Kapele My Chemical Romance se musí nechat minimálně to, že velmi dobře pochopila pravidla hudebního showbusinessu a dodržuje je takřka do puntíku. Nejen dokonale dotažená image, propracovaná marketingová strategie, okázalá živá prezentace (dle samotných MCHR co nevidět dosáhne úrovně koncertů Pink Floyd) a sem tam nějaké to pozdvižení více, méně či vůbec iniciované samotnou skupinou (údajně neznámými hackery způsobené vyřazení jejího myspace profilu z provozu, varování deníku Daily Mail o škodlivých vlivech písní kapely na dětskou psychiku) zabírají, a snad i proto mnozí o My Chemical Romance hovoří jako o jedné z největších nadějí "emo kultury". Nebo je důvodem k těmto pochvalám sama hudební produkce? Poté co Benjamin Slavík ohodnotil novinku "The Black Parade" osmičkou s tím, že je zatím nejlepší deskou skupiny, tuto otázku dostalo dalších deset redaktorů. Udělené známky lze zprůměrovat do výsledné šestky.

Upozornění: Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

Lukáš Franz - 4/10

My Chemichal Romance byli na obálce nedávnýho čísla New Musical Express společně s Panic! At The Disco. Tyhle dvě kapely spolu spojuje ale mnohem víc než jenom to, že jsou emo a obálka jednoho (dříve hodně prestižního, ale teď trochu vodu šlapajícího) periodika. V Readingu po nich shodně házeli diváci, co jim přišlo pod ruku. V tuhle chvíli, po poslechu obou desek, "A Fever You Can't Sweat Out" a "The Black Parade", mi trochu uniká, proč to do hlavy koupil jenom Brendon Urie z Paniců (haha!). My Chemical Romance a Panic! At The Disco jsou totiž kapely srovnatelných kašparů, i když těm druhým možná trochu křivdím, protože jsem byl jejich debut schopnej doposlechnout několikrát, na rozdíl od třetí(!) desky Chemickejch. Ten vykřičník je tam proto, že po dvou albech už by kluci mohli vědět, jak to udělat, abych po vypnutí jejich hudby neuvažoval o koupi trýznivého holobiče. "Welcome To The Black Parade" všichni v diskuzi pod hlavní recenzí adorují jako nejlepší věc naplněnou až po okraj všema možnýma emocema. Skutek utek. Pravda, je tam toho hodně, ale to je tak všechno. Platí pro celou nahrávku! "The Black Parade" se často srovnává s "American Idiot" od Green Day, což je potom dost jasný, jaká ta deska asi je. Na "Idiotovi" byly tři dobrý věci, zbytek křeč, nuda a tak dále. Dospělý neo-punkeři. Ach jo. Přehrávanej zpěv a dementní image je určitě jenom dotaženost celýho projektu, ale mě to nebere. Ani trochu. Ne, nová deska My Chemical Romance mi nepřijde dobrá.

Eva Balaštíková - 5/10

Co vyčíst ze situace, kdy se do kurzu dostává kapela, která utratí za kosmetiku víc než maskérny barrandovských ateliérů? Měla by se začít brát v potaz přehnaná gesta a do posledních detailů vymazlená stylizace kluků, kteří si dali jméno podle novely od chlápka, co vydělal jednoduše na tom, že se v Glasgow smaží víc než kde jinde? A nenahání snad strach skutečnost, že už byli několikrát veřejně označeni za "kultovní"? Američani My Chemical Romance se potřetí snaží o velkolepou hudební show s jednotným téma, kde se tentokrát všechno točí kolem pacienta umírajícího na rakovinu. Emo-punk by měl být podle nepsaných žánrových pravidel do určité míry ve všech směrech přehnaný, leckdy to je ale jednoduše moc. Jako plus se dá počítat pro neznalého koncepční pojetí hudby, které se vznáší nad celou diskografií MCHR. Tím ale zároveň všechna překvapení i končí, jelikož nic nového na desce neuslyšíte. Jsou zde pasáže, u kterých je inspirace Queen víc než zřejmá, jsou tu texty o smrti, lásce, samotě, ... (dosaďte jakékoli další slovo týkající se citové nejistoty), hlas zní dostatečně naléhavě, kytary tak akorát nahlas, produkce (Rob Cavallo, mazák od Green Day) dostatečně zaplacená a booklet dostatečně nevkusný.

Marie Malechová - 5/10

Skoro se mi zdá, jako by My Chemical Romance se svojí novou deskou útočili na moji cílovou skupinu - na holky, které nemají rády sladké hochy, již trůní na špičkách hitparád, a které se pořád nemůžou srovnat s tím, že už jim nějakou dobu není sedmnáct. "The Black Parade" splňuje všechny atributy desky mladé a neotřelé kapely. Pokus o zajímavé intro je následován silnými melodiemi, nabroušenými kytarami, songy s přehnaně chytlavými a naléhavým zpěvem. Všechno doplňuje ještě temná koncepčnost desky. Ideální deska, dalo by se říct. Jenomže co je moc, to je moc. V hudbě tohle úsloví platí dvojnásob. Kdyby My Chemical Romance ubrali ze své naléhavosti, kdyby se tolik nesnažili útočit na city fanynek, kdyby neměli tak vypilovaný booklet, kdyby Gerard ve zpěvu tolik nepřehrával, kdyby nebyli přirovnáváni k zoufalým Green Day, pak by to možná bylo všechno fajn. Takhle se z "The Black Parade" stává deska na jedno použití.

