"Folkové prázdniny 2006 byly hudebními lázněmi a tímto je prohlašuji za ukončené," měl znít závěrečný proslov moderátora Ďoubala. Nezněl. Ale pravda to byla. Od středy se toho ovšem dělo v Náměšti nad Oslavou spousty. Od úterka do středy probíhalo Kolokvium, což je jakási obdoba akademické půdy, čili pro všechny, kterým chybí o prázdninách školní prostředí - muzikologové, hudební kritici i hudebníci a jejich příznivci. V podkroví radnice se po dva dny debatovalo na téma "Kouzla ve world music: od rituálů k webu". Zaznělo mnohé, jako poselství pro všechny by však mohla sloužit slova Vlastimila Marka: "Nelze bojovat za mír, nelze se prolhat k pravdě." Kolokvium navštívili i speciální hosté - první den Eliza Carthy, druhý den Koh Okabe, uznávaný fotograf, který se teprve na radnici poprvé usmál. Normálně to nedělá, aby dodal své práci vážnost, navíc v jeho kultuře se muži neusmívají. Škoda.

Středeční Vokály, hlasy a zpívání odstartovalo trio PaCoRa, a tím propojilo kolokvium s hlavní scénou (v jednom referátu už totiž ukázka tvorby PaCoRy zazněla). To odpoledne doprovázeli Zuzanu Mojžíšovou, silnější ale byly v instrumentálních skladbách - snad pro uchu ne zcela lahodící hlas zpěvačky, snad proto, že v tu chvíli se naplno mohl projevit neobvyklý jazzový způsob hry na cimbál. Dál stručně: Javory zahráli best of pásmo, Iarla O'Lionáird přenesl všechny do snů na irský způsob a pak zámek explodoval. Dobet Gnahoré a její band napřed ukázali výhody bezdrátového připojení nástrojů (začali schovaní), posléze do diváků napchali takové množství pozitivní energie, že se z ní žilo ještě dva dny. Málokoho v tu chvíli zajímalo, že s publikem Gnahoré manipuluje stejně mistrně jako Glen Hansard, o němž ještě bude řeč, a nádvoří tak zažilo další z vrcholů festivalu, který letos, zdá se, ovládli Francouzi.

Čtvrtek naznačil mnohé už z názvu: HraKOŇ & JABLdišťan. K tomuto neobvyklému, přesto dech beroucímu spojení došlo ale až pozdě v noci. Do té doby bylo dost času na přemýšlení, jaký to byl od obou lídrů šikovný tah - dvě skupiny (Jablkoň a Hradišťan) mající sice velkou, ale v čase nerostoucí fanouškovskou základnu (a navíc do jisté míry stagnující tvorbu) ji mohou zvýšit jedině tím, že vystoupí společně. Němcovy vtipy se tak opět setkaly s ohlasem, neb je mnozí slyšeli prvně (až na ten o zdůrazňování správného způsobu psaní fagotového kvartetu zvaného Fagtet - anglická sekce by reagovala na "fag" podobně jako na "fuck"), Hradišťan též odvedl standardní výkon (opepřený "andělskou" medley verzí "Modlitby za vodu"), a postavil tak Pavlicu definitivně do role Karla Gotta folk(lór)ové scény. Pozdvižení způsobila španělská dvojčata, slečny z Ttukunak hrající na výhradně mužský tradiční nástroj txalaparta. Ještě větší pozdvižení pak způsobila závěrečná fúze všech zúčastněných (ano, i ta dvojčata se zapojila): vzájemná překvapování se, oxymoróny (Němec zpívající svým basem "Maličká su"), evidentní zlepšení dívčí ozdoby Jablkoně a další a další počitky a vjemy.

Na Hradišťanu si to pořadatelé vyzkoušeli, na Glena se jelo naostro? Co? No nafukování nádvoří přece. Každý rok si člověk říká, že víc lidí už tam snad dostat nelze, a každý rok se to stejně nakonec povede. Glen Hansard se během tří let stal v Česku hypem srovnatelným s Kellymánií (nejen díky fámě o popularitě srovnatelné s U2), a tak i v pátek na náměšťský zámek proudily stovky lidí. Možná se to mělo v hledišti obejít bez lavic. Stojící by nezáviděli, sociální darwinismus by zůstal neuplatňován a každý by měl prostoru víc a dalo by se víc hopsat a tak. V paralelním vesmíru se před třemi lety objevil na Folkovkách malý irský zrzek Mark Geary, naprosto uchvátil publikum a jako celebrita letos přivezl svého kámoše, neznámého Glena Hansarda. Ano, je to narážka na (při vší té melancholii) naklonovanou irskou písničkářskou scénu. Koncept bolestínků nenarušila ani dvojice Paul Noonan & Dave Geraghty, přestože daleko víc připomínali Coldplay a v repertoáru měli i Depeche Mode (mimochodem moc povedená verze), a do jisté míry ani Fergus O'Farrel & Interference, přestože ti jsou přece jen jiná kvalita. Čili netřeba vášnivě vzdychat nad každým zvukem, který vyleze z Hansardova těla, i když "The Swell Season" naživo by byl taktéž příjemný zážitek, nebýt velmi hnusného zvuku. Ale ten trik s praskající strunou už mu snad nikdo nebaští. Nebo jo? Každopádně rodinná atmosféra Folkových prázdnin si pro ten večer vzala dovču.

Oslava zpívání letošní náměšťský festival zakončila. A bylo to výlet za výletem: Martina Trchová s kapelou vzala diváky na výlet do klasického písničkářského folkového háje, Lupa Luna (člensky propojená s Fluxus) k úpatí Ardenn (nezávisle na využívání samplingu a boosteru na mandolíně), Anne Martin & Ingrid Henderson na skotské pohádkové pastviny. Joel Frederiksen s sebou přivezl stroj času, kterým všechny odvezl do časů Romea a Julie, a pak ho půjčil i Spirituál kvintetu, který je v šesti (sic!) vzal zas do batolecích dob českého folku, kde výlet za slavnostního imaginárního nalepení nálepky Stouni folku skončil.

A tak skončily i Folkové prázdniny 2006. Festival, který sice máte názvem, ale který má něco, co jen málokterý jiný v republice, potažmo na světě: vstřícnost, kterou jej charakterizoval dramaturg Michal Schmidt, rodinnou přátelskou atmosféru. Obé zmíněné propojeno kupříkladu v absenci protivné ochranky u vstupu, jež by návštěvníkům šacovala batohy a kontrolovala, jestli si (proboha!) náhodou v tom vedru nenesou vlastní vodu (přičemž cigarety neva), nebo v přítomnost gratis občerstvení v podobě chleba se škvarkovou pomazánkou, sádlem a cibulí (to je snad galaktická rarita). Pro příště by stálo po těch letech trochu více prokypřit line-up (ač každý rok nějaké objevy, přece jen to trošku už připomíná kopírák) a vyřešit ty lavičky, ale to už je jen takový drobný dodatek přilepený jen proto, aby se tato reportáž mohla nazvat kritickou.

Folkové prázdniny, Náměšť nad Oslavou, 22.-29.7.2006 (část druhá)

Fotogalerie: