Wohnout jsou z těch kapel, které vám na žádost o recept na úspěch patrně odpoví něco ve smyslu: "Cvičit, hrát a pilovat." Právě takto - podobně jako třeba před léty Mňága a Žďorp či později Vypsaná fiXa - se dostali nahoru a právě z toho dnes dolují. Ostatně, muzikantskou zdatnost téhle sebranky uznávají i její odpůrci, jak vidno v níže uvedených soudech deseti redaktorů musicserveru, týkajících se nové desky Wohnoutů "Polib si dědu". Jeden z nich, Ondřej Ručka, dokonce sáhnul po pouhé a zde rozhodně ne obvyklé jedničce, čímž srazil průměrné hodnocení makrorecenze na cifru 5,7/10, což je o více než stupínek méně než známka hlavní recenze z klávesnice Tomáše Tenkráta. Proč se tak rozhodl? A jak se rozhodli další recenzenti a recenzentky?

Upozornění: Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

Ondřej Ručka - 1/10

Wohnouti. Makrorecenze. Něco mi říká, že je čas na subjektivitu. S Wohnouty to mám těžké, při jejich poslechu nastupuje Pavlovův reflex, na který mě vycvičil můj bývalý spolubydlící, který si Wohnouty rád pouštěl mezi šestou a sedmou ráno, co nejhlasitěji to šlo, neb jak tvrdil, bylo to pro něj příjemné probuzení do nového dne. Pro mě ne. Brzké vstávání mi navozuje fyzickou nevolnost a přesně tohle je ten pocit, který mi navozuje i deska "Polib si dědu". Málokdy se mi stává, abych pociťoval k hudbě i fyzický odpor, jenže ranní vstávání a Wohnouti jsou tím, co nelibé pocity v těle vždy navodí. Osobně nechápu, jak někdo může tuhle kapelu poslouchat a ještě při tom snad dokonce cítit nějaké potěšení z písně či zpěvu. Znám jen dva fanoušky téhle kapely a shodou okolností jsou i oba klinickými psychology a psychiatry klasifikováni jako psychopatologické osobnosti. Můj bývalý spolubydlící je jeden z nich, jeho zálibou bylo ohrožovat mě armádním nožem, se kterým i spal. Měl ho zavěšený těsně u hlavy. Druhý z nich je medik, který nenávidí lidi a tím víc ho štvou pacienti - obvykle na ně křičí, některým i nadává, mladým do debilů, starým do senilů. Wohnouty zbožňují oba dva. A na druhé straně už nevím o nikom dalším.

Michal Koch - 5/10

Jejich debut "Cundalla" jsem blahé paměti ve svých pisálkovských začátcích recenzoval pro jeden časopis. Deska se mi nelíbila. Neuměli hrát, neuměli zpívat, jejich humor byl infantilní, ale evidentně je to bavilo. Co se za dekádu změnilo? Inu, něco ano, něco ne. Podstatná změna je, že pánové se naučili hrát. Jejich riffy a aranže mě baví. Nebo lépe řečeno bavily by mě, kdyby... Kdyby za ta léta udělali něco se zpěvem. Nemohu si pomoct, ale za deset let by se zpěvák buď zpívat mohl trochu naučit, anebo by mohl pochopit, že je to marná snaha a najít si do kapely někoho, komu je zhůry dáno. A když už ne zpívat, tak alespoň vyslovovat tak, aby bylo těm stále infantilním vtípkům (i když přiznávám, že s věkem se objevují občas celkem vydařené slovní hříčky) lépe rozumět. Škoda - kdyby ve zpěvu udělali Wohnout poloviční pokrok, jaký udělali po instrumentální stránce, byl bych je snad začal poslouchat. Takhle je moje hodnocení průměrem: sedm bodů za instrumentaci, tři za zpěv. A je mi to trochu líto, protože je to pořád evidentně velice baví.

