Miňte o ní, co chcete, jedno jí ale neupřete. Christina Aguilera je ryzí popovou hvězdou se vším všudy. Podobně jako její "rivalka" Britney Spears se dokázala vypracovat z pochybného marketingového lákadla kapesného citově zmatených puberťáčků v osobnost, od níž hudební svět očekává výsledky na úrovni. Dosavadního vrcholu formy dosahuje na momentální dvojdiskové novince "Back To Basics", alespoň pokud lze odvodit z verdiktů odborné kritiky. Pochvalami na třiadvacet písní, nesoucích se z části ve stylu oldies (čerpajícího z jazzové, swingové či soulové klasiky) a z poloviny ve stylu moderny (beroucí po hrstech ze současného popu, r'n'b či hip hopu), nešetřil ani Tomáš Parkan v rozsáhlé hlavní recenzi, kde oběma kotoučkům udělil velmi spokojených 8/10 a zároveň slíbil dalších deset pohledů na 2CD v rámci makrorecenze. Uzřely tyto zraky stejnou kvalitu?

Lukáš Franz - 3/10

Někdy jeden rozhovor v pozdních nočních hodinách vydá za celejch tisíc znaků, který máme pro makrorecenzi povinný. Christina Aguilera se s "Back To Basics" vrátila zpátky. Ne v kariéře, ale v čase. Nasála atmosféru 30s až 50s, asi z filmů ve videopůjčovnách a rozhodla se to dostat na desku. Vlastně na dvě. Nemám dvojalba moc v oblibě, naposled si na nich spálili prsty Red Hot Chili Peppers (vždycky jsem si myslel, že mají originální název, ale kámošova náhoda při projíždění allmusic.com se rovnala tvrdýmu procitnutí). Teď to přijde. Pozor. LF: "Ta Christina je fakt špatná." EB: "Není zas tak hrozná. Průměr no. Nejdřív jsem si říkala ok, no je to slabší. Ale ne katastrofa." LF: "Je to nudný. Už tomu chyběj jenom artisti, co ti vtrhnou do bytu/baráku. Cirkus. Začátek ušel, ale pak..." EB: "Nesmíš od toho moc čekat." LF: "Není tu ani jedna silnější věc, to i ta Britney tam měla aspoň 'Toxic'." EB: "Jenže celá diskografie Britney má jenom 'Toxic'." LF: "To je pravda, ale to nic nemění na mým tvrzení. Christina je lepší zpěváčka a teď už se i dokonce líp oblíká, ale tohle CD... To se moc nepovedlo." EB: "Christina by byla sexy, kdyby se držela těch prvních tracků, a neblila ze sebe věci jako 'Oh Mother'." LF: "Jsem u devítky a asi usnu." Takže je to jasný. Tohle není deska pro mě. Pro vás třeba jo. Třeba.

Benjamin Slavík - 4/10

Abych byl upřímný, tak jsem řečem, že se slečna Christina nějak hudebně vyvine, který jsem slýchal, moc nevěřil, ale na novou desku jsem byl docela zvědavý už kvůli tomu všemu, co jejímu vydání předcházelo. Jako že to bude sexy, jako že to budou skoro jen hity a na dvou discích. Mám rád dvojalba, ale na to prostě ten či onen interpret musí mít. Ale jo, na začátku pár pěkných kousků milá zpěvačka servíruje s lascivně podbízivým sexappealem. Na desce je toho z hudby mnoho. Dohromady to však nedává smysl. Možná kdyby se dvě alba omezila na album jedno, vyznělo by vše jinak. Takhle je to špatná a nudná popová deska. Christina zpívá výborně ve všech možných polohách, zvuk je, jak by se dalo čekat, také na výborné úrovni. Jak se zdá, i producenti odvedli slušnou práci, ale pořád tomu něco chybí. To něco, co má třeba skvělá Lily Allen. Asi to bude ten netradiční jemnej sexappeal, kterej vás vyřídí a chcete ještě. Nebo mám divnej vkus.

Tomáš Tenkrát - 5/10

Tak předem, "Back To Basic" je úplně zbytečné dvojcédéčko. Některé skladby jsou hodně za hranicí nevkusu, taková "Oh Mother" je tak neuvěřitelně rozplizlá, že mě to až rozčiluje. K tomu tak příšerně americky stýskací a upatlaný text a mám chuť tenhle disk vysunout. A také se to poprvé stalo. Na další poslechy jsem byl již soustředěnější a věděl jsem, co mě čeká. A na rovinu říkám, že prvnímu disku bych dal dvojku a mohla by být ráda, tomu se totiž říká zbytečné popové album. Ale pak je tady také to, kvůli čemu jsem se do makra přihlásil - swingová dvojka. To již je jiný šálek čaje. Úplně vidíte Aguileru, jak se vlní ve stylu Marylin Monroe, k tomu ty velké mikrofony a je to jasný, její božský hlas si se swingujícím bandem překvapivě tyká. Najednou to má úplně jiný rozměr a album získává smysl. Po producentské stránce je zvládnuté skvěle (ostatně to není žádné překvapení). Povedlo se jí dokonale zachytit atmosféru, najednou už vás neotravuje zbytečným hlasovým sebemrskačstvím. Zpívá stále výborně, zastřeně a tak, jak to umí jen ona, ale odpustí si to předlouhé vytáčení hlasu, které samozřejmě je excelentní, ale člověk aby si po skončení vzal brufen. Ano, druhý disk je výborný a chvílemi i mrazí, když si uvědomíte, že je nahraný v jedenadvacátém století. Jenže... šlo by to určitě celé udělat vkusněji. Hlavně bych vyhodil tak polovinu skladeb, pak by se to možná dalo poslouchat na jeden zátah. Jako když se Xtina a její tým snaží dokázat, že umí všechno, jenže pro moje ucho je všechno prostě moc.

Eva Balaštíková - 6/10

Poslední kalkulačka Madonny byl vodvaz, sexuchtivá Nelly se taky dostala do formy, "Toxic" od Britney miluju a ani to nemusí být v remixu, na který se vymlouvají mladí rozhněvaní muži podobající se letní limitované edici plastikových figurek Mars Volta. Přiznávám, naposledy jsem viděla takovouhle letušku v lednu mnoho stop nad Istanbulem, od té doby zase nic. Xtina byla výzvou. Dva disky a snaha o nádech třicátých let, zakouřených barů, třpytivých večerních rób s úzkými ramínky a vyzývavou rudou rtěnkou ("Nasty Naughty Boy", "I Got Trouble" - i když u té se nemůžu zbavit dojmu, že sedím spíš někde ve dvě odpoledne v dálničním cowboy-baru pro motorkáře a řidiče tiráků) v kombinaci s pouťovými atrakcemi, které ale už ztratily svou přitažlivost před lety a jejichž klaunům odpadl nos ještě v jejich začátcích ("Candyman"). Soukromý muzikál schovaný na druhém disku, ta únosnější stránka věci, která vás neurazí. Pak jsou tu písničky jako "Oh Mother", které by se měly cenzurovat. Je to šílené, šílené provařené, líné, rádoby dojemné, uvzdychané, "You Got Me I Got You". Baladické, fuj. A rada pro začátečníky: Nikdy nepojmenovávejte písničky "Hurt" nebo "Without You", tím už nikoho nezaujmete. Ale proč jsem se dostala až k číslu šest, když to vlastně není nic nadprůměrného, do očí bijícího: V úvodu, kde se slečna Christina držela aktuálního pouličního feelingu, módního doplňku každé hvězdy, které se říká scratching, a kdy měly ty tracky taky nějaký náboj, sice nesršela originalitou (očekával to někdo od ní?), ale aspoň byla vcelku zábavná. A pak ten druhý kotouč, že.

Pavel Novák - 7/10

Nějakou dobu po vydání "Stripped" se Christina nechala slyšet, že by se na svém dalším albu ráda věnovala více soulu, jazzu a vůbec té staré hudbě, kterou ona má tak ráda. Pravdou je, že žádná skladba jí neseděla tak skvěle jako "Walk Away" a já chtěl slyšet víc takových. Dočkal jsem se, alespoň pokud jde o její druhý disk "Oldschool", který až na dvě skladby skutečně dělá čest svému jménu. Tím nechci říct, že by "Welcome" a jedinečná "Hurt" nebyly povedené, ale prostě už nezní tak "staře" jako ostatní. Zatímco po dvou dnech jsem měl v paměti všechny "oldschool" písničky, jejich "modern" sourozenci se mi do ní vryly sotva z poloviny. Chris si totiž rozzlobila Scotta Storche, což neměla dělat, protože právě on stál za těmi nejlepšími hity na "Stripped", a pokud chtěla alespoň zčásti pokračovat v podobném duchu, nutno říct, že jeho absence je docela znatelná. Skutečně povedená je "Oh Mother", ale už mě začíná iritovat, jak Christina pořád vytahuje své smutné zážitky z dětství, statečnost její matky, tyranství otce atd. Doufal jsem, že ze z toho vyzpívala v "I'm OK", ale jak vidím, možná ještě na další desce bude další taková. O zbytku skladeb se nedá říct, že by nebyly povedené, ale rozhodně v nich neslyším takové hity, jako byly na "Stripped". Oproti tomu jediná věc, co mi vadí na druhém disku, je ten telefonový zvuk u zpěvu v "I Got Trouble". Nestačilo by tak zazpívat prvních pár slov a pak zase využít moderní techniku, aby fanoušek mohl mít lepší požitek z hudby? Nemohu však nezmínit "Save Me From Myself", protože ta je prostě dokonalá! Suma sumárum, i přes jedinečnost druhého disku, jako celek musím říct, že "Back To Basics" v mých uších pořád ještě "Stripped" nepřekonalo.

Karel Veselý 7/10

Tohle mohl být strašlivý propadák jako třeba Madonnino retro album "I'm Breathless", ale Aguilera to ustála. "Back To Basics" je vlastně koncepční album, v podstatě avantgardní počin od zpěvačky, která měla na sobě v bookletu posledního alba tolik textilu, který by mi stačil sotva na kapesník. Udělat retro dvojalbum s novými písničkami, spojit pop, hip hop a swing a přitom toho prodat miliony, klobouk dolů před tím, že se do toho Christina vůbec pustila. Asi si tím kompenzuje nějaké umělecké ambice (popová zpěvačka a něco takového?), ale už to, že jí to v RCA povolili, naznačuje, jak silné má postavení. Výsledkem sice není "Pet Sounds" ani "Sgt. Pepper", ale slušné a odvážné popové album, kterému k dokonalosti chybí prst, který by mazal slabší písně a zmáčkl stopáž desky na nějakou rozumnější velikost. Těžko někomu způsobím šok, když napíšu, že se mi nejvíce líbí hiphopové skladby. Zářezy DJ Premiera jsou krásně oldschoolové, vrcholem je "Back In The Day" a "Ain't No Other Man" - nejodvážnější popový singl letošního léta. V pomalých písních dává Christina zbytečně najevo, jak moc dobrá zpěvačka je, někdy to sklouzne až k samoúčelné hlasové onanii (odpudivá "Makes Me Wanna Pray"), ale když se drží při zemi ("F.U.S.S.", "Save Me From Myself"), funguje to na výbornou. První disk je vyrovnaný, i když trochu chladný, ten druhý už na můj vkus zbytečně dává na odiv její "podívejte, tohle taky dokážu" přístup. Jako u všech dvojalb se můžete uklidňovat pocitem, že je tady dost skladeb, které vám naplní playlist na cestu do práce, výsledná známka 7/10 je přibližný poměr písní dobrých a těch, které skončily v recycle binu. Jsem zvědav, čím teď odpoví její konkurence.

David Věžník - 7/10

Asi tři roku tomu, co se Češi naučili používat frázové slovo get somebody off. Tehdy vyčpěly všechny pochyby o tom, že jestli někdo na světě má Hlas s velkým "H", je to právě Christina Aguilera. Adept na guilty pleasure. Ale až teď. Zatímco "Stripped" se po prvním poslechu dá nazvat poměrně nudnou, "Back To Basics" je jízda prakticky od začátku do konce. Až na plytké balady, které nedokážou zakrýt svoji unylost ani přes ten Hlas. Škoda že právě ty dostaly prostor na druhém cédéčku, čímž rozdrtily hravost muzikálové show, která mu byla dána do vínku. Takže houby oldschool, houby dokonalost. První placka je zkrátka lepší - výborné ztvárnění proklamovaného konceptu: až na rytmickou sekci v podstatě celou dobu nezazní jediný umělý bzučivý zvuk, akustické nástroje jsou maximálně prohnané lehkou distorzí ("Oh Mother", "Here To Stay"), prostě zpět k základům ve stylu třetího tisíciletí. Ne jednoduše ("Understand" střídá dva takty, "F.U.S.S." má skvělou nu-jazzovou náladu), ne nezábavně ("protivný" fade out v "Ain't No Other Man", mistrný odkaz na "Genie In The Bottle" v "Thank You"). Samozřejmě i na prvním cédu se člověk ponudí ("On Our Way") a i na druhém pobaví - třeba v "Nasty Naughty Boy" jak vylítlé z "Chicaga", "The Right Man" jak vypadlé z "Moulin Rouge", nebo když v "I Got Trouble", skladby vyhrabané z batolecího věku jazzu, zpívá Aguilera skrz čerstvě vynalezené telefonní sluchátko. "Back To Basics" zabírá. Za tuhle guilty pleasure se prostě guilty cítit není třeba.

Jaromír Koc - 8/10

Když jsem poprvé slyšel zpívat Christinu Aquileru, už tehdy jsem nechápal, jak může být srovnávána s Britney Spears. Jistě, byla mlaďoučká a krásná, ale na rozdíl od Britney již od počátku bylo slyšet, že opravdu zpívat umí a navíc je v ní obrovský potenciál. Své debutové album ještě asi příliš ovlivnit nemohla, ale deskou "Stripped" vyrazila dech nejen fanouškům, ale i kritikům. A tehdy si získala i mě. O to víc jsem se těšil na její novinkové album. Sice nejsem fandou póz, kdy umělec z ničeho nic objeví kouzlo 60-tých či 70-tých let a přizpůsobí mu krom hudby i celou image, Christině její aktuální proměnu však věřím. Při natáčení vsadila na jistotu a obklopila se týmem slavných producentů a umělců, kteří na desce přidali ruku k dílu, ale jako nejcennější vnímám, že je z velké části autorským počinem samotné Christiny. Na pilotní singl "Ain't No Other Man" jsem si sice musel chvíli zvykat, ale dnes už jej vnímám nejen jako jasnou hitovku, ale i jako píseň, při které dávám volume maximálně doprava. A podobně se mi vede u většiny dalších písní desky. Obzvláště druhé CD je výborné. Christinin hlas je silný jako zvon a především v pomalých písních vyniká jeho síla. Zmínil bych například "Save Me From Myself", kterou poslouchám stále dokola a nemohu ji dostat z hlavy. Christina se opravdu překonala a celosvětový úspěch, který deska "Back To Basics" zažívá, si zaslouží.

Pavel Parikrupa - 8/10

Christina Aguilera je typický příklad trochu podceňované zpěvačky, v níž dřímá neuvěřitelný potenciál. Pro mnohé je zařazená ve škatulce "trochu zpívající teenagerská reklama na spodní prádlo", jejíž písničky si bůhvíproč tak rádi vybírají adeptky na SuperStar (aby si pak na "Beautiful" nebo "The Voice Within" zle pošramotily sebevědomí). "Back To Basics" by mohlo být zpěvaččiným nanebevzetím nebo propadem do pekla. Přikláním se jednoznačně k první možnosti: Christina s pomocí profi týmu uctila své dávné pěvecké vzory a ukázala, že takzvaně na to má. Navíc je dvojalbum úžasným mostem mezi hudbou pro pamětníky a 21. stoletím. Fantastický hlas Aguilery (ano, někdy je to čirá exhibice) se třepotá nad moderním zvukem a samply, ale tentýž hlas úchvatně spolupracuje s živým bigbandem. Tata Bojs vymysleli takové hezké slovo: futuretro - a to přesně sedí na "Back To Basics". Pokud by někomu vadil natlakovaný taneční první disk, velkolepá oslava producentské práce, mašinky, beaty a podobné věci, je tu druhé old school CD, které, nebojím se to říct, nemá chybu. Jistě, uctivá poklona Lindě Perry, ale Xtina tu exceluje jako velká zpěvačka. Kdyby někdo nazpíval "Mercy On Me" nebo "The Right Man", písničku, z níž běhá mráz po zádech, v šedesátých letech, byla by to dnes klasika.

Ondřej Ručka - 8/10

Trůn je neochvějně obsazen. To víme všichni. Princezen je celá řada, ale jen jedna z nich může stanout po pravici královny a stát se princeznou korunní. Litý boj o nástupnictví má však nyní, zdá se, (dočasnou?) vítězku. Christina Aguilera s (dvoj)albem "Back To Basics" jednoduše utla všechny řeči a ukázala, kdo má po zásluze zaujmout pozici popové princezny číslo 1. "Back To Basics" to má - zvuk, originalitu, atmosféru; Christina to má taky - hlas, charisma, ideu, obojí se umně spojilo, a dalo tak vzniknout působivé desce, která spojuje staré s novým a to originálním způsobem. Vlny retra se dnes valí z šedesátek, sedmdesátek, osmdesátek a brzy se vyrojí nostalgie i po devadesátých letech, ale hlouběji do minulosti, kde vládl Glen Miler, big bandy, Billie Holiday a Frankie Sinatra se nějak nešahá. Proto když se tak nakonec do hlubší minulosti, domény našich babiček a dědečků, šáhlo, dalo to vzniknout výtečné desce, která dle mého bude definovat popový zvuk nadcházející doby.