkoušet na koncerty, tak jsem říkal: "Pojďme zkusit nějaké písničky napsat." Něco jsem měl v hlavě, jednu dvě. Pustili jsme se do nového repertoáru, ten covid nás donutil tvořit, jinak bychom asi hráli pořád dokola ty staré songy. Ale jak byla nuda, začali jsme pracovat. Občas se v létě hrálo, když ta opatření polevila, některé skladby jsme si vyzkoušeli a docela to šlo. Tak jsme si řekli, že teď je ta doba, kdy máme čas, a tak že bychom mohli dát dohromady desku.

Jak to probíhalo?

Samozřejmě to nebylo jednoduché, protože ve studiu Sono požadovali potvrzení o bezinfekčnosti a tyhle věci, takže jsme se celou dobu báli, aby to jeden z nás nedostal. Natáčení stojí spoustu peněz, jsou domluvení technici, je k tomu potřeba spousta věcí a lidí... Se štěstím jsme to dodělali, já jsem docela překvapený, že je to hotové a že jsme to stihli. Umanuli jsme si totiž, že by to mělo vyjít v létě. Chvilku to vypadalo, že to vyjde až na podzim, v Indies zase říkali, že se to nestihne vylisovat, ale naštěstí se to stihlo. CD už jsou, vinyl bude.

Jaké z výsledku máte dojmy pár dní před vydáním? Spokojenost?

Já jsem s tou deskou, nechci soudit písničky nebo texty, ale s tím albem jsem náramně spokojený. Za prvé kvůli nahrávce samotné, je to kvalitní nahrávka, Dušan (Neuwerth, producent alba - pozn. red.) a lidé v Sonu tomu dali obrovskou péči. Je to poctivá ruční práce, všechno se to dělalo na staré dobré nástroje a starou dobrou techniku. Moc digitálních věcí se tam nepoužívalo. Jsem rád, že z toho vyrostla docela slušná kapela. Trochu mě mrzí, že v Česku se moc nezpívají doprovodné vokály jako třeba u britských nebo amerických kapel, které mám rád. Tam je běžné, že skvěle zpívají basáci a bubeníci. To tady sehnat bylo docela problém. A najednou mě kluci překvapili, jak skvěle zpívají. Takže jsem rád, že se nám podařilo na některé z desek, na kterých jsem pracoval, dát vokály, které mám v písničkách rád.

Byla tam nějaká intence vyhnout se Priessnitz, ačkoliv jste jejich písničky na začátku hráli?

Myslím si, že ne, protože kluci mají Priessnitz rádi. Někteří, jako Regál nebo Lukáš, z nich pocházejí, ale samozřejmě jsme chtěli hrát to trošku jinak. A myslím, že Dušan Neuwerth nás k tomu trošku vedl, aby to nebyla stejná deska. Stavěli jsme víc na písničkách. Priessnitz jsou až skladby. Tohle jsou čitelné písničky. Kluci mi hodně pomáhali: já jsem donesl nějakou jednoduchou písničku na pár akordů na kytaru, ve zkušebně jsme to začali obalovat a vymýšlet aranže. Do toho se občas zapojoval i Dušan a vzniklo barevné album. Až mě překvapilo, že to není jednotné. Nějaký záměr, aby se to nepletlo s Priessnitz, tam samozřejmě je. Kytarista hraje, jak hraje, a Peťa Kružík z Priessnitz hraje, jak hraje. Apostol je víc doprovodný, až je tam trochu cítit řecký vliv. Peťa Kružík je svébytný kytarista, kterého těžko někdo může kopírovat. I kdyby se chtělo být Priessnitz, tak to nepůjde.

Na YouTube jsou videa, jak hrajete s Letní kapelou právě starší materiál, a už tam se to překlápí lehce jinam.

Jsou to covery. Bylo to bráno jako cover. Nešlo o dosažení priessnitzovské laťky.

A jaké jsou další plány s Letní kapelou? Zimní koncerty?

Já doufám, že zimní koncerty budou. Jsem trošku pesimista - každý rok jsme chtěli udělat vánoční koncert, a poslední dva roky to nevyšlo. Myslím si, že to dopadne tak půl na půl. Samozřejmě, plánovat se musí, takže plánujeme i zimní věci. Teď máme koncertíky na rozehrání, takové týdenní turné. Na podzim se tam nějaké věci rýsují. Je to docela těžké s touto kapelou, vlastně jako s každou kapelou, všichni ti kluci ještě někde hrají a mají své povinnosti, tak to dáváme dohromady.

A my chceme hrát v blocích. Nechceme vyrážet, jak je v Česku běžné, na víkendy, ale chceme třeba pět koncertů za sebou. Objezdit si to naráz, což je zase těžší na menších městech - ve všední den sehnat publikum. Máme to ale vyzkoušené, už od Priessnitz nám ty bloky seděly. Když jsme jeli delší blok třeba deseti koncertů, byl ten desátý koncert už úplně nádherný. Ta kapela se vybrušuje. Když je to přerušované, jednou za týden nebo jednou za čtrnáct dní, o víkendu, je to jak začínat znova. Takže chceme hrát tímto způsobem, což je trošku obtížnější pro naši manažerku.

Je náhoda, že se to tak pěkně sešlo s knížkou "Mimosezóna"?

Je to trošku náhoda, protože "Mimosezónu" vymysleli lidé v Hostu. To je nabídka, která se neodmítá. My tu desku děláme dva tři roky. Já si původně myslel, že ji vydáme už loni, a jsem rád, že to počkalo. Takže se to sešlo náhodně, ale když už jsme tak před půlrokem viděli, že by se to mohlo sejít, šli jsme tomu trošku naproti.

"Mimosezóna" vznikla jak? Přijde mi, že se objevila zčistajasna, ale předpokládám, že je za tím spousta práce.

Přišla vlastně nabídka z Hostu. Jakub (Šilhavík, šefredaktor Hostu - pozn. red.) mi napsal, že mají zájem udělat moje písňové texty. No jo, ale já nejsem žádný archivář, takže nevím, kde je budu shánět. Tak jsem je sháněl na karaoke stránkách, tam to bylo mnohdy blbě napsané, a dával je do kupy. S Jakubem jsme se domluvili, že každý uděláme svůj výběr.

Od začátku to měl být výběr? Ne kompletní soubor textů?

Mělo to být nějakých padesát textů. Takže z každého alba se vybíralo třeba pět. Já jsem udělal nějaký výběr, Jakub udělal nějaký výběr. A bylo překvapivé, že jsme se na většině songů shodli. Myslím, že u Priessnitz to bylo jednoduché, protože ty písničky jsme často hráli. Ony se vykrystalizovaly, hráli jsme je léta letoucí, není to jenom to, že se nám líbí písnička v kapele, my hrajeme pro lidi a lidem se líbily. Muzikanti to prostě poznají, když lidé blbě reagují na písničku. S Umakartem jsme hráli méně, s Neckářem jsme hráli párkrát, takže tam jsem šel podle intuice. A u Letní kapely úplně. Nevybíral jsem to ani tak podle kvality nebo literární hodnoty, ale jak jsem to cítil. Plus si řekli, že by tam rádi dali ilustrace, které já právě dělám od té covidové doby.

To mě právě zajímá...

To jsem začal dělat krajiny, většinou tam od nás ze Sudet. Nejdřív vznikaly pro televizní dokument, pak vznikaly pro časopisy, různě na zakázky a pak už jako volná tvorba. Začal jsem si dělat plakáty, takové grafické listy, omezené série, které prodávám přes shopy. Texty v knížce jdou chronologicky a plakáty jsou čerstvé. V těch plakátech, v těch ilustracích, jsou samozřejmě vzpomínky. Pro mě ty texty a ty desky byly docela dobrý návrat do minulosti. Když si člověk nepíše deníky nebo v dnešní digitální době nemá ani žádné fotky nebo alba, tak jediná stopa zůstává taková, že já si u některých těch textů začal vzpomínat, jak vznikaly, v jaké době vznikaly. Docela dobře to funguje na mou paměť, že si člověk vzpomene na situace nebo na tu dobu. Samozřejmě se ty texty taky vyvíjejí. Jsou to věci od devadesátých let, kdy jsem jako textař začínal, nic jsem o tom nevěděl a byl jsem vlastně textař přinucený kapelou. Já jsem chtěl být bubeník. Ani zpívat nikdo nechtěl, ale skončil jsem u mikrofonu.

To je neobvyklý posun. Jak vlastně texty píšete? Odkud chodí inspirace?

Já to dělám tak, že nejdřív musím mít melodii nebo nějaký nápad. Třeba u Priessnitz to vznikalo tak, že Peťa něco donesl, někdy přinesl celou písničku i s melodií, ale většinou donesl nějaký hudební nápad a já jsem na to vymyslel nějakou melodickou linku. A na tu jsem začal psát text. Neumím psát texty na čistý list bez nějakého nápadu. Není to poezie podle mě, text slouží písničce, je to jedna z jejích složek. U mně nejdřív vzniká melodie a pak teprve text. Napadne mě nějaká melodie, mám ji v hlavě a musím si ji nějak zafixovat, když jdu na nějakou pochůzku, tak si zahraju, co mám v hlavě, a doufám, že mě něco napadne. Teď se mi zrovna jeden nápad honí hlavou, ale ještě mě nic nenapadlo. Jediné, co mě tam napadá, je, protože volali z Indies, že Letní kapela možná nevyjde v létě, takže první věta, kterou mám, je: "Podzim bude na jaře a léto bude v zimě." Všechno se popletlo.

Jako s tím covidem, všechno je zmatlané...

Říkám tomu číhání nebo rybaření na ten nápad u rybníka. Člověk kouká na hladinu a někdy neuloví za týden nic a někdy se podaří hned něco. Teď jsem v číhací době.

Čekáte, až připluje ta správná ryba.

Až se zase trošku zčeří ta hladina.

A u těch ilustrací to funguje jak? Mně přijde, že jsou najednou hodně barevné proti strohému černobílému Nebelovi a "Zámku". Najednou spousta barev. Co způsobilo tuto změnu?

Způsobili to klienti, chtěli barevné věci. Když jsem začal dělat "Zátopka", chtěli to barevně, tam jsem se musel začít učit barvy. Byl jsem v Moskvě a pořídil jsem si knížku s klasickými ruskými plakáty a hledal jsem tam barvy. "Zátopek" mi přijde jako výkladní skříň socialismu. Přes klasický ruský plakát jsem se dostal k barvám. Samozřejmě je to pořád tvrdé, ale ty barvy jsou dobře použité. Od té doby už mi to tak nevadilo.

Navíc v tom covidu ty barvy vybuchly. Za prvé jsem mohl experimentovat, protože jsem po dlouhé době neměl žádné zakázky, seděl jsem v přírodě, schovali jsme se na chalupu v Rychlebech, ty barvy kolem mě vybuchovaly. Za druhé, jak říká můj vinař, kterému dělám etikety: "Kdo pije víno, maluje barevně." Tak piju víno a je to možná tím. Za covidu jsem popíjel to jejich dobré víno, to mi přišlo, že to byla jediná rozumná věc, která se dala po večerech dělat. Já mám rád neprozkoumané cestičky, a tak se v tom učím chodit. Teď jsem byl nemocný, ležel jsem v posteli a na iPadu si skicoval. Černobílým způsobem a to jsem si říkal: Ty brďo, ta černobílá je přece jenom vrchol, to je ten jin a jang. Člověk musí vyrovnat tu černou a bílou a je to strašně těžké. Takže možná zase zkusím černobílé věci, ale už se barevným nebráním.

Je to deset let od "Dobrých časů" s Václavem Neckářem. Jak na tenhle projekt vzpomínáte?

Já na to vzpomínám moc rád, dokonce jsem nedávno Honzu a Václava Neckáře potkal, tak jsem říkal: "Kluci, to bychom měli zopakovat." Od té doby se nějak nehlásí. Já na to vzpomínám moc rád, protože ono to bylo celé takové zapeklité. Písničky vznikaly, když jsme s Jardou Rudišem po "Aloisi Nebelovi" dělali pro Dejvické divadlo. Tehdy nám Miroslav Krobot nabídl, jestli nechceme udělat hru o Eskymu Welzlovi, protože Krobot je od Zábřehu. Tak jsme se s Jardou někam zavřeli na chatě a něco jsme sepsali. V divadle se moc nevyznám, ale jestli něco mám rád, tak je to "Balada pro banditu" z Provázku. A ty písničky jsou tam neuvěřitelné dodneška. Když mi někdo něco řekne o divadelní hře, představím si písničky. Tak jsem začal psát songy tady k tomu Eskymovi. Je to starší chlápek, v důchodu, není to ta slavná éra, když dobýval sever, ale spíše jako v Dawson City a tam už chudák umírá. Tak jsem psal pro staršího chlápka písničky a do toho se staly ty věci s "Půlnoční". Z Dejvického divadla nám pak řekli, že to nechtějí. A mně zůstalo asi pět nebo šest songů.

A ty jste dal Václavovi?

