Skoro čtyři roky o sobě nedala jihomoravská skupina Sad Harmony vědět. Počkali si na rok 2006, kdy vydali své nové CD "Somnambul". Dle očekávání měli přijít s něčím skvělým a rockově na úrovni a že to svedou, ukázali už s "Tete-a-tete" z roku 2002. Technicky vzato je "Somnambul" pořádnou třetí deskou skupiny o dvanácti skladbách a s celkovou stopáží dlouhou necelou hodinku. To vynásobte těmi (skoro) čtyřmi roky, které jste na novinku čekali, a máte slušný potenciál, který se s každý dalším songem stupňuje, až skončíte na druhé mocnině původní cifry. Slušná čísla. A to jsme výsledek ještě nepodělili čtverkou, tedy počtem hráčů. Dva hostující (kytaristu Petra Morese a klávesáka Martina Vavříka) necháme být, však ono jim to hraje pěkně a desce na hodnotě rozhodně neubrali. Na každého muzikanta tak připadají skoro kremační hodnoty, kterých každý dle svého nejlepšího uvážení užívá a násobí je svým umem.

Když jsem album poslouchala poprvé, říkala sem si: Sakra, je toto fakt nějaká česká smečka? Ne že bych o Sad Harmony neslyšela dříve, ale z prevence jsem k českým skupinám už od narození trochu skeptická, což ovšem nesmí ovlivňovat recenzentův "objektivní" náhled. SH jednoduše unikali mojí pozornosti. Jakmile jsem je slyšela, vyšlehl mi v mysli plamínek, že české luhy a háje snad konečně splodily novou a velmi slušnou skupinu. Dokonce takovou, která by se mohla vyrovnat našim zahraničním kolegům. Už od prvních skladeb posluchač nastraží uši a ve čtvrté "From The Roof" se jeho rocková duše cachtá v precizně provedeném soundu, zmáklém od zemitého basového brumlání k vyřvanému vokálu. A to jsme teprve na začátku.

Na stránce svého vydavatelství jsou Sad Harmony charakterizováni jako doom rock. Něco takového ze sebe vysílá "It Used To Be A Way" a myslím, že i s touto doomovou oprátkou na krku dokážou hráči předvést dobrou show (a nemusejí skákat do lidí). Krom této zasmušilosti je ze skladeb cítit i ohnivá dávka jisker a výbušnosti. Druhá polovina alba horlivě disponuje třeba "I Can't Sleep Anyway", "Unclean", či "Weak". Z těch lyrických opusů tu máme například "What Good Is Mine" a taky "Equinox".

Vše do sebe výborně zapadá a není slabiny. Jenže se říkává, že třetí řadovka bývá rozhodujícím a někdy i přelomovým obdobím ve tvorbě. Už z tohoto důvodu nemůžu dát víc než osm.