Česko má rádo Hooverphonic, Hooverphonic mají rádi Česko. Jsou tady pečení vaření. Třeba letošek - celkem čtyři koncerty, z toho tři během jednoho týdne. Rozsévání své (nikdy více) sladké muziky po lánech českých zakončili tito zdánlivě komorně znějící Belgičané v brněnském klubu Fléda. Připadlo to na neděli a jako signifikantní se zdálo, že s sebou z Belgie (potažmo z Prahy?) přivezla Geike, Alex, Raymond a další kumpáni počasí, ve kterém byla cítit zima. Plně naloženou Flédu ale rozehřáli poměrně spolehlivě, rychle a důkladně. Byť o dokonalém numero uno zážitku se hlavně díky zvuku mluvit nedá.

O Hooverphonic se hodně mluví jako o kapele, jejíž hudba vynikne daleko přirozeněji v klubu než na festivalu. Taky si můžou víc vyhrát. S lidmi, se scénou. Na obojí došlo. Pódium zrekonstruované Flédy (škoda že na ty záchody se nějak nedostalo, fakt) zdobil černý závěs (možná tam bývá pořád, ale tentokrát byl takový nějaký výraznější) a zavěšené žárovky, připomínalo to jasnou večerní oblohu. Hvězdy se mihotaly, blikaly, svítily jasně i vůbec. Veškeré světlo bylo vůbec moc pěkně udělané... tedy pro oko návštěvníkovo, nikoliv pro objektiv fotografův ("Atmošku? Jestli tam chceš zašuměný fleky s modrým pozadím, tak to tam mám."). Ale to je neřešitelný spor - nasvítit koncert pro kouzlo okamžiku, nebo pro trvalé zachycení? Snad jen, nemá-li se fotit s bleskem, bylo by dobré na tento fakt upozornit nějakým nápisem u vchodu a ne neustálým upozorňováním pořadatelů směrem k fotografům, kteří to stejně dodržovali. Obě strany by šetřily - první hlasivky, druzí krční obratel zvaný kývací. A... ano, stejně se během úvodní "You Love Me To Death" ("No More Sweet Music" verze) sál rozblýskal o 106 a mnohé přístroje byly zabaveny.

Setlist české obecenstvo znalo již z koncertu na festivalu Love Planet. Tvořily jej z velké části skladby z aktuální desky "No More Sweet Music", dokonce to podle prvních třech písní (tu úvodní následovala "We All Float" a tu zas "Music Box") vypadalo, že to Belgičani vezmou pěkně popřadě a přehrají novinku od začátku až do konce. Nakonec ale došlo i na osvědčené hity ("Vinegar & Salt", "Eden" za všechny). Při titulním kousku aktuálního alba se v zadní části sálu rozpáchne kvazipohoda ("Jé, tady voní tráva."). Hooverphonic tvoří na pódiu sedmičlennou skupinku (počítaje i backvokalistku, která se mihotala jako ty žárovky v pozadí), která koncert dokáže velmi citlivě vystavět. Skladbám dodává ráz mnohdy odlišný od studiových nahrávek - tu je to do rocku, tu více do akustiky, tu do jazzu, tu do dubu či reggae(!).

Česko má rádo Hooverphonic, Hooverphonic mají rádi Česko. Znají se a vědí, co od sebe čekat. Jak na sebe reagovat. Lid se vlní na pomalé kousky, na ty rychlejší decentně pohopsává, tleská spontánně i na vyžádání, zpívá texty písní spontánně i na vyžádání. Přizpůsobuje se aktuálním náladám, které má skupina v kapse minimálně dvě. Posmutnělou ("Mad About You" a skoro všechny již zmíněné) a rozpustilou ("World Is Mine", "Jackie Cane", "Sometimes"). To všechno publikum zná a na všechno přirozeně reaguje podle toho, jak to z té kapsy ta partička vytahuje. A co výkony? Zvuk? No kapela je sehraná, o tom žádná. Svědčí o tom nejedna improvizace předvedená i na brněnské scéně. Zpěvačka Geike Arnaert je suverénní, ač zároveň křehká ("Je slaďoučká."), a zpívá čistě i nejvyšší tóny. Jen zvuk umí být lepší. Méně uduněný, co se týče basů, a méně ostrý, co se týče vokálu ("Mně se to slívá v jeden celek, kde nerozeznám, co je co."). Tu občasnou vazbu člověk překousne.

"You Hurt Me" a Hooverphonic se poprvé loučí. Je to zřejmé a ve slově "poprvé" není nic troufalého. Přídavek prostě musí být. Jsou hned tři. "Sometimes" a Hooverphonic se za zpěvu fanoušků podruhé loučí. Kde je slovo "naposled"? Ještě chvíli. Kapela se vrací a v druhé sérii přídavků vystřihne i tu, kterou kolega Hájek díky své detektivní činnosti označil jako "Magenta". Hooverphonic se za aplausu fanoušků potřetí loučí. Kde je slovo "naposled"? ("Nikdo nepřidává třikrát.") Přijde na to. Kapela se skutečně vrací ještě jednou, Arnaert vysekne brněnskému publiku obrovskou poklonu, představí celou kapelu a střihne poslední kousek, po kterém se (ano!) naposled loučí. A lid, rozehřátý milou (nikdy více) sladkou muzikou a letní teplotou v interiéru Flédy béře na sebe teplé svrchníky a vyráží přes bar, na němž jede nu-jazzová (leč příliš hlasitá) afterparty, do chladné belgické noci.

P. S.: Přímá řeč v kurzívě jsou odposlechnuté postřehy více, či méně anonymních návštěvníků koncertu.

Hooverphonic, Fléda, Brno, 15.10.2006

Fotogalerie: