Stojíš na kraji mostu a chceš to skončit. Cítíš naprostou beznaděj, zbytečnost a bezradnost. Nic na světě už nemá cenu. Vztah s vysněnou láskou končí. Všechno jsi vsadil na jednu kartu. Byla to hra - o všechno, nebo o nic. Nic mezi tím. Tady nejde o vítěze a poražené. Tuhle hru nemohl nikdo nikdy vyhrát. Mimo ni jsi zbožňoval knížky, filmy a taky muziku. Muziku nejvíc (taky proto, že ti nejednou zachránila život a vrátila ti do něj chuť) - hlavně tu, který se říká trošku pokrytecky rocková. Provázela tě celej život a význam toho magického slova "rock" se časem měnil. Nejdříve to byli Stouni, pak taky AC/DC, Robert Smith, rozervanej Kurt, chladnej Ian a taky Bono, chlápek tak trochu pro všechno. Každej ti dával něco jinýho. Spojovalo je jedno: do toho, co dělali, dokázali dostat city, emoce, nebyla to pro tebe jen hudba. Jasně že jo, taky se ti líbilo, jak to znělo. Ti všichni u toho ještě dokázali dělat docela slušnej bordel. Což je vlastně základ rock'n'rollu.

Když Cure odešel klávesák, tak to Smith jen oglosoval slovy: "Nikoho hledat nebudu, ale jelikož jsme měli dost výrazný klávesy, tak teď budu muset dělat na pódiu větší bordel, aby se to ztratilo". Doba pokročila. Pravověrných rockerů máme stále dost. Někteří se drží toho, co dělali celej život. Rozebíraj' atomový bomby. Zpívaj' o lásce na konci světa ztracený v hlubokým lese nebo s drsnejma devadesátkovejma kytarama řvou nad "worldwide suicide". Je to dobrý. Pořád dobrý, už na skoro desátý desce. Šaškama, co hrajou jako svůj revival, se ani zabývat nebudeme - nemá to cenu. Chceš něco novýho. Miluješ Chrise Cornera, pak taky toho androgynního dekadentně zapálenýho kytarovýho zakrslýho fracka, kterej si hraje na ženskou. Ty sám moc dobře víš, že Bowie byl v tomhle první, ale stejně mu to sežereš od začátku do konce. Pořád ujíždíš na post-punku. Chtěl bys to mít všechno v jednom. Skoro rockový kytary, tak akorát chytlavý refrény, electro, postpunkovou chladnost a upřímnost.

Přemýšlíš a sedáš si na okraj mostu - zády k němu. Vytahuješ svůj iPod. Všechno už jsem slyšel, znám to nazpaměť. Je to výborný a znám to. Muse jsi měl vždycky rád. Ty starší desky ti připadaly jako dost jiný a zajímavý Placebo. Tu novou sis stáhnul z netu a ještě se k ní i díky záplavě těch novejch stejnejch desek nedostal. Teď je ta pravá chvíle, deska jde oficiálně ven příští pondělí. Suverénně se opíráš a pouštíš nadějný otvírák "Take A Bow". Britpopově mírně tanečně uhozená dvojka "Starlight" tě sráží do kolen. A je tu singl "Supermassive Black Hole". Trošku více electro, než bys u Muse čekal. Konečně je tu něco, co tě překvapí. Dál už si to užíváš a nevnímáš. Směsi kytar, elektra, britpopu, melodií, co by rozbrečely i menší citlivku, než jsi ty. Ležíš na studených kamenech, prší na tebe, což skoro ani neregistruješ, už podruhý jedeš akustickou "Soldier's Poem". Dostává tě to tempo, backgroundy, co znějí jako ozvěny, jako hlasy ze záhrobí Iana Curtise. Nastavuješ repeat a probouzíš se až ráno s pěknou chřipkou, možná angínou. Jsi šťastnej, protože jsi po dlouhý době zase objevil něco, co tě naplňuje. Vše má najednou spoustu řešení. Možná ta včerejší noc bude mít ještě nějaký dohry. Ale stála za to. Tím si jseš jistej už teď.