Album "Adrenalize" bylo koncipováno jako vzpomínka na Stephena Clarka, bývalého člena Def Leppard, který zemřel v důsledku předávkování drogami. V praxi to znamená, že se deska stylově nijak neliší od předchozích kolekcí, což však kvalitě nahrávek paradoxně spíše přidává.

Už úvodní singl "Let´s Get Rocked" přinesl skvělou kytarovou vytříbenost, kvalitně zvládnuté aranžmá a tradiční (v rockové hudbě té doby trochu potlačovanou) melodičnost. Mnoho fanoušků si získala písnička také díky zajímavému videoklipu - patřil totiž k prvním, v nichž bylo využito prvků trojrozměrné animace. Celkový dojem tak téměř atakoval do té doby neohrožené postavení podobně rozhoupaného kolektivistického hitu "We Will Rock You" skupiny Queen. Živá vystoupení Def Leppard ihned po vydání desky na jaře 1992 tento fakt jen potvrdila.

Opravdový boom v souvislosti s popularitou alba však nastal v polovině prázdnin 1992, kdy se druhý singl "Make A Love Like A Man" dostal na absolutní vrchol americké singlové hitparády. Na své si tehdy přišli nejen rockeři, ale všichni, kdo mají cit pro kvalitní muziku. Rozhlasové stanice spustili neuvěřitelnou kampaň, díky níž se písnička pro "opravdové chlapy" ozývala z reproduktorů čím dál častěji. Úspěch spočíval v totální zvukové přímočarosti a skvěle zvládnutým vokálům v čele se znamenitým zpěvákem Joe Elliottem. Další ideální song pro živá vystoupení.

Def Leppard byli na konci osmdesátých let obdivováni také za to, jak se dokázali vypořádat s množstvím smůly, která její členy provázela. Nebudeme-li počítat mrtvé, připomeňme alespoň tragickou autonehodu, při níž přišel bubeník Rick Allen o levou ruku. Už jenom fakt, že je dodnes platným členem úspěšné kapely a bravurně zvládá svou práci (samozřejmě za přispění automatů), stojí za zamyšlení o soudržnosti týmu. V této souvislosti fanoušci očekávali, která z písniček přinese odraz prožitých útrap. Zvláště když je v záhlaví alba připsáno věnování již zmiňovanému Stepehnu Clarkovi.

Očekávání se naplnilo s vydáním třetího singlu "Have You Ever Needed Someone So Bad", jehož název mluví i přes možnosti různých výkladů jasně. Nahrávka byla namíchána podle stejného návodu jako většina úspěšných songů s rukopisem producenta Mike Shipleyho. Jedna z nejkrásnějších balad rockové historie spatřila světlo světa na podzim a nejeden fanoušek musel zamáčknout slzu v oku. I v tomto případě se dostavil velký hitparádový úspěch.

Def Leppard využívali o něco častěji než dříve služeb syntezátorů. To bylo nejpatrnější v písničce "Stand Up (Kick Love Into Motion)", která vyšla jako čtvrtý singl v závěru roku 1992. Další "ploužáček" a znovu přímý zásah. V té době už si album kupovali i ti největší opzdilci, kteří jsou zvyklí hodně dlouho váhat. Na druhou stranu je nutno říci, že se tahle písnička trochu od ostatních odlišovala ve způsobu, jakým měla zasáhnout vyhladovělého posluchače a zaútočit na jeho emoce. Byl zde patrný chladný kalkul směrem k teenagerům. Faktem ale zůstává, že i přes částečnou nasládlost se jedná o velmi kvalitní dílko.

Co se singlové nabídky týče, nebylo to všechno. V průběhu roku 1993 vyšly ještě písničky "Heaven Is" a "Tonight", ovšem rozepisovat se o jejich kvalitě by bylo zbytečné. Stejně skvělé jako ty předchozí. V prvním případě klasicky rozhoupaný kvapík, ve druhém zážitek pro čerstvě zamilované. Dlužno dodat, že desku "Adrenalize" doplňovaly nahrávky "White Lightning", "Personal Property", "I wanna Touch U" a závěrečná "Tear It Down".

Zpěvák Joe Elliott, bubeník Rick Allen, kytaristé Phil Collen a Rick Savage jsou po celém světě známí svým typickým hudebním projevem a jen těžko je může někdo napodobovat. Charakteristicky neměnné aranžmá by u jiných obdobných kapel zavánělo nošením dříví do lesa a pravděpodobně by se s každou další deskou odrazilo i v komerčním měřítku. To se však "lepardů" tak úplně netýká. "Adrenalize" posunulo kupředu nejen jejich popularitu, ale dokázalo obohatit prožitky posluchačů o zcela nové pocity, což se v době, kdy většina obdobných interpretů přešlapovala na místě a hledala své místo vedle stále populárnějšího danceflooru, nestávalo tak často. Kolekce se prodávala dobře především na západ od našich hranic, u nás nic moc. Vydvatelství Popron na tomto titulu určitě neprodělalo, ale zisky z jeho prodeje oslnivé rozhodně nebyly. Velmi podobně na tom bylo o sedm let později i CD "Euphoria", ale to už je jiný příběh. Nezbývá mi, než dodat, že vybíravý český fanoušek v obou případech o hodně přišel.