Def Leppard na chvilku lehce vybočili ze svých zajetých pop-metalových kolejí a novým albem, nazvaným prostě, leč více než výmluvně "Yeah!", vzdali hold svým rock'n'rollovým, především glamrockovým modlám z přelomu šedesátek a sedmdesátek. S vervou se vrhli do díla a vyvedenými coververzemi si zavzpomínali na období svého dospívání a prvních hudebních krůčků. Zavzpomínali si na dobu, kdy bylo ještě úplně normální, když kapely hrály písničky někoho jiného a plnily si jimi svá první alba.

Možná je tahle volba pro Def Leppard i lepší, než kdyby se jim zachtělo nové řadovky. Se ctí oprášili několik perfektních vypalovaček a evidentně s nefalšovanou rockerskou láskou stvořili přehlídku poctivého bigbeatu. Nejedno srdce rockera nostalgika zaplesá nad skvělým výběrem a především nad energickým provedením. Na "Yeah!" nenajdete ty totálně provařené a ohrané songy, ale ani vyslovené fajnšmekroviny. Na své si přijde širší posluchačstvo téhle rock'n'rollu zasvěcené dekády. Na patřičných místech Leppardi samozřejmě nevynechali ani charakteristická spalující sóla s chytlavými melodickými vyhrávkami. Věrně zachytili "oldschoolové" živočišné řádění. K věrohodnosti kolikrát chybí snad už jen to praskání gramofonu.

Na "Yeah!" nám britská pětice nabízí celkem čtrnáct kousků. Zahráli je lehce po svém, ale rozhodně je neokleštili o jejich staré kouzlo. V bookletu naleznete ke každé skladbě kraťoučké a sympatické povídání, čím a proč je právě tahle skladba pro kapelu tak přitažlivá, kdy ji slyšeli poprvé, jaké vzpomínky v nich vyvolává. Pro rozehřátí zařadili na úvod "20th Century Boy" Marca Bolana a jeho T-Rex. Už od začátku je patrné, že se se svým nápadem kapela poprala více než dobře. Jako reprezentující singl si kupodivu zvolili pomalejší a v kontextu alba méně výraznou "Rock On" Davida Essexe. Duch éry květinových dětí ožívá při tónech líbivé "Waterloo Sunset" od legendárních The Kinks. Kapelu si tahle skladba získala svou zvláštní melancholií a nevinně naivním sentimentem. Sáhli i po písničce glamrockových králů The Sweet. "Hell Raiser" bych ale označila za jednu z těch méně povedených, kdy se Def Leppard nepodařilo navázat na její zvláštní hravost v originálním podání.

Pro skladbu "10538 Overture" hlasoval zejména kytarista a zpěvák Phil, kterého upoutal její kytarový riff, se kterým si pak patřičně pohrál při nahrávání. Obyčejnou podbízivou slaďárnu udělali naopak z "Drive-In Saturday" Davida Bowieho. Jasně, většina písniček tohohle kontroverzního umělce se tváří trochu plitce a sladce, ale jeho hlas a celkově specifický projev tomu vždycky dodají ty potřebné grády. A v podání Def Leppard to jakékoliv grády postrádá, proto to hodnotím asi jako nejméně vydařený počin na "Yeah!".

Celkově Def Leppard pochopitelně sedí víc ty tvrdší a ryze rock'n'rollové pecky. Na rozdíl třeba od takové průměrnější "Hanging On The Telephone" od Blondie se tak kapela zhostila perfektně třeba "Don't Believe A Word" od Thin Lizzy nebo "He's Gonna Step On You Again" z pera Johna Kongose. Důstojnou a autentickou tečkou na závěr je pak bezpochyby našlápnuté "Stay With Me" anglických The Faces. Kapela měla pravdu, když v úvodu politovala všechny, co zmiňovanou éru nezažili. Tak díky jim alespoň za vyvedené zprostředkování.