S Václavem jsme natáčeli tu "Půlnoční" a já mu říkám: "Václave, mám ještě pět nebo šest takových skladeb, jsou lepší než 'Půlnoční'. Chceš to natočit?" A on na to: "Jasně, jasně. Pojďme to udělat." Domluvil jsem tedy s Dušanem, že bychom to udělali spolu. Dávali jsme dohromady repertoár, nejdříve se to nahrálo mým hlasem s kytarou. Poslalo se to Neckářům, oni se to učili a pak se to ve studiu natočilo. Problém byl v tom, že ta "Půlnoční" trochu vystřelila Václava nahoru. A najednou hráli prakticky dvakrát denně, takže jsme chtěli natáčet, a oni skoro neměli čas. Tak se čekalo, až bubeník z Bacilů půjde na operaci kolena a natočily se tady tyto věci. Já je mám rád proto, protože ta myšlenka byla, že by to měly být důstojné písničky pro staršího pána bez nějakých kejklů jako Johnny Cash na desce těch coverů (série "American Recordigs" s producentem Rickem Rubinem - pozn. red.). Tak něco v tomto stylu. Střídmá aranž, jednoduché nástroje. A ty songy nestárnou. Poslouchal jsem to nedávno a přijde mi, že nezestárly, přijde mi, jako bychom to točili před rokem. Byla to skvělá zkušenost.

Máte ještě někoho z té starší gardy, koho byste mohli podobným způsobem povytáhnout zpátky? Třeba jako to dělá Petr Ostrouchov s Vladimírem Mišíkem. To je dost podobný princip, důstojná deska odpovídající věku. Je tam nějaký snový interpret?

Já nevím. To byl asi Václav Neckář. Když vznikal "Alois Nebel", bavili jsme se ve studiu s režisérem a producentem, kdo by to mohl zpívat. Interpret z 80. let. Padala jména od Karla Gotta a další. Nejvíc se mi líbil Jan Spálený. I jeho brácha. Petr je ten popovější a Jan je bluesman. Ale Petr má pro mě zajímavý hlas a taky si myslím, že by to ještě šlo. A bavili jsme se o tom a někdo se zeptal: "A ten Václav ještě žije?" Protože jsme o něm fakt nevěděli nic. Byl nějaký nemocný. Tak jsme tam diplomaticky vyslali Honzu Muchowa a ten to nějak domluvil.

Pokračování další činnosti Priessnitz je zabité?

Já se bojím, že ano. Ty věci vznikají tak dlouho a obtížně, že se bojím, že už nejsme schopni je dávat dohromady. My musíme být spolu, když ty písničky děláme. Kapela takhle odjakživa fungovala, ty songy vznikaly ve zkušebně a drtili jsme je dva tři roky, než jsme vylezli na pódium. Teď jsme každý trošku někde jinde, abychom se vrátili a hráli staré skladby, to by se mi vůbec nechtělo. Pro mě by to mělo smysl jenom kvůli novým písním. Ale abychom se vrátili jenom kvůli tomu, abychom rýžovali prachy ze starých věcí, to se mi moc nechce. Ale nikdy neříkej ne. Sex Pistols taky vyrazili na turné, protože někteří neměli ani na byt.

A s Umakartem?

Umakart už asi ne. Kluci jako Jura Hradil a Honza Muchow řekli, že na to nemají čas a už se jim do toho nechce. Tak jsme si s Dušanem řekli: "Tak OK, budeme si dělat svoje věci." A tak jsme udělali projekt, který se jmenuje Senior club, je to otevřený klub pro starší hráče, kde hrajeme umakartí songy. Dušan tam hraje na kytaru, je to hrozně hezké a hrajeme to jenom ve čtyřech - bicí, kytara, klavír a zpěv. Moje manželka Johanka říká, že je to náš nejlepší projekt, je takový čistý, špendlík jde slyšet spadnout. Dušan hraje minimalisticky. Máme nějaké hotové kousky, které mám uložené v počítači, ale kdy se k tomu dostaneme, to nevím.

Jak to vypadá s dalšími reedicemi starších desek Priessnitz? Jsou vůbec v plánu? Zvlášť narážím na album "Hexe", po kterém se lidé dost ptají a není nikde k dispozici.

Jo jo. Na "Hexe" se podle mě pracuje u Supraphonu, protože oni koupili Sony a Sony předtím koupili Bonton, takže to doputovalo až do Supraphonu. Už mi psali a volali, jestli bychom to chtěli, a sháněly se grafické listy, nějaké podklady na obal. Takže doufejme, že na podzim to vyjde. Ale já o tom moc přehled nemám. Ono to ohlížení do minulosti zdržuje. Ale jsem rád, že se to děje.