Marie Malechová - 5/10

S předchozími čtyřmi řadovkami a dvěma raritami Wohnoutů jsem strávila kus života. Logicky bych tedy měla být v tomto makru za tu hodnou. Možná bych mohla sklouznout k pochvalnému fanynkovskému výlevu, ale neudělám to. Tuhle desku nepochválím už proto, že jí zůstal ten podivný pracovní název "Polib si dědu". Nepochválím ji, protože polovinu hudebních nápadů jsem už slyšela na albech předchozích. Nepochválím ji, protože zpěv bratrů Homolových už mě opravdu irituje. Není totiž dobré dělat ze znouzectnosti ctnost. Nepochválím ji, protože jsou na ní ty nejslabší texty, co jsem kdy od Wohnoutů slyšela. Ten "princezně táhnou příšerně nohy, vyzula svoje boty do nepohody," je vrcholem nevkusu. Nepochválím ji, protože na ní místy slyším zpívat i Duo Egon a to se nemělo stát. Říkáte si, proč to padesátiprocentní hodnocení? Asi kvůli tomu, že se tahle banda za deset let existence naučila výborně hrát a že spolupráce s Waltari a Lenkou Dusilovou dopadla excelentně. Vliv má rozhodně taky již zmíněná skutečnost, že jsem s jejich deskami strávila kus života. Obávám se, že s "Dědou" už nestrávím ani dnešní večer.

Ondřej Michal - 5/10

Wohnouty mám rád asi jako nováckou psinu "Tele Tele". No, pravdou je, že tuhle partu oháknutou do kompletů od Quicksilvera mám přeci jenom o něco radši. Moje antipatie vůči nim došla tak daleko, že mě iritují i názvy jejich alb. Výjimkou není ani letošní deska. "Polib si dědu", to mi řekněte, co to je za blbost? Předpokládám, že každý má nějakou kapelu, kterou prostě nemusí. Já to takhle mám s Wohnouty. Vždycky jsem měl dojem, že je kolem nich víc povyku než si zaslouží. Úsměvné texty jsou asi to jediné, co na jejich tvorbě stojí za pozornost. Naopak Homolův projev považuju za to nejméně zábavné. Možná až otravné. To ostatní je do nebe volající rockový šedý průměr. Názor jsem nezměnil ani u "políbeného dědy". A to prosím pěkně s vědomím, že se na desce podíleli finští chameleóni Waltari, kteří si vzali na paškál čtvrtou pecku "Činely". Ať to je s mým vztahem k Wohnoutům jakkoliv, jejich novinka nalezne nejspíš povícero způsobů uplatnění než jenom coby podšálek pod hrnek s kafem nebo jako podložka pod rozviklaný stůl. Tím chci říct, že si je fanoušci určitě najdou a placku náležitě užijí. Já v tom mám ovšem jasno. Na světě není síla, která by mě přinutila poslechnout si tohle album celé.

Radek Antl - 6/10

Protože nechápu, co ve třináctém století dělá lisovna na cédéčka ("Kulibrci"). Protože fór s pískáním v refrénu už jsem od nich slyšel (opět "Kulibrci"). Protože jsem se - až na pár zmínek o trávě a chlastu - nedozvěděl, jaké to tehdy bylo a co vlastně tehdy mělo být ("Ganga"). Protože jeden z mála skvělých muzikantských nápadů pokazil text hodný žáčka páté základní, nikoli těch, kteří mnohokrát prokázali cit pro krásu češtiny ("Princezny nohy"). Protože buranský "Don Číčo" nemá ani ten melodický nápad. Protože tupý "Pseudobůček" svým "furt stejnej stejnej stejnej refrén sázím / mám smůlu jestliže / i stejný stejný stejný rýmy nacházím" definuje příliš velkou část tracklistu. Protože ze čtrnácti písní mě baví sotva půlka: "Činely" (vtipný "slitek řeči finské, anglické a české" se zajímavými hosty), "Jaroušek na tři" (nečekaná flétna a la Buty plus zábavně výpravný text), "Dům bez oken" (až vábné pojetí nevábného prostředí), "Když chlapi pláčou" (trefné, výstižné a ještě jednou trefné), "Polib si dědu" a "Housenky" (v obou případech vše, co má fanoušek Wohnoutů na Wohnoutech rád, pěkně pohromadě). Protože zklamání z téhle nahrávky je srovnatelné se zklamáním z "Asi se něco děje" Ready Kirken. Protože už moc nedoufám. Proto lepší šestka.

