Britské intelektuální rockery Muse asi není třeba představovat. Pravda, nejsou v Česku tak známí a populární jako třeba Placebo nebo Keane, ale přesto se o nich ví. A ví se, že nedávno jim vyšla nová placka "Black Holes And Revelations". Jak zjistíte níže, dokonce prý kolovaly icq vzkazy, zda už ten či ta slyšel(a) nové Muse, tak si to představte! V podstatě všude tuhle desku doprovázely nadšené reakce publicistů, stejně tak slintají podle všeho blahem fanoušci. Redaktor musicserveru Benjamin Slavík se nadšeným davům postavil po bok, udělil CD 9/10, pročež se stalo albem týdne. Byl jeho názor v redakci ojedinělý? V zásadě ne, jak ukazuje naše makrorecenze. Ačkoli dívčí část by nesouhlasila...

Marie Malechová - 5/10

Pokud se každý večer modlíte u fotky vašeho hrdiny (sem si dosaďte jméno frontmana jakékoli kytarovky) a před usnutím si pak opakujete magickou větu o tom, kterak se tihle interpreti "prostě musí hajpovat", zákonitě se vám začátkem července rozblikalo icq a v růžovém okně se objevil dotaz "Co říkáš na ty nový Muse?". Taky jsem na tuhle zásadní otázku druhého červencového týdne párkrát odpovídala. Nadšeně. Ta deska mě pořádně vzala. Pak přišel osudný třetí poslech a najednou mi to všechno přišlo tak neoriginální a hlavně - nevěděla jsem, co o tom říct. A to je ten nejhorší stav. Několikrát jsem to s "Black Holes And Revelations" ještě zkusila, ale počáteční nadšení už se nevrátilo. A tak radši rychle utíkám zpět k "Origin Of Symmetry" a vzpomínám na staré časy, kdy mě ta rozbouřená deska paradoxně uklidňovala. "Black Holes And Revelations" velmi pravděpodobně vejde do historie jako "to album, díky kterému se o Muse dozvěděla široká veřejnost". Headlinerství např. na festivalu Frequency to jen potvrzuje. Pár skalních fanoušků kvůli tomu Matthew, Chris a sladký Dominic rozhodně ztratí. Zřejmě si toho ani nevšimnou. Škoda.

Eva Balaštíková - 5/10

"Radši se na Muse dívám, než je poslouchám..." Proto asi vymysleli videoklipy. Nebo promo fotky. Nebo plakáty k cédéčkům zdarma. A hezký design bonusových disků. Aby nedošlo k mýlce, deska "Black Holes & Revelations" má všechny předpoklady k tomu, abyste ji milovali; jenže studí. Charismatický zpěvák, kytary, našlápnuté živé show, něžná srdce a nekompromisní přístup a pak vám dojde, že tohle nestačí, protože vám to nedá a pokud nejste jejich zapřísáhlý fan, budete s nimi mít problém. Budete chtít přeladit. V případě, že vydržíte, začnete si z nudy prohlížet cover a po několika minutách zjistíte, že se soustředíte víc než na hudbu na to, kolik různých fontů bylo na bookletu použito. V červenci jim německý Musikexpress věnoval titulku a pětistránkový článek. Redaktor začal hrou na jistotu - jejich historkami o srovnání s Radiohead. "Cože to je?" "To sou Muse." "Zní to jako Radiohead!" "A co? Když už Radiohead nezněj jako Radiohead, tak je to v pohodě! A krom toho, měla bys vidět toho zpěváka. Matt. On je tak..." Jasně, ten článek nesl název "Štěstí u ženských". To vypovídá o všem. Trio Muse využijete jako skvělou kulisu při práci v domácnosti, o jejich koncertech se vypráví (skoro) neuvěřitelné věci, ale album... je to prostě suché jak zip u vycházkového anoraku.

David Věžník - 6/10

Ano, jdu do toho dobrovolně, zcela si po přečtení recenze kolegy Slavíka i komentářů pod nimi vědom všech následků. Museovský panic odchází odpaněn s odhaleným pozadím, ze kterého zbyla jen černá díra. Jde na ten most, na kterém tenkrát za deště spala postava Ty z oné recenze. Skočí. Muse by ho na tomhle světě neudrželi. Nutno uznat, že to rozhodně není deska podprůměrná. Vše trochu mění závěr, který vyplývá z asociačních poznámek učiněných během několikátého poslechu - "Mike Oldfield, U2, Depeche Mode, Queen; kontrasty - metal s něžným sborem; španělka, smyčce, dechy, hutné sbory, elektronika; film, Vánoce" -, které lze shrnout do jednoho slova: přeprodukované. To album je tak těžké, že se prostě nedá unést. Zezačátku je to zábava a deska fakt skvěle šlape, ty odkazy na zmíněné skupiny nelze úplně nazvat vykrádačkami, ve druhé polovině už to ale na člověka dolehne. (Přispívá k tomu i ten depkoidně ubulený vokál - ne, nemám rád Radiohead.) Co píseň, to trochu jiný styl, jiná nálada, někdy se nálady střídají i v jediné skladbě, a tak album nedrží pohromadě ani jednotící zvuk, něco, co by jasně definovalo Muse na základě jakékoliv písně, a jeho poslech je jedním slovem vyčerpávající. Takže ještě jednou: přestože subjektivně zní "Black Holes And Revelations" zkrátka nestravitelně a poslouchat ji může znamenat poprvé zažít pocit fyzického ublížení z hudby, kvaziobjektivně je deskou s několika silnými melodiemi, deskou kvalitní, využívající kloubení žánrů, nových technologií a zároveň duchu retra.

Honza Balušek - 8/10

Nové album Muse s sebou díky recenzím a šeptandě mezi hudebními fanoušky nese odér něčeho skvělého, nevšedního, něčeho, co prostě musíte slyšet, protože jinak vás za loosera bude považovat i člověk, co jinak poslouchá Karmu. Těžko se mi odpovídalo na spoustu vzkazů po icq od redaktorů i dalších lidí, jestli už jsem slyšel nové Muse a co na ně říkám. Mno, slyšel jsem je jednou a přišlo mi to větší retro než poslední deska Pet Shop Boys, odpovídal jsem občas. Ovšem čas, kdy jsem desku konečně pořádně naposlouchal, samozřejmě přišel a těch pár retrozvuků, které se mi při prvním poslechu zaryly do hlavy, byly přebity vskutku osobitou nahrávkou, na níž Muse konečně dokázali, že nejsou jen náhražka pro ty, kterým se stýská po "OK Computer". Největším pozitivem alba je bezpochyby jeho barevnost, přičemž stále dokáže nabídnout hity ("Starlight", "Supermassive Black Hole") i vyloženě hrátky s fanoušky (dvouminutová vyklidněná "Soldier's Poem"). Není to až taková bomba, jak jsem očekával, ale výtečná deska zcela určitě.

Dan Hájek - 8/10

Recenze kolegy Benniho Slavíka mě natolik dostala, popral se s tím hodně dobře, že jsem si poslechl něco více než jen novinku "Black Holes & Revelations". U Muse mě baví, jak jim jde ona kombinační matematika a že si nehrají jen na klasické odrhovače kytarových strun. Na druhou stranu matika mě nikdy nebavila a přehnané hudební kombinace v určitých entitách mi spíše vytvářejí na sluchovém ústrojí bolestivé uzlíky, kterým trvá nějaký čas, než se zcela rozváží a přestanou mě prudit. "Black Holes & Revelations" je překvapivě vyrovnané a věrohodné, nic si sobě vzájemně nepřekáží. "Map Of The Problematique" je dokonale nadupaným elixírem, který po několika málo momentech zcela rozpulsuje vaše tělo. Již začátek v podobě "Take A Bow" má své podmanivé kouzlo, jen se nemohu ubránit dojmu, že Matthew Bellamy (zaranžoval smyčce k tomuto tracku) hodně poslouchal Philipa Glasse. Jinak si nedokážu odpárat pocit, že tok taktů značně připomíná jeho minimalistickou hudbu k filmové trilogii "Koyaanisqatsi", "Powaqqatsi" a "Naqoyqatsi". Muse však dokáží i zcela vypnout a v poklidném tempu naservírovat krásné "Soldier's Poem" nebo "Invincible". Ať už Muse na nové placce masivně odhalují cokoliv neprobádaného, shnilého, nabubřelého nebo bůhvíčeho, tak se jim podařilo natočit desku, která má hodně slušný drive a dokáže vás naplno přikovat k reproduktorům. V mém soukromém top ten letošního roku mají znenadání Placebo nečekaného konkurenta, jsou to však stejně udatní bojovníci.

