Jeden čas už to vypadalo, že Priessnitz už budou jen příjemnou vzpomínkou na minulost, pak ale poměrně nečekaně přišel výtečný živák "Playlist" a letos konečně i nová studiová nahrávka s názvem "Stereo", kterou kapela pokřtila nevšedně doma v Jeseníku na koncertě, kde se natáčelo i připravované DVD. Hlavní recenze z klávesnice Benjamína Slavíka oplývala nadšením, takže se deska díky hodnocení 9/10 v době vydání stala na musicserveru i albem týdne. Neméně nadšeni byli až na výjimky i ostatní redaktoři musicserveru v dnešní makrorecenzi. Nechci se plést, ale pět osmiček a tři devítky jsme snad v makrorecenzi ještě neměli. Inu, ona to prostě je výborná deska.

Tomáš Tenkrát - 4/10

Zklamání. Nové album jesenických Priessnitz pro mě znamená zklamání. Čekal jsem, že velmi silná alba "Seance" a "Zero" překonána nebudou. Jenže nějaké natěšení na nový materiál bylo a hlodající červík co kdyby také. Bohužel "Stereo" je prostě a jednoduše nudné a nebarevné. Opatřeno nezajímavým a příliš holým aranžmá a až zbytečně mnoho depresivními náladami - to jsou dva nejdůležitější faktory, které mi vadí. Na druhé straně jsou ovšem stále dokonalé Švejdíkovy texty (i když, i jim by neškodila trocha světla) a singlovka "Střepy", což je jednoznačně nejlepší skladba s líbivou kytarou a roztomile nostalgickým textem. Mám Priessnitz vcelku rád právě pro onu syrovost a zadumanost, ale na "Stereu" už to nějak nefunguje. Minimum melodií a přetlak depkoidních nálad udělalo ze "Sterea" šikanovaného intelektuála, na kterého pořád prší, kterého nikdo nechápe a který je ve stínu starších a zábavnějších sekáčů. Je to na mne moc ukňourané a roztááááhlé. Navíc samotná skladba "Stereo" mi hrozně připomíná Olympic a nemohu se toho dojmu zbavit. Katům do diskuze již teď vzkazuji, že jsem novou desku slyšel šestkrát. Nepochopil jsem ji a nenašla si ke mně cestu, i když jsem se snažil.

Ondřej Ručka - 7/10

U téhle desky jsem na rozpacích. Poslouchám ji, poslouchám ji už tři týdny a pořád si v hlavě nedokážu na "Stereo" utříbit nějaký celistvý názor. Já vlastně ani netuším, jestli se mi nejnovější počin od Priessnitz líbí, nebo ne. Ale tenhle pocit mám u Priessnitz obecně, nějak nejsem schopný zformulovat homogenní pocit, místo toho se zmítám v amorfní směsce nálad a postojů. Podobně jsem to měl i u Umakartu, čili soudím, že za to asi může naprosto specifický Švejdíkův zpěv. Anyway, zbožňuji Aloise Nebela. Ale to sem nepatří, teoreticky bych tady měl vykouzlit nějaký názor na desku a na základě toho ji ohodnotit. Ale ono to prostě nejde! Už rok recenzuju pro musicserver a ještě jsem se neocitl stran názoru na předložený produkt tak bezradný. Ano, hodnocení tomu dát dokáži, ale na základě čeho, to sám nevím. Možná je to probíhajícím zkouškovým obdobím, ale to má půlka redakce a svoje resty musí napsat taky. Jaká je pro mě omluva? Že by melancholický, umně otextovaný a skvěle zahraný alternativní rock pod výbornou a svůj standard splňující (čti bezchybnou) Neuwerthovskou produkcí nebyl pro mě? Je to možné, ale od toho makro je, zkoušet a chybovat.

