Počasí posledních dnů spíše připomíná jaro nebo brzký podzim, kdy dešťové kapky jsou na pořadu dne a nádech léta by každý marně hledal. Naštěstí slunce přeci jen vykoukne a člověk může vyrazit do ulic hledat nějaký ten malý krámek, kde nakoukne a koupí své milé květiny. Pražské Rock Café prochází přerodem, kdy je v plném proudu přestavba, součastně se hledá nový produkční a konají se i koncerty, jejichž četnost má ryze prázdninové tempo. Večer s datem 10. srpen patřil utajované oslavě, na kterou se pomalu trousili hosté a potutelně ukrývali dárky, květiny a chystali si ruce na pořádný aplaus. Reálně jich tam však moc nebylo a během obou vystoupení se dalo v poklidu sedět na podlaze. Nikdo se tedy nemusel nikam tlačit ani bojovat o své pozice a na baru taktéž nebyly fronty dlouhé jako uherák. Vše nasvědčovalo tomu, že se bude konat veskrze intimní oslava a setkání lidí, kteří jsou naladění na jednotnou vlnu, což se i do posledního puntíku naplnilo.

Jako první po půl osmé vystoupili Quite Quiet, kteří nechali doma odpočívat bubeníka a jako dvojice si tuto změnu vychutnávali. Podle jejich vlastních slov to bylo příjemné zpestření a vybrané skladby tomu taktéž odpovídaly. Ze své tvorby Kuba Alexa a Tomáš Srovnal vybrali spíše poklidnější kompozice, které k danému večeru a atmosféře více pasovaly. Vybrané písně ale nebyly přesně naplánované a kluci si je losovali z náhodného osudí, jak je napadlo podle dané situace. Zavzpomínal jsem na doby, kdy po světě jezdili Midnight Oil a tradovalo se o nich, že s sebou vozili velkou ruletu, kde místo čísel byly názvy jejich pecek a po každé odehrané se znovu točilo. "I'll Became Fool", "Even In This Line" nebo "Give Me The Reason" spustily emocionální stimulátor tím správným směrem, publikum se uvolněně vlnilo a přijímalo každičký tón. Spíše pohaslý světelný park navozoval intimní ševelení, kdy se k vám propašovaly i tichá povídaní postávajících dvojic a skupinek. Před poslední skladbou byla udělána kratičká pauza, aby se odhalilo ono tajemství, které bylo napsáno v podtitulku večera. "Surprise Anniversary Show" mělo takovou spíše banální zápletku, kterou by slavný Sherlock Holmes odhalil znamenitě a briskně.

Oním překvapením bylo to, že James Harries měl v tento den své narozeniny. Proto byl pozván na scénu, kde mu bylo poblahopřáno a předával se i svíčkami ozdobený dort. Jen zapnutá klimatizace zapříčinila, že se nepodařilo rozsvítit všechny svíčky (přenesením některé zhasly), tak bylo přistoupeno na netradiční alternativu, kdy si oslavenec zapaluje zbylé svíčky a gratulant je sfoukává (tady doufám, že si, Terko, Jamesovi přála něco hezkého). Po této příjemné odbočce se svých nástrojů chopili opět Quite Quiet, aby zahráli svou poslední písničku večera "Here's The Break". Po rozloučení přišla krátká pauza a mohlo se pokračovat. James si na tento večer nachystal zajímavou sešlost ze své tvorby. Pokud nějaký jeho fanoušek očekával důkladně provětrání dvou desek "Chapter 4" a "The Straight Street Session" musel být lehce zklamán. James vsadil na skladby z chystaného počinu "Days Like These" (pracovní název) a pak zařadil několik kusů, které zatím prostě nevyšly nikde. "Straight To Hell" byla startovacím výstřelem, takovým uvedením do toho, co tenhle chlapík dokáže sólo se svou akustickou kytarou a hlavně hlasem.

První, novotou ještě zavánějící "Are You Happy?" přišla relativně náhle a publikum navnadila na další sousta. Je zajímavé sledovat, s jakým nasazením James střídá různé polohy hry na kytaru a svého hlasu, kdy poklidné pasáže střídají dynamické, dramatické skladby, které berou dech. Rozverné pobavení v podobě "Stealin" nemohlo chybět, stává se již pevnou položkou Jamesových koncertů, tak jako "Moving" nebo "Angelina" ze zatím posledního alba. Z chystaných "Days Like These" zaznělo rovných sedm kousků, z kterých jednoznačně zabodovaly "If I Ask", "On Days Like These" nebo "Ghost Town", který mě oslnil již na festivalu United Islands Of Prague. Závěr koncertu patřil uspávací krásce na rozloučenou s příznačným názvem "Goodbye". I když publikum nebylo až tak početné, vyburcovalo si přídavek. "Saturday Night" byla vychytanou tečkou, při které se i hromadně zpívalo. Škoda blížící se policejní hodiny a odchodu některých lidí již před samotným přídavkem, jinak by James nebyl tak snadno propuštěn.

Oslava to byla nezvykle poklidná, její umírněnou tvář jen rozhýbávaly výbušné momenty, kdy James nejen sebe, ale i struny kytary rozhodně nešetřil. V poklidnějších písních se projevoval nezvykle velký hluk z baru, kterému často otvírané lítačky nedokázaly zabránit a při velmi něžné "Angelině" to bylo velmi rušivým elementem. James Harries nezklamal, jeho vystoupení mělo spád a volba Quite Quiet coby předskokanů byla velmi šťastnou. Zbývá už jen dodatečně potřepat pravicí a popřát hodně štěstí a zdraví!

Setlist James Harries: Straight To Hell, New Song I., New Song II., Are You Happy?, Stealin, Moving, If I Ask, Start All Over, I Know I've Been Here B4, Ghost Town, Angelina, The Day After, Best Intent, On Days Like These, Goodbye; encore: Saturday Night

James Harries, Quite Quiet, Rock Café, Praha, 10.8.2006

Fotogalerie: