Ve chvíli, kdy nadšený dav čekal na první výkony finalistů SuperStar, jiný neméně natěšený dav v daleko komornějším prostoru, o několik kilometrů dále, očekával zpěváka a muzikanta diametrálně odlišného zaměření. V Lucerna Music Baru totiž téhož večera hrál Richard Bona se svojí skupinou. A bohužel ten, kdo čekal zde, se načekal více než ten v Malé sportovní hale. Vím, že už s tím budu možná i trapný, ale kdy se konečně dočkáme toho, aby se začínalo přesně v avizovanou dobu (nebo jen s desetiminutovým zpožděním) a ne s půlhodinovým?!

Pozdní začátek byl jedinou podstatnou chybou celého koncertu. Po úvodním bouřlivém intru vzal konečně Richard Bona do rukou svoji baskytaru a velice pozvolna začal rozjíždět koncert, avšak pak najednou, jako by se chumelilo, přešel do řádného groove. Svým způsobem toto střídání nálad a stylů charakterizuje celý koncert. A hned od počátku ukazoval, že basová kytara nemusí pouze tvrdit muziku a být pouze doprovodem, ale obstojí i jako samostatný nástroj. Nicméně Richard Bona se ani té druhé, podružné poloze nevyhýbal. Pokud právě nevynikal jeho kytarový um, hrál prim jeho hlas.

Když jsem se zmínil o těch rozlišných stylech, nutno napsat, že se Richard Bona Group rozhodně nedrží pouze jazzových mantinelů, ale velice často zabruslí i do zcela jiných žánrů. V třetí skladbě si vzali na mušku Latinskou Ameriku, konkrétně její hudbu. Celý tento výlet korunoval bosý klávesista Etienne Stadwijk, který chvíli, téměř nezávisle na ostatních, preludoval, což nebyl rozhodně jediný moment, kdy zůstával frontman spíše v pozadí. Málokterý jazzový hudebník nechává tolik vyniknout doprovodnou skupinu jako právě Richard Bona. U něj jsem měl poprvé pocit, že je správné, že tento band vystupuje jako celek. A to dosti kosmopolitní, jak se mohlo obecenstvo přesvědčit při představování, během něhož Richard Bona dokázal vychválit české jídlo, české holky a ještě zažertovat. On sám pochází z Afriky, další muzikanti potom ze Států, po jednom z Evropy, z Kuby a Jižní Ameriky.

Hned jak představil kapelu, spustil velice intimní "Kivu" z poslední desky "Tiki" a zhruba když byl v nejlepším a atmosféra v sále byla příjemně vypjatá, začaly postupně padat kdesi na galeriích i jinde ze stolu sklenice. Nicméně pohodový Bona se s tím vypořádal po svém - pantomimicky. Zkrátka do příslušných míst poslal imaginární granát. Skleničky skákající po podlaze ale nebyly úplně posledním rušivým elementem show. Při následující skladbě, ve které má na desce prsty sám Pat Metheny, vypověděla na chvíli poslušnost i baskytara Richarda Bona. S koncem písničky už ale opět bylo vše v pořádku a dokonce si zazpívali, nebo spíše zahučeli, diváci, do čehož pak zpěvák sám svým zpěvem improvizoval. Velký smysl pro humor Richard Bona ukázal i v dalším setu, kdy pouze s kytarou a svým hlasem začal vydávat takové zvuky, které by byly v lepší společnosti neslušné. Pak si klidně spustil výborné funky a koncert mohl pokračovat v klidu dále.

Tedy mohl, ale nepokračoval. Neúnavný Bona, musel publiku ještě předvést, že Erik Truffaz a jeho muzikanti nejsou jediní, kteří si umí hrát s elektronikou. Osamocený na pódiu, navíc tvrdíce, že nám zazpívá starou českou píseň, postupně zpíval a samploval africké popěvky, až vysamploval takové elektronické Ladysmith Black Mambazoo. A aby toho nebylo málo, svůj prostor dostal i perkusista Samuel Torres. Jeho set byl skutečnou lahůdkou a ten rytmus mu klidně mohlo závidět i takové stepařské eso, jakým je třeba Colin Dunn.

Z předchozích řádků se může zdát, že přijel spíš komediant než muzikant světového formátu, to ale pochopitelně není pravda. Toto všechno bylo spíše takovým zpestřením vynikajícího hudebního zážitku, který tak působil velice uvolněně a pohodově. A komu to snad vadilo, rozhodně si nemohl stěžovat na druhou půlku, která byla už čistě o hudbě a nesla se ve stylu poslední desky. V souvislosti s tím dostával hodně prostoru trumpetista Taylor Haskins, svoji trubkou celý koncert víceméně vedl. Richard Bona Group jakoby podle něj střídali cool, bop, mainstream a jiné směry, ovšem vždy jemně naroubované na osobitý kamerunský projev hlavního aktéra, jenž byl tu více, tu méně patrný. Za chvíli na to už se zase rozjely naplno africké rytmy a kdyby nebyl Music Bar opět tak nacpaný, jistě by se netančilo pouze v okolí baru.

Kdo by čekal, že když přijde na koncert baskytaristy, že to bude jedno sólo za druhým, ten by se mýlil. Celý koncert to byly spíše náznaky a naplno svůj um rozehrál až v energickém funky finále. A nejen on - diváci si mohli vychutnat i sólo bubeníka Ernesta Simpsona. Poté se Richard Bona odebral do zákulisí, ale bylo jasné, že alespoň jeden přídavek bude. A taky že byl - v latinskoamerickém rytmu se roztančilo nejen publikum, ale i samotní muzikanti s výjimkou bubeníka, pochopitelně. Richard Bona chtěl dělat drahoty a i druhou skladbu přídavku si muselo obecenstvo vytleskat a vypískat. To už ale bylo zřejmé, že je to poslední věc, kterou se od tohoto sympatického chlapíka dočkáme. V okleštěné sestavě bez kytary a trubky zazpíval takovou africko-jarretovskou písničku na dobrou noc, která znamenala definitivní tečku za celým koncertem.

Musím se přiznat, že toto byl zcela jiný koncert, než na jaký jsme v rámci Agharta Prague Jazz Festivalu zvyklí. Jeho hlavní kouzlo spočívalo v něčem jiném, než v muzikantských supervýkonech. Richard Bona s sebou nese neskutečnou pohodu, optimismus a hudbu posílá z duše do duše, která poté plesá. A je mu úplně jedno, jakým stylem to právě je, všechny hudební žánry a jazzové směry jsou mu více než vlastní. Doufejme, že k nám bude jezdit Richard Bona se svým bandem stejně často jako doposud, protože by byla obrovská škoda o takovéto hudební zážitky v budoucnu přicházet.

Richard Bona Group, Lucerna Music Bar, Praha, 22.10.2006

Fotogalerie: