Předsudek je, když se člověku něco nelíbí, aniž by to znal. V hudbě odsouzení desky předem. Třeba že finalista něčeho tak přízemního, jako je Česko hledá SuperStar (ne, neviděl jediný díl), prostě nemůže natočit dobrou desku. (Sice tomu tak až na dvě tři světlé výjimky skutečně je, ale to je jiné povídání.) K pokoření předsudku pak dochází, když (ponechá-li se příklad hudební) se ta předem odsouzená deska zalíbí, příjemně překvapí. Opak předsudku buď v češtině nemá výraz, nebo ta paměť už není, co bývala. Je to, když se člověk na něco předem těší jako na kvalitu. Nedosáhne-li to očekávání, dochází ke zklamání. Naposledy třeba s "In Fields".

Soil oslovili druh posluchače nezabedněného někdy v roce 2003, kdy trousili své svěží skladby na nejrůznější ultramixí a xmagové kompilace. Svěží, protože v Česku neotřelé, nu-jazz tady nedělal snad nikdo. Plni optimismu slibovali album na jaro roku 2004. Pak se ale cosi zvrtlo. A to zvrtnutí se ukázalo být fatálním. Tandem Zuzana Kropáčová coby autorka hudby a textů a Vladimír Pecha coby mašinkátor se rozpadl. Pecha Soil opustil, a to bylo špatně. Špatně pro Soil. Úplně náhodou teď vyskočí srovnání s Morcheebou vs. Skye. Ač je v tomto případě tváří a hlasem Kropáčová, jsou Soil bez Pechy něco jako Morcheeba bez Edwards. Průměrnou jazzovou skupinou.

Cesta z nu-jazzového lounge clubu do jazzového báru by nemusela být sama o sobě podříznutím tepny. Dokonce tomu ze začátku ani nic nenasvědčuje. Otvírák "I Hold The World" je pozitivní zpívánka, následnou "Closer" ještě posluchač může označit jako jeden úlet, který nebude singlem. Pochyby zastíní "I'm Standing", hitovka největší, a klasika "Love Is Freaky", která i v této akustické úpravě nepostrádá nic ze svého kouzla. V druhé půlce alba se ale Soil rozhodli nahradit chybějící elektroniku agresivitou. Na místo kulatého zvuku elektrického piána nastoupí zboostrované kytary a nepříjemná sonická překvapení koketující s psychedelií. Titulní "In Fields" nebo "Ketamin", to jsou skladby kapely, která s tím pohodovým uskupením vypouštějícím krásy "Lord" a "Blinded" (mimochodem ani jedna na albu není) má pramálo společného.

Srdce krvácí. Soil je parta zručných muzikantů schopná atmosféru skladeb (díky instrumentáři - elektroniky je tu decentně až minimálně) bez problémů přenést do koncertní podoby. Zuzana Kropáčová umí napsat dobrou melodii, ne všechny na albu ale takové jsou. Její hlas patří mezi ty, které člověk pozná okamžitě, byť v angličtině má drobné rezervy. Výsledek "In Fields" zabalený do digipacku bez bookletu představuje dvě tváře Soil - příjemnou jazzovou a nepříjemnou jazz-rockovou. V poměru zhruba půl na půl. A to desku řadí vzhledem k okolnostem jen k lehkému nadprůměru. Pro Quazi Delict zřejmě první zářez na pažbě s nápisem Takhle ne.