Charlotte Gainsbourg. Když si to jméno přehráváte v hlavě, co se vám pod ním vybaví? Znáte ji? Obávám se, že drtivá většina z vás odpoví ne, protože léta československé přízně francouzské kinematografii jsou už za námi a Charlotte je hvězda současnosti, dávno za érou Belmonda a Delona, Bardot a Girardot. Hollywood u nás (jako ostatně kdekoliv jinde) převálcoval slávu filmu ze země galského kohouta, a tak její popularita ulpěla v hranicích rodné země a o moc dále se nevydala. Charlotte je už bez nadsázky v pětatřiceti zralá žena, ale debut a doposud své jediné album "Charlotte Forever" vydala už ve třinácti letech. Celou dobu mezi tím se úspěšně věnovala své filmové kariéře. Po dvou dekádách jsme se ovšem díky celé řadě náhod(?) dočkali, a deska "5:55" tak snad bude předzvěstí velikých věcí příštích.

Člověk má jisté předurčení (věříte-li tomu). A když má za otce proslulého zpěváka a básníka (Serge Gainsbourg) a za matku herečku (Jane Birkin), je vcelku zřejmé, že jeho predestinace bude směřovat k umění, nebo spíše rovnou k hudbě a filmu. Nakonec se ukázalo, že Charlotte má vlohy k obému. O filmu už jsme se zmínili, o hudebním debutu také, ale v predestinacích ještě nekončíme. "5:55" je přímo předurčeno k tomu, aby se stalo skvělým albem. Když se u produkce jedné desky sejdou Air a Nigel Godrich (podílel se na deskách Air, Becka, Radiohead, R.E.M., Travis...) a texty píše například i Jarvis Cocker (frontman Pulp), těžko by šlo předpokládat, že výsledek nebude stát za to. On totiž stojí a vydařil se přenáramně.

Charlotte nelze zařadit do kategorie pěveckých div, nýbrž do kategorie vypravěček: její hlas spíše vypráví, šeptá a podmaňuje svou osobitostí, než aby po něm díky síle a rozsahu praskalo sklo v okolí. Charlotte získává svým charismatem, které z nahrávky nenápadně, ale přesvědčivě vyzařuje, subtilitou svého projevu s křehkostí a zasněností hudebního doprovodu. Ten je jako výlet do jiného světa někde za zrcadlem, místy jako z pohádky, člověk se neubrání myslet při něm na interpretku jako na vílu, která se sem jen omylem zatoulala ze své říše snů. Neustále zasněné piáno jako dominantní nástroj, místy harfa, šikovně posazené samply dokázaly namixovat album, které jako celek působí nesmírně ukliňujícím dojmem.

Díky desce "5:55" byste si snad mohli jméno Charlotte Gainsbourg vštípit do paměti. Tak jednoznačně příjemné, nekonfliktní, uchu a mysli lahodící album tu už dlouho nebylo.