Tomáš Tenkrát - 6/10

Novinkové album My Chemical Romance je opravdu hodně promakané, o tom není sporu. Od profi vyšlechtěného obalu a všech náležitostí s ním spojených, až po texty písní a morbidní potisky triček. Mají to promyšlené - do poslední tečky. Hudba samotná však někdy trochu pokulhává. Těch rádoby velikých a pompézních okamžiků ve stylu Queen je občas moc a ve většině případů působí uměle a málo uvěřitelně. Neo-punkové rytmické refrény jim jdou, stejně jako jim jde ona image ubrečených kluků (nebo už fotříků?). Většinou nesklouznou k úplnému neo-punku, v pravý okamžik více zaberou a v tu chvíli to jde. A v tu chvíli zaujatě poslouchám. "The Black Parade" mě baví právě v oněch tvrdších momentech, ve chvíli, kdy brousí kytary stylem garážové rockové party. Nejvíce mě chytla "Dead!", kterou bych chtěl vidět naživo, věřím, že to bude docela jízda, i když asi divadýlko. Divadýlko, jako je většina věcí na tomto disku. Nevím, prostě si nemůžu pomoct, vidím v tom moc úmyslu vydělat si nějaký love a nic víc. Možná to tak není, ale ve mně tento blok vzniknul a nejde mi vypnout. Těžko tomuhle albu věřím. Ale byla by chyba ho odsoudit úplně, pár výtečných momentů rozhodně má.

Karel Veselý - 6/10

Už jsem si zvykl, že mlaďoši říkají emo něčemu úplně jinému než já, ostatně stejně jsem i já kdysi musel objevit Sex Pistols a The Clash přes Rancid a Green Day. Pro dnešní teenagery jsou My Chemical Romance spasitelé, géniové, zachránci autentického rocku, já musím střízlivě konstatovat, že je to jen další rocková kapela, která se nechala opít mýtem, že musí natočit totálně zásadní desku, ve které bude úplně všechno. Asi jako Muse. Navíc zvolili formát koncepčního alba o umírání, což sice není nápad k zahození, ale velmi lehce se to může obrátit proti nim. Což se vlastně i stalo. Deska je tak ambiciózní a seriózní, až je vlastně směšná a donekonečna omílaná rocková klišé to v žádném případě nezachrání. Těch pár zajímavých nápadů (prostřední část "Welcome..." nebo "Famous Last Words") je utopených v patosu. Kdyby mi bylo o deset let méně, asi bych z "The Black Parade" byl úplně mimo, cynik ve mně ale připomíná, že My Chemical Romance jsou jen další (sestupný) krok po ose Queen, Meat Loaf a The Darkness, přičemž ti poslední sami uznali, že jsou vlastně parodií rockové nabubřelosti.

Miroslav Böhm - 7/10

Co očekávat od alba, které se honosí faktem, že je albem koncepčním, přičemž jeho koncepcí je to, že vypráví příběh mladého člověka umírajícího na rakovinu? Tak zaprvé by to kluci z My Chemical Romance měli přestat hulit. U některých textů jsem měl pocit, že tady někomu spadla na hlavu kompletní diskografie Karla Gotta. Odsuď pocuď jde o dřeváky, ale dále už je jen Ústav psychiatrické péče. Ale i v oněch textech se - nutno podotknout, že místy velice úspěšně - skrývá důkaz toho, že My Chemical Romance nejsou netalentovaní tlučhubové, ale nápady sypou ze všech deseti jim dostupných rukávů. Obzvláště v rockových melodiích jsou silní jako málokdo zpoza oceánu. Patrný je vliv producenta Roba Cavalla, protože v některých klidnějších pasážích připomínají Chemici právě s Cavallem pevně spjaté Green Day. Jednotlivé skladby jsou zajímavé, melodicky hodnotné a ač z valné většiny splývají v jeden celek, nelze jim nic vytknout. Mají na to totiž alibi, a to alibi zcela neprůstřelné: Koncepci! "The Black Parade" je protkaná vlivy a odkazy na rockové velikány (např. Queen nebo Pink Floyd), ale zároveň dokáže v konkurenci těchto "vypůjčených" motivů obstát i s vlastním nápadem - nezůstává jen u formy. A to je moc dobře.

Ondřej Michal - 7/10

Oproti předchozímu albu na své letošní desce americká pětka My Chemical Romance obrousila hrany, přihodila víc pompy a nadýchaných aranží a svoji image dotáhla do nejmenších detailů. Jenom těch emocí je pořád stejná hromada. Zda se jedná o kalkul a vstřícné gesto nahrávací společnosti, které má pouze zvýšit prodeje, nebo to je přirozený hudební vývoj, to vědí jenom muzikanti sami. Faktem ovšem je, že hraniční čáru s nadepsaným patníkem "emo-punk" nechali na své cestě za slávou daleko za zády. Do ema ovšem stále bez pochyby patří. Vážně netuším, proč zrovna tahle kapela vzbudila ve světě tolik povyku. Z vlastního okolí vím, že jsou jenom dva tábory. Těch, kteří je doslova zbožňují, a těch, kteří k smrti nenávidí. Nic mezi tím. Na kapelu, o které ještě před pár lety tady vědělo jenom pár nadšenců, to není špatné. Každopádně když si je několikrát poslechnete, tak dospějete k závěru, že "The Black Parade" jako celek docela dobře funguje.

David Věžník - 7/10

Mami, je možné říkat crossover něčemu, co zní zároveň jako Green Day, Blink 182, Drupi, Craig Armstrong (respektive soundtrack k "Moulin Rouge"), Placebo, Iron Maiden (či jiná libovolná heavymetalová partička), kompilace národních hymen, Queen, Coldplay, Foo Fighters, The Offspring, Gogol Bordello, Black Sabbath, Pepa Melen, Ronan Keating, Roxette, Arcade Fire, Death Cab For Cutie a Vašek Koubek? Je vůbec možné, aby takovýto případný crossover vůbec držel pohromadě? A, mami, vážně skončíme všichni v pekle? - Nevím. Ano. Nevím. - A, mami, víš, že My Chemical Romance natočili přesně takovou desku, která všechno tohle řeší, nabízí a připomíná? A víš, že je to i přes ty texty o smrti strašná bžunda? Že tý muzice nechybějí nápady, že v aranžích jsou momenty překvapení a že to je hrozně zábavný a ještě ve skvělým bookletu, co vypadá jak noviny s comicsem? - Ano. Ano. Ano. Ano! Příjemné překvapení letošního roku. Doporučeno.

Pavel Parikrupa - 8/10

Celý fór alba "The Black Parade" je shrnut v otázce, jestli posluchač přistoupí na hru. Hra spočívá v tom, že vám nebude vadit jistá póza kapely, jež se stylizuje do punkového kabaretu, co má koncepční desku o umírání. Tady je velmi důležitá image: jak kapela vypadá, jak se tváří, jaké má klipy a obal alba. A za sebe musím říct, že u mě to funguje! Líbí se mi, jak je to dotažené v detailech ve všech zmíněných věcech. Líbí se mi zvuk kapely, fotky, barvy a písmo v bookletu, i ta hostující Liza Minelli, zkrátka detaily tvořící funkční celek. Je vidět, jak je celý "projekt" ambiciózní - a My Chemical Romance to nepohnojili, ba naopak, ustáli to se ctí. A jistě, oprostíme-li se od všech těch věcí kolem, jsou tu i písničky, a ty jsou velmi dobré. Celý slavný "tvůrčí záměr" by byl bez nich trapným pokusem, co se rozplyne jak dým nad ohněm. "The Black Parade" je energická, nápaditá nahrávka a navzdory tématu je hravá a také kupodivu zábavná, což v tomto případě nemusí nutně znamenat veselá.

Martin Dobiáš - 9/10

Z nové desky MCHR jsem měl upřímně strach. Po poslechu jejich minulých výtvorů ve mně vzbuzovali pocit, že je to jen parta ukřičených smradů, kteří na sebe strhávají více pozornosti, než je zdrávo. Jenže teď jsem svůj názor musel přehodnotit. Jejich novinka mě s sebou strhla už od úvodní "The End" a nepustila až do té doby, než dozněl poslední tón skrytého tracku "Blood". Celkový koncept alba, jež je vlastně jedním velkým příběhem, sedí pevně a posluchače vede za ručičku, aniž by mu dal možnost si odpočinout a nabrat sil. Podobně na to šli před už časem Panic! At The Disco, ale až MCHR celý ten nápad dotáhli do konce. Uřvané nebo naopak rozněžněné vokály, kabaretní hudební nástroje a image rebelů, co jsou přeci taky jenom lidi a mají city. To vše zní důvěryhodně a místy i čiší emocemi. Deska je proložena mnoha chytlavými melodiemi, nezůstalo jen u syrového zvuku kytar a bezduchého bušení do bubnů, konečně má celá stopáž hlavu i patu. "The Black Parade" na mě působí velice uceleným dojmem a troufám si tvrdit, že stejně jako se teď MCHR zhlédli v Green Day, tak i mnoho dalších emo kapel půjde cestou, již Romantici čerstvě vyšlapali. Laťka je ale nastavena pekelně vysoko.