Je to již dlouhých dvanáct let, co skupina Pink Floyd procestovala se svým koncertním programem Evropu a Severní Ameriku. Hned po turné vyšel záznam z jednoho vystoupení na velmi vydařeném dvojCD a s obrazem na VHS. S mohutným nástupem DVD se zcela přirozeně očekávalo, že kapela využije možnosti tohoto média. Nyní je velké čekání ukončeno a vy si můžete počíst v naší recenzi na "Pulse", zda bylo, či nebylo nač čekat.
Turné
Pink Floyd, které následovalo v roce 1994 po vydání zatím posledního alba "The Division Bell", znamenalo pro kapelu více než sto koncertů po Severní Americe a Evropě a pro české fanoušky jeden z nejúchvatnějších zážitků na vyprodaném stadionu na Strahově. Turné bylo zakončeno patnácti po sobě jdoucími koncerty v londýnské Earls Court Exhibition Hall, přičemž 20. listopadu se vystoupení nahrávalo pro pozdější vydání na dvojCD a
VHS "Pulse". Od koncertní šňůry uplynulo ve Vltavě i Temži mnoho vody a po měsících netrpělivého čekání je zde "Pulse", jeden z nejlepších koncertních záznamů rockové historie, konečně ve své DVD podobě. A že jsou dva disky naplněny skvělým materiálem až po okraj, na to můžete vsadit poslední penci.
Grafika obalu a bookletu logicky navazuje na pulsní motivy, které se objevily již v roce 1995 na CD a
VHS verzi, avšak menu disku je po stejně laděném úvodu překvapivě strohé. I tak vřele doporučuji využít velice přehledného plánku obsahu disků, který vedle fotek naleznete v bookletu. Jako obvykle započal jsem své putování u nastavení zvuku a hned byl překvapen. Krom tří zvukových formátů DD 2.0, DD 5.1 v kvalitě 448 kbps (pro starší přehrávače, které by si s vyšším datovým tokem nemusely poradit) a DD 5.1 v kvalitě 640 kbps je zde volba System Setup, po jejímž vybrání se na obrazovce objeví nákres s ideálním rozmístěním beden domácího kina v místnosti, popisem správného zapojení a možností otestovat, zda ve správnou chvíli opravdu hraje ta správná bedna. Po kontrole nastavení zvuku již není na co čekat - hurá na první polovinu koncertu. Během více než sedmdesáti minut pánové
David Gilmour,
Rick Wright a
Nick Mason společně s pěti doprovodnými muzikanty a třemi vokalistkami přehrají devět skladeb, mezi kterými převažují ty z tehdy aktuálního alba "The Division Bell", doplněné například o otevírák všech koncertů tehdejší šňůry "Shine On You Crazy Diamond" či jeden z největších hitů skupiny "Another Brick In The Wall (Part 2)". Kdo zná "Pulse" z videokazety či si vzpomíná na záznam části koncertu, který svého času vysílala Česká televize, ví, že režisér evidentně navštívil před natáčením mnoho koncertů a jeho snaha přiblížit divákovi dechberoucí show, využívající obloukové stěny s mnoha desítkami reflektorů, obřího, různých náklonů schopného kruhového promítacího plátna či několika laserových děl dopadla asi nejlépe, jak mohla. Nejdůležitější je ovšem fakt, že pánové
James Guthrie a
David Gilmour odvedli naprosto skvělou práci při zvukovém mixu do prostorových šesti kanálů! Ano, takhle nějak jsem to tehdy na Strahově slyšel. Připravte se na to, že kromě ze všech stran znějících nástrojů a vokálů vám bude pokojem létat třeba helikoptéra nebo čmelák (každý letec samozřejmě v jiné skladbě).
Než vložíme do přehrávače druhý disk, podívejme se, co krom koncertu lze nalézt na prvním. Vyjma minutové televizní reklamy na album "Pulse", přehledu všeho kolem turné "The Divison Bell" (mapa a seznam se zastávkami turné, technické nákresy pódia) a dvou videoklipů ke skladbám "Take It Back" a "Learning To Fly" je to zejména možnost pustit si samostatně projekce, které byly promítány na zmíněné kruhové plátno nad pódiem, a hlavně skorem půlhodinová kapitola "Bootlegging The Bootleggers", což by se dalo velmi volně přeložit jako "Vykrádání zlodějů". Obsahem je totiž čtvero skladeb natočených na různých koncertech turné samotnými návštěvníky na propašované kamery. S velmi slušným DD 2.0 zvukem jsou zde tak další skladby, které navíc během londýnského vystoupení nezazněly (
Pink Floyd měli na každém koncertu mírně odlišný set list).
Hlavní náplní druhého disku je samozřejmě druhá polovina koncertu, během které kapela opět na ploše více než sedmdesátiminutové přehrála kompletní album "The Dark Side Of The Moon", jedno z nejdůležitějších a nejlepších alb rockové historie vůbec, a doplnila jej na závěr třemi přídavky. Zvuk i obraz jsou pochopitelně opět té nejvyšší kvality (tentokrát vám například vlétne v levém zadním rohu do pokoje letadlo, proletí nad vaší hlavou a v pravém předním rohu narazí do zdi a exploduje). Druhou položkou známou z prvního kotoučku jsou projekce ke skladbám z druhé části koncertu, které byly promítány nad pódiem, tentokráte však některé ve dvou různých verzích, přičemž se přiznám, že nevím, zda ty alternativní byly někdy použity (na Strahově nikoliv). Další dva bonusy jsou jediné, které trpí absencí titulků na tomto DVD, protože v nich jediných se mluví. Prvním je čvrthodinový, domácími kamerami natočený pohled do zákulisí turné "Say Goodbye To Life As We Know It" (věta jednoho z techniků při odletu na první koncert šňůry), druhým uvedení
Pink Floyd do rock'n'rollové síně slávy Billym Corganem, jehož projevu je vskutku rozumět poněkud hůře, ale k následné skladbě "Wish You Were Here", kterou si Corgan s Gilmourem a Wrightem vystřihl, už titulky opravdu potřeba nejsou. K tomu všemu ještě běžné drobnosti jako fotogalerie, obaly a booklety vybraných alb a titulky se všemi, kdož se na turné a tomto dvojDVD podíleli.
V téměř čtyřech hodinách materiálu není snad vyjma výše zmíněných titulků, které by kromě nemnohého mluveného slova mohly překládat texty písní, a možná nějakého rozhovoru s hlavními protagonisty, opravdu nic, co by v tomto komplexním pohledu na koncert a celé turné "The Division Bell" chybělo. A jestliže jsem našel dvě drobnosti, které disku scházejí, vězte, že kvalita koncertu a jeho záznamu tento drobný nedostatek vyvažuje tak výrazně, že se nebojím tomuto DVD udělit maximální ohodnocení.