Nekorunovaný král světového popu Robbie WIlliams zavítal v rámci turné "Close Encounters" do německých Drážďan. Během dvou dnů odehrál dva koncerty, pokaždé pro téměř osmdesát tisíc fanoušků. Na jeho epické divadlo se dobře dívalo, s hudbou už to bylo trochu složitější, třebaže z posledního, nepříliš vydařeného alba "Intensive Care" hrál jen nutné minimum.
© www.bild.de Nestává se často, aby
Robbie Williams dvakrát během dvou dnů koncertoval necelých padesát kilometrů od našich hranic. I to byl důvod se na jedno z vystoupení nekorunovaného krále popu, jehož poslední dvě studiová alba však příliš královské kvality nepobrala, do Drážďan podívat. Areál pro osmdesát tisíc diváků byl na první, pondělní koncert beznadějně vyprodán, k plné kapacitě údajně moc nechybělo ani v úterý, byť odhadem bych rozhodně víc jak šedesát tisíc fanoušků rozhodně netipoval. Tak jako tak, byl to dostatek lidí k tomu, aby vytvořili pořádně bouřlivou atmosféru. Jenže právě s tou atmosférou to bylo takové poněkud chladné, a to přitom v hlavním městě Saska, půlmilionových Drážďanech, nebylo slunce o nic lenivější než na většině zpoceného území ČR. Na místo činu jsem s českými kolegy dorazil chvíli po půl sedmé. Tou dobou už měla pár minut hrát americká předkapela
Orson, která díky jarnímu hitu "No Tomorrow" nemusí být ani pro tuzemského posluchače neznámou. A protože jedno z generalizujících klišé praví, že Němci jsou přesní a dochvilní,
Orson už skutečně hráli. Svůj největší hit si nechali na konec půlhodinového představení, příjemnou kytarovou muzikou nezklamali a přes krátký vyhrazený časový interval prokázali, že britská kytarová scéna má po
The Killers další zdatné zaoceánské konkurenty.
© www.bild.de To druhá vystupující formace, britské houseové duo
Basement Jaxx, nepatří právě do sorty interpretů, jež bych zvlášť vyhledával, a tak nebylo překvapením, že jsem se během třičtvrtěhodinové exhibice téhle partičky docela nudil. Až na dvě výjimky stále stejný melodický základ, zcela zaměnitelné skladby a zpěv připomínající halekání. Opravdu nechápu, jak se může od mnohých mých kolegů dostávat uznání grupě, která z jedné flákoty masa usmaží deset steaků, jež rozdílné jsou snad jen hmotností. Ale to je můj problém. Každopádně
Basement Jaxx byli poněkud kontroverzní volbou, polovinu lidí to zjevně bavilo, polovinu moc ne, to
Orson sklidili větší aplaus. Uznal jsem však, že roli předskokanů vzali rozhodně svědomitě, neustále upozorňovali na hlavní hvězdu večera a prostorově víc než výrazné tanečnice a zpěvačky dělaly, co bylo v jejich lipidech omezených silách. Německým pořadatelům se navíc povedlo, co jsem už dlouho nezažil. Nejen obě přadkapely, ale i
Robbie Williams nastoupil přesně na čas. S úderem jedenadvacáté hodiny se scéna proměnila ve vesmírnou stanici a se slovy
"This is not a drill" začalo na obrazovkách mohutné odpočítávání, jehož vyvrcholením byl improvizovaný ohňostroj, plameny, moře barev a tradiční efektní zjevení hvězdy večera, byť tentokráte místo okázalého vrtulníku zvolil Robbie "jen" rychlé vyvezení výtahem ze suterénu na scénu. Hned nato velkolepý hudební karneval propukl písní "Radio".
© www.bild.de Především úvod byl opravdu zdařilý, v setlistu střídal jeden hit druhý (po zmíněném "Radio" následovaly "Rock DJ", "Tripping" a "Mansoon"), Robbie hýřil obvyklým humorem a dobrou náladou, navzdory virové nemoci, která ho prý potkala a již příznačně glosoval slovy
"I feel scheisse". Vůbec němčina a její mixování s angličtinou se Robbiemu zalíbilo, stejně tak jako několikrát pochválil pořadatelskou zemi za skvělý fotbalový šampionát. Tomu odpovídala i stylizace některých scének. V jedné kupříkladu pozval na pódium svého dlouholetého přítele Jonathana Wilkese, jenž vedle tance a vokální asistence ve skladbě "Me And My Shadow" (Robbie měl vůbec početný doprovodný hlasový ansámbl, a tak se nezdráhal občas lehce ošidit zpěv na úkor nějakého vtipného kousku) soutěžil s Williamsem, kdo dál dokopne zmenšenou repliku hvězdou večera podepsaného míče Teamgeist. Ač je Robbie sám solidním fotbalovým amatérem, na Wilkese nestačil, čemuž jsem se divil jen do té doby, než jsem se na Wikipedii dočetl, že Wilkes ještě předtím, než se stal bavičem a hercem, začínal jako juniorská naděje liverpoolského týmu FC Everton.
