Byl mi svěřen ten nevděčný úkol shrnout letošní, už dvanáctý ročník Rock For People. Dobrý nápad měl jeden z mých kolegů, a sice napsat jen odkaz na oficiální stránky festivalu a poraďte si, jak chcete. Taky řešení. Pokusím se alespoň ušetřit vás úsměvně vyumělkovaných popisků kapel z festivalového letáčku, ze kterých se ovšem čtenář mnohé nedozvěděl.

Rock For People se nám rozrostl do obrovských rozměrů. Pořadatelům se konečně podařilo udělat ze svého festivalu záležitost evropského charakteru. Mohli se pyšnit vskutku nabitým a různorodým programem. Příjemným překvapením bylo několik kapel ulovených na francouzské scéně, HáCéčkové party, povětšinou z Ameriky, trocha exotiky z Japonska nebo našlápnuté mexické a dokonce i ukrajinské skáčko. Nejenže se tedy line-up hemžil cizokrajnými názvy kapel, ale i mezi návštěvníky se ve velké míře mluvilo anglicky, německy nebo třeba polsky. Na letošní propocený ročník zavítalo celkem bezmála osmnáct tisíc lidí. A to vůbec není málo.

Přestože evidentně nebylo s tak vysokými čísly počítáno, vše se obešlo bez závažnějších problémů. Organizátoři se vypořádali s náletem zdivočelých a vedrem zblblých včel. Dbali o náš pitný režim za poměrně laciný peníz. Celkově nám vlastně připravili velice pěkné zázemí. Plocha stanového městečka byla, hádám, tak čtyřnásobná než loni. Městečko tak bylo schopno pojmout celý ten dav hudebních nadšenců. Samozřejmě, že ti, kdo zavítali do Brodu už po několikáté nebo dostali tip, si postavili tábor o kousek dál ve "Višňáku". Stačilo jen udusat nebo rozjezdit neposekanou trávu a spalo se jako na vodní posteli. Nejen dívčí fintivá srdéčka musela zaplesat nad počtem nejrůznějších krámků s nejrůznějšími serepetičkami. A nejen chlapské chuťové buňky zažívaly orgie díky široké nabídce pochoutek. Jen ty ceny nám krapánek zvedli. Třeba těch šestadvacet "káblí" za pivo se mi moc nezamlouvalo, ale člověk by si měl pomalu začít zvykat. Ostatně, kdo chtěl, mohl si zajít pro něco k snědku tradičně dva kiláčky do města do Plusu a letos nově i Lidlu a handrkovat se s místním, nevrlým obyvatelstvem. Samozřejmě bylo postaráno také o naši nehudební zábavu. Jakkoli byla reklama sponzorů vlezlá, nejednou nám zpříjemnila festivalový život. Postupně jsme tak ocenili možnost nejrůznějšího adrenalinového vyžití, fotbálek, soutěže i dobíjení telefonu.

Kromě nepříjemné a otravné ochranky byla největším nedostatkem ze strany organizátorů asi otázka hygieny. Přestože sprch i "toitoiek" znatelně přibylo, jejich kapacita byla pořád omezená a nedostačující. Něco na tom bude, když se říká, že ženská stráví v průměru třetinu (možná jen čtvrtinu, nejsem si jista, každopádně je to hodně) života čekáním ve frontě na WC, a když přidáme ještě ty dvouhodinové čekačky na zdejší sprchy, vodu, langoše nebo už u samotného vchodu... A v těch nesnesitelných vedrech bylo to čekání ještě úmornější. Neodbytné sluníčko nás vyhánělo ze stanů již brzy zrána a stínu bylo pomálu. Řeknu vám, halekat s kocovinou v pětatřiceti stupních není zrovna nejlepší zážitek.