Radek Londin - 6/10

Je to s nimi těžké, na jednu stranu musím uznat, že si je na české scéně s nikým nespletete a nejsou ani jednoduchou nápodobou žádného zahraničního vzoru. To je obzvláště příjemné v době vzrůstající obliby stylových kytarovek v Česku, kdy má každá dříve podomácku upřímná partička od vedle (ano, je v tom ironie...) potřebu si dokazovat, jak je světová. Taková originalita má však i svůj zádrhel, o nějž se wohnutá partička už pěkných pár let odírá - věčné opakování dávno objevené účinné formulky. Co se týče hudby, musím říct, že pánové asi pravidelně konzumují vtipnou kaši, překvapivé nápady a zejména harmonické hrátky s etno vlivy jsou důkazem, přitom zůstává jednoduchá kostra. Stačí poslech přesvědčivé první pětice písní zakončené delikátním valčíčkem "Jaroušek na tři". Ale zpět k zádrhelu, jímž je přílišná monotónnost, způsobená zejména vokálním projevem "šibalský šepot" Matěje Homoly - hází opět všechny kousky do jednoho pytle, na který by šla připíchnout třeba cedulka "intoxikovaný rock" (a je to vlastně špatně?). Texty jsou tradičně na hraně, jednu chvíli trapné (rýmuje se to, tak to tak necháme), jindy zas poškádlí posluchačův smysl pro ironii a metaforu. Tenhle děda není zlej, ale nejvíc wohnutej stejně zůstává Pedro.

Kateřina Červenková - 7/10

Nemůžu říct, že by mi Wohnouti někdy nějak výrazně učarovali, ale rozhodně mi nevadí. Do stejné skupiny jako Divokej Bill, Chinaski nebo Ready Kirken bývají podle mě řazeni nesmyslně a hlavně nespravedlivě. Ano, jejich zábavná muzika může znít tak trochu jako obyčejný posluchačsky vděčný kalkul. V létě si je ale na rozdíl od ostatních jmenovaných kapel na festivalech vždycky ráda poslechnu. Jejich veselé a optimistické, ale nevtíravé trylkování na pódiu mě baví. Čiší z nich pozitivní energie. Rozsévají okolo sebe dobrou náladu. Se svojí hudbou si pohrávají s lehkostí a notnou dávkou ironie. Jejich tvorba je snůška zatraceně kvalitně zahraných odrhovaček, carára, carára. Ty se tváří jednoduše, ale mají celkem hodnotný hudební základ. Wohnout jsou zárukou i vtipných a nápaditých textů. A na novém albu tohle všechno zase funguje. Zpěv se tradičně podobá rychlému, hlasitě našeptávanému přeříkávání jazykolamů. Kytary místy trochu přitvrdily, což jsou jen body k dobru. Naopak bych vynechala občasnou dechovou berličku. Ani tentokrát se nezpronevěřili svému tradičnímu zvuku, zachovali si svůj standard. Kdo by po nich taky chtěl něco odlišného a nového, že? "Polib si dědu" je příjemná deska, která si tu sedmičku po několikátém poslechu i zaslouží.

