Sympatická holka sedí za piánem. Pruhované tílko s nápisem "Why I'm What I'm?", napůl roztrhané silonky. Těsně nad výstřihem se houpe židovská hvězda. Silné rty, ještě výraznější rtěnka. Ta holka vypadá jako ta nejztracenější existence. Jako zmlácená šestnáctiletá děvka na ulici velkoměsta (ona je vlastně ze slušné rodiny, ale takhle se ráda jednou za čas tajně obléká). Jmenuje se Regina (Spektor, ale příjmení vždycky zní dost neosobně) a srdceryvně pláče, zpívá, hraje. Na tváři pokryté makeupem se lesknou stékající slzy. Tohle je jediná chvilka, kdy je ta slečna doopravdy šťastná. Když může sedět za svým piánem, hrát a zpívat. Písničky nepíše a hudbu neskládá. Zpívá o svých náladách. Teď. "I hear in my mind. All this music. And it breaks my heart." Život je ničí. Má spousty kamarádů, kamarádek, velkou rodinu, a přitom si připadá tak strašně prázdná, i když je v ní daleko víc, než kdokoliv včetně ní ví a asi i bude vědět. Bojí se mluvit, říct někomu o sobě. Asi to měla dřív hodně těžký. Cítí se tak sama, že jí nikdo nerozumí a nikdo jí vlastně nemůže pomoct. Jediné, co ji může ze všeho vytrhnout, je její deníček, piáno a zpívání naivních písniček.

Ve svých básničkách dokáže vzpomínat pozitivně a radostně, třeba na natáčení společné skladby s rockery The Strokes, to ji bavilo a cítila se jako ve snu. Plakát Juliana jí visel nad postelí a ona s ním byla najednou ve studiu. Najednou s ním pila jedno pivo, kouřila jeho cigarety, koukala do jeho dětskýho výrazu, hltala jeho "fucking cool and little stupid hlášky". Prostě byla se svou rockovou hvězdou. Taky se s ním párkrát vyspala, což jí bylo jasný od začátku. Proč jinak by s ní chtěly rockové modly něco nahrávat? Nebo taky vzpomíná depresivně - na toho kluka, co ho tak milovala, a on se dal dohromady s nejlepší kamarádkou a vlastně i na tu kamarádku, která jí tím dost ublížila. Vše je plné příběhů mladé zhrzené dívky izolované od všeho.

Vlastně jde jen o obyčejné písničky. Hodiny zpěvu jsou vidět, dříve to Regina nesnášela, teď si s hlasem může dokonale pohrávat. Svůj projev podřizuje náladám a vlastním emocím. Jednou to je čistě popový tón. Takovej syrovej pop. Podruhé chraptí jako léty ostřílená rockerka. Vše dokáže prodat v pozitivním duchu. Zabalit do pozitivně kabaretní atmosféry. Asi jako když si holka z dobrý rodiny domů pozve kamarádky, když rodiče odjedou na dovolenou. Pustí si roztomile tupou pohádkovou komedii, jak se z chudé holky stane žena toho nejhezčího a nejúspěšnějšího chlapa pod sluncem. Je to o věcech, co začne dělat, když se naplno uvolní a nic ji nesvazuje. Žádný zkurvený konvence a slušný vychování. Jako když kašle na to, že je slušná holka. Jako když kalí s The Strokes, a místo toho by měla bejt doma a hrát rodičům na piáno a rozdávat sladké úsměvy.

Druhá polovina desky je spíš o té druhé polovině dámské jízdy. Možná bez kamarádek. S bytem naruby. Pěknou kocovinou. Depresí z nedokončené seminární práce do školy. Z toho, že se třídním princeznám nikdy nevyrovná a že ji její vysněný idol nepozve na školní ples a bude muset jít sama. Když se s tím vším smíří, rozjede se do zběsile upřímné nálady plné cynických trojverší. Vyspělých a rozumných soudů, kdy všem, co jí kdy ublížili, vše vrací s úroky. Protože svět je plný zábavné a neskutečně vzrušující bolesti.