Festivalový program byl opravdu nabitý, proto vás tentokrát ochudím o informace o vašich masových miláčcích, jako je všudypřítomný trojlístek Vypsaná Fixa, Wohnouti nebo Ready Kirken či Aneta Langerová nebo živelná pohroma Gaia Mesiah. Viděli jste je mnohokrát a ještě vícekrát jste o nich slyšeli či četli. Abych ukojila vaši neochvějnou zvědavost: Hráli tak jako minule, předminule i před rokem, takže asi dobře. Pojďme se ale věnovat tomu zajímavějšímu. Na čtyřech scénách, dvou otevřených pódiích, v hudební manéži a na taneční scéně se vystřídalo na sto dvacet kapel. Dění plné nejrůznějších DJs, jungle, etno i afrických rytmů na taneční Global Stage vám mohu zprostředkovat jen tak tak, být o měsíc dříve, máte smůlu. Ale na druhou stranu, ne že by úřední potvrzení naší dospělosti u vchodu někdo zrovna dvakrát pečlivě kontroloval. Nevšední a strhující hudební zážitky kazilo jen vzájemné přeřvávání se tří větších pódií, která byla rozestavěna až příliš blízko sebe. Třeba si pořadatelé vezmou poučení do budoucna.

Rock For People sice začal oficiálně až v úterý po poledni, nicméně překvapivé množství nedočkavců se tradičně přijelo podívat a opít na pondělní zahajovací večírek. Největší hudební lahůdkou nultého dne byl Divokej Bill, který si zahrál jako vůbec první z celého line-upu dokonce pod jiným názvem L'Libjekovid. Proč ne, alespoň zase upoutali pozornost. Pro mě osobně však letošní fesťák odstartovala jiná, sympatická kapela z úvalského podhoubí Medvěd 009 a její sice jednoduché, zato nesmírně chytlavé písničky.

První den byl hudebně asi vůbec nejlákavější. Úvodní zajímavostí byl určitě snaživý soubor studentů Jedličkova ústavu. Odpoledne pak příjemně plynulo za svižného jazzíku, swingu i lehkého funky Eggnoise či při písničkách z dílny Petra Kalandry v podání jeho někdejších hudebních kolegů Blues Session. Převelice jsem se těšila na melancholickou romantiku z Jeseníků, na hudbě Priessnitz jsem dospívala a svoji oblíbenou kapelu jsem neslyšela už rok. Už rok, neboť mě při svém loňském vystoupení nesmírně zklamala. Švejdík je bezvadný textař, ale neškodilo by, kdyby si své nádherně poetické texty také zapamatoval. Ani letos mě příliš nepřesvědčil, co do celkového výsledku ale šlo o skvělé vystoupení (Kružíkova famózní a podmanivá kytara zachrání jakýkoli nedostatek). Priessnitz ležérně opanovali scénu a kromě starších písniček nám nabídli to nejlepší ze svého čerstvého alba, titulní "Stereo" i křehkou singlovku "Střepy".

Na polní scéně mezitím probíhaly skáčkové hody. Kromě osvědčených tuzemských skupin většinu příjemně překvapili Ukrajinci Mad Heads a srdce českých skáčkařů si pak získali především mexičtí Los De Abajo. Prý kam se na ně hrabe i takové Ska-P. Hm, těžko říci, pro mě je tahle houpavá optimistická nálož pořád to samé dokola. Mnohem přitažlivější pro mě bylo japonské jedenáctičlenné bubenické uskupení Gocoo, které navodilo dramatickou a živelně exotickou atmosféru. S neuvěřitelnou lehkostí a ladností ovládalo své obrovské bubny a celým areálem se pak rozléhaly jejich dunivé tamtamy. Co mě naopak nechává naprosto chladnou, je nepřesvědčivé řádění táborských zlobivých, ostře sledovaných chlapců Sunshine. Jiným kapelám jejich řádění, pobíhání po jevišti a pichlavou aroganci v očích nadšeně žeru, Sunshine ne. Vysloužilý pseudopunker Kay a spol. pro mne prostě nemají tu důvěryhodnou jiskru, která by ve mě zapálila zájem. Neříkám ale, že mě o svých zřejmých kvalitách nepřesvědčí třeba právě svým novým albem, na které se slíbili vrhnout co nejdříve a kterého bychom se prý měli dočkat zjara příštího roku. Pro jistotu se nás snažili navnadit novinkami v repertoáru. Zatím to se mnou ale nic neudělalo. Těžko uchopitelné pro mne bylo vystoupení Moniky Načevy. Její současný, často překvapivě vychvalovaný projekt dle mého postrádá jakýkoli smysl.