Martin Svetlík - 7/10

Na Wohnoutech je pozoruhodné především to, že se neberou vážně. Za to jim patří velké plus. Jsou přímí a bezprostřední a hrají přesně tak, jak jim to slina na kytaru přinese. Žádné čachry se styly či s prvními, druhými, třetími plány. Takhle to tam prostě vychází, tak to tam střelíme. Občas je to odzbrojujícím způsobem jednoduché, občas fádní a nudné. A to i na novém albu. Za to moje velké mínus. S peckou jako "Činely" nebo aranžérsky hodně odvážnou "Polib si dědu", navíc se skvělým texty, které jen výjimečně sklouznou do nevkusu o "Princezny nohách, to špatná deska sice být nemůže, ale lepší to být každopádně mohlo. Resumé: Dát tam víc silných melodií jako právě v "Činelech" a méně drbání v podstatě neutrálních riffů ("Kdy chlapi pláčou" apod.), kdy hudba jen nezáživně teče okolo vás - a takové momenty mám u Wohnoutů opravdu s každou deskou - byl by to náběh klidně na devět bodů. Nezbývá než doufat, že jednou jim to dojde, že každá sranda má svoje meze.

Ondřej Ševela - 7/10

Tuším, že Wohnouti se od redaktorů musicserveru asi moc chvály nedočkají, takže buď budu sám, nebo nás bude málo: Mně se to líbí. Wohnout dělají odjakživa svoji hudbu, kterou nikomu nepodsouvají a na nic si nehrají. Možná právě ta odlehčenost, ta myšlenka, že na desce může být všechno (včetně dříve docela častého jevu - dost drsných vulgarismů), hlavně když to baví kapelu, z muziky Wohnoutů dělá nadprůměrnost. Z jejich tvorby mám dodnes oblíbené "Sejko-no-pí" a z desky předposlední, "Rande s panem Bendou", "Durovou kovbojku". Tímto albem se posunuli technicky ještě o stupínek výše, nyní jsou to profíci přes svoje hudební instrumenty. Výraz nového alba zůstal ("pojď dáááááááááááál, ty péro ušatý") a to, na co se soustředím vždycky, baskytara, zní zase dobře. Tož, velmi rád jsem si "Dědu" poslechnul a dávám pěknou černou sedmičku. Stále se mi totiž nelíbí Wohnoutí texty, takže výš už se u mě asi nedostanou. Leda že by kvalitativně zopakovali "Zlý noty k večeři".

Jakub König - 8/10

Panečku, docela překvapení. Wohnouty jsem vždycky vnímal jako takovou legrační partičku kolem bří Homolových. Nijak extra jsem je nežral, když je ale náhodou někde zahráli, měl jsem spíš radost, že slyším někoho, kdo to má v hlavě tak trochu v pořádku. A u minulé desky mě opravdu štvalo, že nebylo rozumět textům. Ale vůbec. Divný, divný. Ani na "Polib si dědu" to leckdy se srozumitelností není úplně ideální. Což je škoda, protože mě fikaný hříčky rozdováděných Wohnoutů opravdu baví. Ale co, kluci to tak asi chtěj a v bookletu si koneckonců můžu přečíst, o co jim vlastně jde. O co jim vlastně jde: Wohnoutům jde prosím o to, aby se bavili. Zdá se. Hrajou dobře, to jako jo, lehce osmdesátkama načichlý hardrockový riffy, pumpující basa a chytlavý refrény. Dobře se na to určitě skáče, příjemně se to poslouchá. Alespoň mně. Přístupný a vtipný. S občasným opravdu výborným výstřelkem směrem vzhůru. Tak třeba "Jaroušek na tři" si mě omotal kolem prstu. Skvěle zachycená nálada večírku, jo, takhle to zkrátka na oslavách vypadá. Už úvodní "Ganga" je super. Ale jednoznačným vrcholem desky jsou pro mne skvělé "Činely". To je teda opravdu pecka, která se jen tak neslyší, a tak si ji pouštím porád dokola. A díky ní dostali Wohnouti tu chybějící půlku bodu a vytáhli to na 8/10. Dobře jim tak. Dělaj si co chtěj. Dobrý.