Scénky a komunikace s publikem tvoří nedílnou součást Williamsových koncertů, Robbie se navíc snažil už tak vizuální působivost celého představení umocnit výzvami typu, ať je na co se dívat, dívky, svlékněte podprsenky, chci dnes vidět
"a lot of tits". Jindy zase flirtoval s fanynkami, když se jich vyptával na jejich věk, načež po typické odpovědi:
"Je mi dvacet", jako by bezelstně odpovídal:
"Mně je třicet dva, to je asi moc, ne?" Koncert však měl i slabší místa. Tak třeba přílišné množství pomalých balad za sebou. "Back For Good", "Advertising Space", "Come Undone", "Feel"... Tato část setlistu byla přes působivou světelnou show hudebně poněkud ospalá. Čekal jsem, že když Robbie před prve zmíněnou "Back For Good" vtipně parodoval hitovky z dob
Take That a hlasový projev Garyho Barlowa, předvede i v "Back For Good" to, co občas na britských ostrovech - po klidném nástupu až punková interpretace refrénu, která jasně dává na vědomí, co si Robbie o této své dávné minulosti myslí. Ale místo toho se potemnělé Drážďany naladily na poetickou vlnu, která pak trvala déle, než měla.
© www.bild.de Dalším faktem je, že za lístek v rozmezí 50 - 92 euro bych čekal alespoň dvouhodinový koncert a dvacet písní minimálně, bavíme-li se tu o pop rockových záležitostech, jejichž stopáž není nijak závratná. Robbie však na scéně vydržel cca hodinu padesát, a to už u poslední skladby "Kids" bylo patrné, že se vidí v šatně, čemuž nemálo "dopomohlo" drážďanské publikum, jehož vytleskávání bylo vzhledem k početnosti více než vlažné. Srovnávám-li s nedávným bratislavským koncertem
Depeche Mode, kde byla lidí sotva polovina, ale vlastně i s prakticky libovolným tuzemským koncertem, pak to byla pro Němce docela ostuda. Bezprostředně po základním setu, kdy je jasné, že nějaký ten přídavek ještě přijde, se totiž nebývale velké množství "fanoušků" dalo k odchodu a ani ti zbylí dvakrát emotivní nebyli. Skoro jsem si říkal, že by si zasluhovalo, aby se žádné přídavky nekonaly, ale Robbie přece jen nastoupil a v choreograficky dokonalé podívané během písně "Let Me Entertain You" jako by podruhé probudil poválečné Drážďany, třebaže druhou polovinu songu už se zjevně moc nepohyboval ani nezpíval, iniciativu přebrala doprovodná kapela a právě ona vizuální kouzla. On to vůbec místy víc než koncert byla pastva pro oči. Mohli bychom polemizovat, zda to tak má být, zda podívaná nejde na úkor muziky. Jeden by odpověděl, že je to tak špatně, druhý zas, že to je přesně to, co na vystoupení světové pop hvězdy očekává. Faktem však je, že mnohem víc než hudební stránka věci mi v hlavě utanula ona vizuální show. A tak už mi pak ani tolik nevadilo, že v druhém přídavkovém kusu "Angels" zpívající dav přehlušovala příliš hlasitá baskytara. Přišly ještě třetí "Kids" a hotovo, fertig, schluss. Přestože tolik Němců odešlo dříve, frontám, v nichž jsem strávil dobrou hodinu, jsem se nevyhnul. Až pak někoho napadlo otevřít více východů a masa lidí se tak mohla rozmělnit v ulicích starobylého města.
Navštívit koncert
Robbieho Williamse je bezpochyby zážitek. Vystoupení, písně a jejich ztvárnění, to je jeden z popkulturních vrcholů dnešní doby. Ale nemohu se zbavit pocitu, že v některých pasážích a skladbách jako "Make Me Pure" obsah a forma hudební zaostává za tou vizuální. Že Robbieho bavičství je vrozené, ale také pečlivě promyšlené, připravené, po zhlédnutí několika koncertů poněkud nespontánní. Že spíš než živé vystoupení dostává se mi dokonalý produkt. Že se na to vždycky rád znova podívám, ale že bych na tom nějak ulítával? To sotva.
Robbie Williams,
Orson,
Basement Jaxx, Festwiese, Drážďany, 11.7.2006