Pavel Parikrupa - 8/10

Artrock, ano. A co artpop? Tohle slovo mne napadá při poslechu "Black Holes & Revelations". Aniž by Muse polevili z uměleckých ambicí, natočí velmi přístupnou a dokonce i hitovou desku, kupříkladu "Starlight" (ale i "Exo-Politics") má neuvěřitelný hitový potenciál, který jistě zůstane českým rádiím bezpečně utajen. Trio si suverénně skáče ze stylu do stylu a z nálady do nálady, Bellamy zpívá fistulí v princovské "Supermassive Black Hole" a pak hysterickými vzdechy dorazí vyznání někomu blízkému v "Invincible", dojde i na latinské rytmy, smyčce a nejednu reminiscenci Radiohead. Tančit se dá na "Map Of The Problematique" a tvrdé rockery potěší "Assassin", za kterou by se nemuseli stydět ani Dream Theater. V křehké "Soldier's Poem" se mrazivě praví, že na světě není a nikdy nebyla spravedlnost a takových neveselých myšlenek je na albu vícero. Což nic nemění na faktu, že "Black Holes & Revelations" vás bude stále bavit. Nuda nehrozí.

Tonda Kocábek - 8/10

Od té nahrávky jsem prapůvodně nečekal vůbec nic. Předchozí alba mi prošuměla hlavou, aniž by tam po nich něco zvláštního zůstalo. Jasně, příjemná kytarovka, ale nic víc. Kapela, jakých byly, jsou a nejspíš i budou spousty. Aktuální zásek je ale o něčem jiném. Především neznám jiné album, které by tak obratně vstřebalo vývoj zhruba posledních třiceti let pop-music, napěchovalo ho pod tlakem do jedenácti písniček a nevylezl z toho trapný slepenec, dávající na vědomí, že autoři tápou, naslepo zkoušejí, co zabere. A výsledek se nejen dal poslouchat, ale ještě byl i zábavný. A už vůbec neznám desku, ze které by jako z výtvarné koláže trčely evidentní vlivy (místy koketující s citacemi), a to občas i od kapel, které nemohu ani cítit, a přesto byl můj celkový dojem veskrze pozitivní. Album je prošpikované zvukovými i aranžérskými experimenty, ale přesto působí od počátku velmi stravitelně a vstřícně. Je plné rozmáchlých ploch a také pompézní až běda, ale obratně z toho těží. Vykrádá kde koho a jen pouhý výčet žánrových vlivů by připomínal encyklopedii. Což kdybych si někde přečetl a neslyšel to, tak se mi zježí ochlupení. Ale ono to až překvapivě dobře funguje. Muse tu skáčou od Pink Floyd ("Take A Bow") k Depeche Mode ("Map Of The Problematique"), přes Queen ("Knights Of Cydonia") až po regulérní metal ("Assasin"). A mezitím je spousta dalších vlivů a řada geniálně jednoduchých, ale o to účinnějších nápadů - u zefektovaného stoptimu v "City Of Delusion" jsem lapnul po dechu. Britpop model 2006? Ale jděte! To by byl jen malý výsek z mapy tohohle výletu. Povinný poslech pro všechny, kteří si chtějí nechat říkat pan producent. A konečně zas jedno poprockové album, které si vystačí samo o sobě, bez trapných skandálů i zfetované trosky za mikrofonem.

Tomáš Tenkrát - 8/10

Noví Muse, to je opět něco jiného než na minulých albech. Zásadní změna je v celkovém zvuku, "Black Holes & Relevations" si totiž hraje s každým tónem a ve svém jedenáctitrackovém výletu vás pozve snad do všech žánrů. Hned druhá "Starlight" je nádherně zaranžovaná věc. Kdyby mi ji někdo pustil, asi bych po chvíli vystřelil, že to jsou Keane, protože ta klavírní pasáž a vysoko položený hlas k tomu nabádá. Byl bych však vedle, jak ta jedle, to totiž jen Matt Bellamy a spol. ukazují uhlazenější stranu svého já. Ovšem co nastává s následující "Supermassive Black Hole", to se již dá přirovnat k posluchačské nirváně. Skvěle groovující věc je pro mne vrchol alba. A pokračuje to samozřejmě dále. "Assasin" zase zní, jako by do ní nahrál kytaru Slash z G'n'R. Vše pak skoro končí nádhernou "Hoodoo", kterou Muse zřejmě slyšeli, jak ji brnká nějaký Pedro na předměstí Mexico City a upravili ji k obrazu svému. No a jako třešnička na dortu funguje "Knights Of Cydonia" s dokonalým textem a bublající elektronikou ve stylu Pet Shop Boys. Tohle album mě baví, s těmi staršími se moc srovnávat nedá, neb je z jiného těsta, vlastně spíš z jiných těst. Je tak rozličné, přitom však kompaktní. Muse vzorek 2006 funguje.

Ondřej Leinert - 8/10

Muse na své čtvrté studiové desce nabízejí směsici kytar a elektroniky, seskládanou z tolika retro prvků, až je to všechno vlastně moderní. Právě zvuk se mi na "Black Holes & Revelations" nejvíc zamlouvá. Chybí tu sice vypalovačky typu "Plug In Baby" či "Bliss", ale dominantní je nálada desky, do níž skvěle zapadají věci jako "Starlight", "Exo Politics", "City Of Delusion" a patrně zlatý hřeb "Map Of The Problematique". Trochu komplikované je to z mého pohledu s texty. Lehce paranoidní obrazné verše o vesmíru a hvězdách, jež mizí v černých dírách, vyvolávají dojem, že zpěvák Matt Bellamy se definitivně zbláznil. Ale já tohle zbláznění beru. Beru i jednoduchý letmý popěvek á la 80s "Together We're Invincible", protože zahalen do mlhy Muse zvuků vytváří neobvyklou, pompézní, přesto skvělou baladu. Jestli se tomu vůbec balada dá říct. Možná balada s trademarkem Muse. Tohle album má především atmosféru. Zmíněnou náladu, zvuk. Melodie jako by nám pomalu zapadaly do černých děr. Před jejich pohlcením ale přece vždy něco zbude, a tak je tu výborná deska, které se nebojím dát za osm.

Lukáš Franz - 9/10

"Supermassive Black Hole" mě popravdě pěkně usadila do křesla, když jsem ji slyšel poprvé. Takový ty kecy, že se kapela vydá na další desce někam jinam, popřípadě že předvede něco jako žánrovou smršť, mě už nechávají o dost chladnějším, než tomu bylo před pár měsícema, spíš si to někde jako by schovávám, abych se nad tím při poslechu mohl usmívat. Nevěřil jsem ani Muse, ale "Supermassive Black Hole" bylo něco jako facka do pravý tváře s visačkou "Kreténe!". Dobře, kluci svoje slova dodrželi. "Black Holes & Revelations" je skutečně něco jako dort od Pejska a Kočičky, akorát s tím rozdílem, že tady nedostanete průjem a nezvracíte. Novinka Muse ve vás vyvolá jenom a jenom libý pocit, i když někdy to ten Matthew s tím zpěvem fakt přehání. Nevadí mi, že to sází vysoko, ale nesedí mi jeho volba na tu emocionální stránku projevu, že je někdy fakt na samý hranici únosnosti. Ale to lidem, co znají starší desky, vadit nebude, to je spíš postřeh pro lidi, co přišli s Muse za celej svůj život do styku maximálně tak v rámci videoklipovejch příspěvků v "Paskvilu" (R.I.P.) nebo na návštěvě u kámoše, velkýho fanouška Placebo, co se na legendárních Mildovejch stránkách dočetl, že ze scény "vysokejch hlásků" je dobrá i tahle trojka. Ono je vlastně týhle desce málo co vytknout, jenom se vám prostě musí při prvním poslechu trefit do nálady. Bellamy a spol. totiž můžou bejt na někoho až moc. Moc niterný, moc hlučný, moc experimentátoři, jejich zvuk může na někoho působit uspávačně. "Black Holes & Revelations" je výborná deska a "Soldier's Poem" je nejlepší evokace Elvise Presleyho. Jak jen tak sedí s kytarou na zápraží. Priscilla smaží kotlety a kouká na manžela, jak se něžně chvějou ty jeho. Nemůžu si pomoct.