Luboš Kreč - 8/10

K Priessnitz se mi nikdy nepodařilo pořádně proniknout. Řada mých přátel jejich produkci vzývala, ale já pořád nic a nic. "Stereo" je tedy svého druhu průkopník: musel jsem se jím prokousat chtě nechtě. Nemůžu si ovšem pomoct, ale zpěv Jaromíra Švejdíka mě štve. Nedokáži to zcela vysvětlit, asi to je lehkou apatií, která z něj vyzařuje. Možná to je zastřená barva hlasu. Každopádně jestli je u Priessnitz něco, kvůli čemu bych si "Stereo" už nemusel pouštět, bude to vokál. Ostatní propriety už ve mně žádné návaly agrese nevyvolávají: inteligentní texty s poetikou blízké poezii všedního dne, jemné, nijak prvoplánové a dravé melodie, střídmé kytary, sympaticky vzdálené módnímu ostrovnímu retro zvuku. Nepochybnou výhodou je také snesitelná stopáž celé desky. Když se to vezme ze všech stran, je "Stereo" příjemný poprock, který od posluchače vyžaduje víc než jen otevřené uši. Je třeba myslet a soustředit se.

Radek Antl - 8/10

Nechtějte po mně, abych srovnával přítomnost s minulostí. Jsem z těch, co se k Priessnitz dostali až příliš pozdě a na dobu velmi krátkou, než aby mohli machrovat, jak důvěrně ty floutky znají. Novinková deska je první jejich nahrávkou, kterou jsem slyšel celou a pozorně. Mnohokrát a rád. Několikrát mě napadlo přirovnání k U2, vzhledem k precizní práci se zvukem kytar, jednou podobnost s Coldplay během sólíčka v "Mimosezóně", při hrátkách s vokodérem opakovaně padla myšlenka na Milana Caise z Tata Bojs. Nejčastěji však při poslechu vzpomínám kapelu Mňága a Žďorp, a sice dík podobně laxnímu, přesto emoce nesoucímu zpěvu obou frontmanů a hlavně pak vzhledem ke styčným plochám v jejich textech, na první zdání kýčovitě plácajících o ničem, na zdání další důvěrně přenášející kouzlo okamžiku na adresáty svých sdělení. Na kost obnažených, místy mrazivých. "V parku" si lze ještě nechat otevřená vrátka do bezstarostného světa zeleně a věčného mládí, po vyhledání významu snu o hořícím domě zmíněném v "Janovi" však není úniku - je jasné, že je třeba hledat skryté světy, protože jinak neposloucháte Priessnitz, ale iluzi. Jakmile tak učiníte, jste v tom až po uši: "střepy v očích", "prodávám nové reality", "má je má touha, tvá je tvá volba", "až půjdeš po cestě, potkáš černýho psa", "pálit obrazy a slova". A do toho síla melodie, asi nejhybnější v případě "Mimosezóny". Objevil jsem Jeseník? Můj výchozí bod znáte. Co nevidět to změním.

David Věžník - 8/10

"Priessnitz točí desky buď výtečné, nebo dobré," napsal kolega Slavík. Záleží na úhlu pohledu. Jsou známy případy ze světa hudební kritiky, které Jeseničákům nemůžou přijít na chuť. Manažerská či producentská rodinka napjatě brýlí do monitoru, do které skupiny se zařadí takřečený neuwerthofob. Světe, div se, ale "Stereo" se líbí. I přes: podlé ošulení v podobě obalu (takzvaná music-publicists-version papírová obálka, kde jsme rádi aspoň za nálepku s názvem desky a tracklistem), zvláštní vyzařování Švejdíkovy osobnosti (takzvaná tetkovitost), ještě zvláštnější jeho pěvecký projev (pro příště pozor na rázy - patří "slzy v očích", nikoliv "vočích") nebo nevyrovnaně působící hlasitost mezi posledními dvěma písněmi. Je to totiž deska plná ani ne tak silných melodií jako účinně nakladených akordů, stylové pestrosti (fajn výlety do folku), upřímná, výborně zprodukovaná (zvláštní zahalený zvuk kytar dá vzpomenout na Colorfactory) a se třemi vrcholy v podobě písní "Jan", "Jezero" a "Mimosezóna", z nichž druhá jmenovaná se stačila v osobních tabulkách autorových vyšvihnout na vážného kandidáta skladby roku. Tenhle text měl končit tím, jak hodnocení osmu lízlo jen těsně, ale proces rozležení stále probíhá... "Stereo" si ji nakonec zaslouží. Je výtečná.

Eva Balaštíková - 8/10

Přitažlivost Priessnitz spočívá v jejich textech. Jaromír Švejdík za sebou umí řadit slova tak, aby se projevila jejich přirozená syrovost a dokáže ukázat pocity přímo, díky naprosto obyčejným námětům se vám dostane hluboko pod kůži. Jemné mrazení, vzpomínky na minulost, obrazy z nabídkových katalogů značky smutek. Před čtrnácti lety v nich byla také dravost, rychlé impulsy, které vám nahrnuly krev do hlavy, zmatenost a pocit spontánní potřeby blízkosti. K deskám "Freiwaldau" a "Nebel" patří tma a hory a chlad a úzkost a jinak to ani být nemůže. Primární stavy bezútěšnosti a hukot podhorských potoků však nyní nahrazují klid a Smetanovy sady. Mladická dravost se nevytratila, ale její současná podoba se liší od té dřívější svým nadhledem a skrytou rekapitulací. Pokud si pustíte jesenické "Stereo", uslyšíte komplexní příběhy od komplexních lidí. Priessnitz už nejsou kluci z hor, nýbrž muži ve středních letech, s rodinou a urovnanými hodnotami. A zní dobře.

Tonda Kocábek - 8/10

Hned od začátku je jasné, že starého psa se novým kouskům nikdo ani učit nepokoušel. Takže všichni, kteří dnes již více pražskou než jesenickou partu dosud odzívávali, si mohou klidně znovu zatočit mlýnek palci a dát si pohov. Na pravou víru je ani tentokrát nikdo lámat nebude. Deska prostě nabízí další výlet do podivuhodného světa plného posmutnělých nálad. Čas tu nehraje roli a ozvěna se odráží... stereo. Můžete na to přistoupit, anebo ohrnout nos. Je to málo, anebo nečekaně hodně? Priessnitz dávno odložili dětskou hru na temné gotiky a i ta romantika už je tu jiná, všednodenní. Ještě důrazněji tu dokazují, že jsou dospělou kapelou, s vlastní a nikoliv nevýraznou tváří, kterou opět poznáte po prvních tónech. Slovo "kytarovka" dnes začíná poněkud zatuchávat coby zahnívající klišé, nicméně jestli si u nás někdo zaslouží tenhle přívlastek, pak to nejsou ty zástupy dvacetiletých napodobovačů, okouzlených retrorockovou Británií, ale právě tahle parta, která má pubertu už dávno za sebou. Tak vyvážený dialog, jako je ten mezi výrazným Švejdíkovým hlasem a citlivou Kružíkovou kytarou, rozhodně nepotkáte každý den. Vědomí svých možností, dotaženost nápadů, nadprůměrná poesie Saharovského typu a celková vyrovnanost - to jsou zlaté konektory téhle reprosoustavy. A také značkový producent, u kterého už po prvním poslechu víte, že tu nebyl jen na ozdobu. "Stereo" je prostě dobrá poprocková deska. Vyvážená, dobře vystavěná, zvukově vynikající a zábavná pro každého, kdo se chce bavit. Natolik, že patří k tomu nejlepšímu, co z jesenické líhně vzešlo. A při každém jejím dalším poslechu si pohrávám s myšlenkou, kde by asi Priessnitz byli, kdyby za sebou měli třeba angloamerický trh a spolu s ním možnosti a zázemí třeba takových Coldplay či Placebo...

Ondřej Pravda - 9/10

Když tak čtu od samotného zpěváka kapely kritiku předchozího počinu "Zero", říkám si, že jsem snad jediný, komu se líbil dost a kdo by ho neoznačil za nejslabší v diskografii kapely. Byl moc uhlazený, to určitě, ale pořád obsahoval skvělé písničky. Na novince vzhledem k předchozímu živáku a celkové atmosféře v kapele nepřekvapí rockovější aranžmá, což nevylučuje zklidnění v mnoha skladbách, docela pravidelně se to střídá. Singl "Střepy" vidím jako takový můstek mezi klidněji, "popověji" orientovaným předchůdcem a goticky (samozřejmě že to tady muselo zaznít) znějícím kytarám a celkové atmosféře bližší starším deskám, škoda jen toho kolovrátkově opakujícího se závěru. Když tuhle věc nehrají masová rádia, tak už jim fakt není pomoci. Zbytek desky už rozumně rezignuje na mediální úspěch a navazuje na i opakuje staré známé postupy. Kružík jako kytarista i Švejdík jako zpěvák i textař jsou ve slušné formě, o tom žádná. Radost z oživení kapely, nové desky a evidentně slušné skladatelské potence je v mém případě jen lehounce kalena tím, že v kontextu tvorby kapely známé postupy nebyly na "Stereu" přece jen víc obohaceny, posunuty (vokodérem trochu upravený hlas je novum, ale...). Nicméně vzhledem k nespokojenosti skupiny se zvukovou kvalitou předchozích nahrávek lze novou desku brát jako téměř perfektní doklad o kvalitě a esenci tvorby Priessnitz, a tak jim půlbodík přidám.

Ondřej Michal - 9/10

Co napsat o nové desce kapely, kterou beru coby srdeční záležitost již od vydání jejich gotik-rockové prvotiny "Freiwaldau" na počátku devadesátých let? Viděl jsem nespočet jejich koncertů, mám téměř všechna alba, která vydali, a považuji je za jednu z nejosobitějších domácích kapel. Článků a úvah na téma jejich nedoceněnosti byly napsány již spousty. Jistě, po tolika letech existence a celé řadě vydaných desek by si zasloužili větší pozornost. Na druhou stranu ten, kdo chce, cestu si k nim najde. Nicméně už navždycky nejspíš zůstanou kapelou jen pro určitou skupinu posluchačů. Ostatně pochybuji, že by oni sami o nějakou nebetyčnou popularitu dvakrát stáli. "Stereo" nepatří mezi alba, která chytnou hned na poprvé. Potřebuje patřičnou dávku pozornosti a několikero poslechů. Pomyslnou bránou do téhle jesenické zahrady je singlovka "Střepy", která se z jedenácti skladeb otevře jako první. Při každém dalším poslechu vyplouvají další a další poetické obrazy, které komentuje vypravěč Jaromír Švejdík. Bez něj a jeho osobních výpovědí, přetavených do podoby písňových textů, byla by kapela jen poloviční. Například titulní věc "Stereo" je obraz dob dávno minulých, tedy aspoň soudě podle zvuku kytary. Priessnitz se na své novince vrátili ke svému prapůvodnímu, syrovějšímu zvuku, tentokrát však již zcela dotaženému a aranžérsky propracovanému. Jsem rád, že první devítka, kterou uděluji za svého působení na musicserveru, náleží právě jim.

Kateřina Červenková - 9/10

U Priessnitz bezesporu platí, že co deska, to klenot. Tahle kultovní kapela z Jeseníku je oblíbená pro své léčivé účinky. Nejeden dospívající přiznává, že právě hudba Priessnitz mu pomohla a pomáhá přežít nejen období puberty. A "Stereo" bude zaručeně léčit přinejmenším stejně jako předchozí desky. Priessnitz zůstali vesměs věrni svému specifickému projevu. Jen roztomile naivní náhled na svět se trochu vytratil, a "Stereo" se tak může zdát posmutnělejší či ponuřejší, možná i depresivnější, ale zase o něco silnější, emotivně nabitější a především vyzrálejší, jistější. Melancholická krása se snoubí s mrazivě plechovým a tísnivým zvukem ve stylu The Cure. Celým albem pulsuje nepatrné napětí. Obyčejné životní strasti jsou tradičně zabaleny do Švejdíkových květnatě poetických, smířlivě oduševnělých textů, jejichž hloubku umocňuje jeho procítěný zpěv. Nejvíce mi však, ostatně jako na všech albech Priessnitz, učarovala Kružíkova fascinující a překrásná kytara, na kterou k mé velké radosti ještě znatelně přitvrdil. "Stereo" není ledajaká plochá pop-rockárna. Rozhodně vás nenechá chladnými. Vyvolá ve vás silné, rozporuplné pocity a především vás nabije tou zvláštní, mystickou životní energií, kterou vyzařují jen Priessnitz.