Zdálo se, že Elton John už pravděpodobně ničím nepřekvapí - ani nějakou výstředností ohledně oblékání či své homosexuality, ani hudebně. Posledních několik let, nezdráhám se říci dokonce desítek let, se zálibou produkuje kvanta přeslazených, silně až přehnaně emotivních skladeb na hranici kýčovitosti. Ale jeho čtyřicátá čtvrtá deska je jiná. Jak už napovídá samotný název alba "The Captain And The Kid", tenhle poslední dobou usedlý a šťastně zaregistrovaný umělec se vrátil ke svému mládí, konkrétně ke své jednatřicet let staré desce s nápadně podobným pojmenováním "Captain Fantastic And Brown Dirt Cowboy".

Zatímco poslední deska "Peachtree Road" postrádala jakoukoli nápaditost a táhla se v duchu nudných, uměle doslazených slátanin, na novém albu působí Elton John po dlouhé době opět velice svěže. Vypadá to, že se konečně probudil ze svého několikaletého růžového snění. Možná se mu vrátila paměť a vzpomněl si na svoje podstatně živější staré nahrávky, jako je třeba "Crocodille Rock" nebo "They Call Her The Cat", "I'm Still Standing" či "The Bitch Is Back". Každopádně odhodil svoji okázalost a natočil příjemnou, relativně civilní desku. Místo mohutných aranžmá totiž vsadil na klasickou jednoduchost rock'n'rollu. Samozřejmě si neodpustil alespoň trochu útoku na posluchačovy city, takových pasáží však na desce najdete nečekaně pomálu. Elton skladby vystavěl především na syrovém klavíru, nepodbízivých melodiích a na chytlavém a energickém rockovém podkladu. Pro tentokrát naštěstí zapomněl na svoje křečovité a velkorysé gradace i emotivně přebitou atmosféru. Tahle hudební dieta se vyplatila, "The Captain And Kid" působí příjemně lehce, bezstarostně a odtučněně.

Album je retrospektivním pohledem na celou čtyřicetiletou Eltonovu kariéru po boku textaře Bernieho Taupina. Společně vzpomínají na svoje hudební začátky a veřejně přiznávají svoji tehdejší inspiraci u mnoha kapel. S nadhledem tak John připomíná kauzu prezidenta Nixona, popisuje pocity z první návštěvy New Yorku či polemizuje nad životním stylem rock'n'rollových hvězd v sedmdesátých letech.

Elton John si zachoval svoji tvář, jen vkusně vyměnil utahanost a nabubřelost za živější a energičtější zvuk. Odloupl tu značku zdomácnělého sira, který nás živí prošlými sladkostmi, a dokázal, že jeho extravagantní styl ještě stále není jen povrchní image, ale výrazový prostředek. Nová deska, ačkoliv je patřičně uhlazená, nepostrádá kapku rebelanství a čiší mládím. Vzhledem k vysoké produktivnosti Eltona Johna nebudeme na jeho další desku čekat dlouho. Naše zvědavost, zda se vrátí k líbezné a vtíravé pompéznosti, nebo zda hodlá i nadále tvořit s mladickou horlivostí, tak bude jistě brzy ukojena.