Vrcholem celého Rock For People bylo jednoznačně vystoupení multižánrové hvězdy Manu Chao s jeho kapelou Radio Bemba Sound System. Koncert způsobil drobný kolaps u vstupní brány, ostatní scény zely prázdnotou, všichni se zvědavě a natěšeně natlačili na louku a svah u Field Stage. Jenže euforii z toho, že sledují online svého oblíbeného interpreta, vystřídalo menší rozčarování a rozpačitost. To, co zní na deskách naprosto originálně a energicky, vyznělo naživo nakonec úplně jinak. Fádněji, jednolitěji. Doplatili i na nepříliš dobré nazvučení. Nicméně kapela si získala svou sálající energií a čišícím optimismem dav hravě na svou stranu. Celý svah se téměř dvě hodiny oddaně vlnil v rytmech ska, latiny i rocku. Největším překvapením úterního programu pro mne byl ovšem půlnoční koncert výtečných "žabožroutů" Hushpuppies. Zaujali mě jednak svojí podivnou retro image a především pak nadupanou fúzí sedmdesátkového soundu a moderního kytarovkového zvuku a la The Strokes.

Druhý den už se nerýsoval tak nabitě jako ten předešlý. Přinesl poměrně zajímavou konfrontaci tří dam, které mají společné solidní umístění v "SuperStar". Obě naše zúčastněné divy by strčila do kapsy německá zpěvačka Elli se svým lehce podbízivým pop-rockem. Naopak nejhůře z pomyslného souboje vyšla Gába Al Dhába, která vůbec nepotvrdila své kvality, které naznačovala během soutěže. Předvedla jen rozpačitý výkon, který nezachránil ani její výrazný sex-appeal. Bohužel. Množství fanoušků si tou dobou podmanil řízný hardcore v podání amerických Madball, předzvěsti a doslova mladšího bratra mnohými toužebně očekáváných Agnostic Front. Podvečer a večer už pak ale patřily rozhodně klidnějším tónům. Veselou atmosféru skotské hospůdky vykouzlil sympatický písničkář Seth Lakeman se svými housličkami a doprovodnou kapelou. Na folklórní dýchánek pak navázal Glen Hansard se svými The Frames. Ti se u nás zaslouženě těší čím dál tím větší popularitě. Není divu. The Frames byli příjemným pohlazením po duši a vítanou, nenáročnou oddechovkou. Jsou prostě přirození, obyčejně lidští a ještě ke všemu si se svými nástroji rozumí více než výborně. Právě v tom tkví jejich neodolatelné kouzlo. Početné publikum si pod přecpaným Mattoni šapitó vychutnával vynikající písničkář a herec se svérázným, šibeničním humorem Jiří Schmitzer. Kvůli svému dojetí z vysloveně nadšeného kotle málem ani nedohrál.

Zaujalo mě i zdánlivě nesourodé americké duo Two Gallants, které nezapře svůj původ v hippiesáckém San Francisku. Oba členové, každý jiné povahy, klidnější a uhlazenější kytarista s divokým a méně upraveným bubeníkem se skvěle doplňují. Jen možná chvilku potrvá, než vám to dojde. Two Gallants předvedli zajímavou hudební kombinaci, která by se dala nacpat do označení punk-folk. Mé srdce si pak získala ještě francouzská kapela The Queen Of Yogourt. Už samotný název mluví za vše. V popředí stojí dvě zpěvačky, do kterých byste na první pohled neřekli, čeho jsou na pódiu schopné. Jsou originální, jsou energické, jsou vtipné, jsou hravé, jsou prostě strhující. Nebrání se ničemu. Popouštějí uzdu své fantazii. Není tedy divu, že postupně nalákali a roztančili slušné množství rozparáděných lidiček. Mě zase dokázali na plné obrátky roztančit New York Ska Jazz Ensemble, a to svým svižným hudebním projevem.

Obohaťte solidní skáčko o jazz a hned mu propadne i takový ska-skeptik jako já. Třetí den už se na všech začala znatelně podepisovat únava ze sluníčka a neustálého paření. Není tedy divu, že se veškeré dění rozjíždělo velice pomalu. Většina jen nečinně vegetovala ve stínu, pročítala festivalové noviny, ucucávala ledovou tříšť a všeobecně naposledy vychutnávala zdejší atmosféru. Nebylo kam spěchat. Prvním, kdo přinutil zvednout více zadků z pohodlí baru, bylo našlápnuté trio -123 minut. Přes vedro k zalknutí se několik nadšenců zavlnilo v bocích. Pak na scénu nastoupila oprášená vykopávka Blue Effect. Mám pro tuhle kapelu slabost. Respektive měla jsem. Nedávno je opustil klávesista Pavel Bohatý kvůli svému projektu Eastpark a hostující náhrada bohužel nedosahuje jeho kvalit. S Pavlovým odchodem jakoby zmizel i svěží duch kapely. Takhle je neznám. Hráli utahaně. Jasně, už tři roky koncertují dokola s tím samým repertoárem, ale neustálé úpravy a pozlátka starým peckám spíše ubírají. Přiznávám, že mi ještě chvilku potrvá, než se smířím s novou podobou své nejoblíbenější tuzemské kapely.

Náladu mi naštěstí zlepšila další bigbeatová nostalgie Michal Prokop a jeho oživený Framus Five. Trio Prokop, Hrubý a Andršt už mě nejednou přesvědčilo o svých kvalitách. Když se ještě obklopí dalšími skvělými muzikanty, vzniknou doslova hudební orgie. Panečku, to bylo blues! Na středeční cizokrajné folklórní chvilky navázal tím naším, stejně hezkým, poctivě českým folklórem Čechomor. O diváctvo se ale přetahoval s kapelou Mňága a Žďorp, kteří na vedlejší scéně nabízeli několik lákavých ochutnávek z chystaného alba. Komu zbyla ještě trocha sil, vyskákal se dosyta v kotli na drtivou formaci Agnostic Front, jež nenechala žádné příznivce HC na pochybách o svých dovednostech. Na ploše před polní scénou se jen vířil prach.

Přeci jen se ještě musím zmínit o Billovi. Stadionová stage byla po celý den ozdobena korábem "DB", aby tak všechny nalákala na večerní natáčení live DVD úvalské kapely. Popularitou mírně zkrocený Bill suverénně zaplnil celé prostranství před jevištěm. Někteří nadšenci lezli na stromy, jiní dokonce do kontejneru, aby své hvězdy zahlédli. Mé končetiny však na "dývku" v tom lese nadšeně a poslušně povlávajících rukou nenajdete.

Všechno jednou skončí. Labutí písní dvanáctého ročníku Rock For People bylo vystoupení britských superhvězd Mattafix, které nám zapěli svůj velký hit "Big City Life" dokonce dvakrát. Děkujeme, nemuselo to být. Naposledy pro tento večer jsme se pak mohli vyřádit v zadýchaném Mattoni stanu na Tleskačovi. A šmitec, půlnoční svačinku, poslední pivečko, hajdy na kutě, sbalit a za rok zase na rock znovu.

Letošní ročník festivalu se bezpochyby vydařil. Akorát se z rockové akce stává hudební akce bez rocku. Převládá skáčko, hardcore a punk ve všech svých hybridních podobách. Rock je většinou s něčím namixován, nejčastějíi s popíkem. Ten čistý a poctivý rock pak bohužel ustupuje ze scény. Přeju pořadatelům, že už svoje dítko můžou právem považovat za evropskou akci. Jenže fesťák ztratil svoje osobní, intimní kouzlo. Nedivím se, že jsem několikrát zaslechla stížnosti na přílišnou koncentraci lidí na malé ploše. Něco mi však říká, že Rock For People ještě poroste. Kam, to se nechme překvapit. Optimálnímu počasí zdar.

Rock For People, Český Brod, 4.-6.7.2006

Fotogalerie: