Jsou koncerty, z nichž odejdete s jasným pocitem, jaké to bylo. A potom jsou vystoupení, která ve vás zanechají dojmy podivné, hlubší, avšak nikoli primárně negativní. Takoví byli Tool, kteří se v neděli představili v Praze. České metropoli ukázali, proč platí za jednu z nejuznávanějších a zároveň nejméně uchopitelných kapel světového rocku.
© Jiří Kosnar / musicserver.cz Když jsem se v neděli před osmou blížil k pražské T-Mobile Aréně, měl jsem zvláštní pocit. Přilehlá prostranství byla podivně prázdná na to, že se v místě má konat poměrně velký koncert; na parkovišti skoro žádná auta, minimum front u stánků s občerstvením, jen pár policistů, žádné davy. Přímo u sportovní haly se sice táhly řady návštěvníků, čekajících pokojně na vstup, avšak jiný cvrkot nebyl cítit. Potvrzovalo se, co jsem si myslel už dřív nejen já:
Tool, ve světě - a za oceánem především - velmi respektovanou a úspěšnou kapelu, prodávající miliony desek, zná v České republice jen málokdo. Své publikum tady nepochybně mají, ale srovnávat jeho velikost s příznivci třeba v anglosaských zemích zkrátka nejde. Ostatně i v neděli večer bylo nezvykle hodně slyšet angličtinu i mezi návštěvníky. A právě proto se mohla T-Mobile Aréna pro nějakých patnáct tisíc lidí zdát zbytečně velkým stánkem, jako by pořadatelé měli po úspěších s
Guns N' Roses a
Red Hot Chili Peppers velké oči. Jenže nakonec to nebyl takový průšvih, neboť ocelová konstrukce pódia byla předsunuta více do prostoru, takže těch odhadem pět tisíc lidí, kteří na
Tool přišli, vcelku solidně zaplnilo plochu na stání. Ochozy však vesměs zely prázdnotou.
© Jiří Kosnar / musicserver.cz Když jsem si v předstihu pročítal nějaké komentáře k aktuálním koncertům
Tool v Německu a Polsku, nemohl jsem si nevšimnout dvou nezvyklých věci: skupina začíná hrát v podstatě na čas a nevozí s sebou předkapelu. Oboje byly dobré zprávy, jež se potvrdily i v Praze. Nebylo ještě ani půl deváté a světla pohasla, jen cosi problikávalo na scéně. Fotografům bylo dovoleno snímat jen jednu první skladbu, což se může zdát málo, ale ta čítala přes deset minut produkce. Takže času dost. Byly to "Lost Keys" a "Rosetta Stoned" z aktuální desky "10 000 Days" dohromady. Úvod přinejmenším podivný, neboť zatímco "Lost Keys" je ponurá instrumentálka s telefonními hovory, "Rosetta Stoned" je patřičně dlouhá, bohatě komponovaná nálož. K tomu se za čtveřicí promítacích pláten, na nichž nejprve probublávaly mraky dýmu a později se mihotaly jakési plameny, se svíjela postava Maynarda Jamese Keenana. Do půli těla svlečený, s dreadovatým kohoutem na hlavě, kovbojkách a džínech, s megafonem chvíli u úst, chvíli jen zavěšeným na rameni. Pak předstoupil na vyvýšené pódium v zadní části scény, kde měl připravený stojan na mikrofon a klávesy, a tam zůstal. Myslím na pořád, neboť po celý koncert frontman
Tool ani jednou nesešel blíž divákům, ani jednou na něj nezacílil kužel reflektorů, takže fanoušci mohli jen odhadovat, jak vypadá a co dělá. Často šlo sledovat jeho siluetu na jasně svítící projekci (tu se ostatně vyplatilo pozorovat, protože vizuální stránka hraje u
Tool velkou roli, takže došlo i na několik zajímavých, ale značně temných, až hororových videí).
© Jiří Kosnar / musicserver.cz Je samozřejmě otázkou, jak dobrý nápad to je začínat koncert jedenáctiminutovou peckou z poslední, nepříliš staré desky. Navíc peckou, která dovádí do maxima vrstevnatost a komplikovanost tvorby
Tool. "Rosetta Stoned" naštěstí kromě táhlých artrockových pasáží čítá i nějaké ty riffy, takže si natěšený dav mohl sem tam zahrozit, ale přesto jsem se po celou dobu písně nemohl zbavit dojmu jisté konsternace. Jako by lidé kolem říkali:
"Super, konečně vidím Tool. Tohle je zajímavé, ale už aby přišla nějaká klasika." A ta samozřejmě přišla - jako druhá ze rozezněla veleznámá "Stinkfist" z podle mnohých nejlepšího alba
Tool "Ænima". S úvodním kytarovým valem vyletěly do vzduchu pěsti, polovina postav vyskočila, sálem probleskla ostrá modrá světla a celá hala se dala do pohybu. Reakce publika byly aktivnější a nadšenější ve všech případech starších kousků. Skupina, zřejmě nepřipravenost návštěvníků na novinky tušíc, poskládala setlist vpravdě vyrovnaně, takže se věci z "10 000 Days" střídaly s kousky z "Lateralus", "Ænima" a "Undertow".
© Jiří Kosnar / musicserver.cz Aby to ovšem nevypadalo, že lidé novinky odzývali, je jistě na místě připomenout dvě místa. Předně to byla čtvrtá "Jambi", asi nejpřímočařejší track poslední nahrávky, jenž Adam Jones opepřil na koncertě vražedným riffem, který zcela nechával zapomenout na méně výraznou melodii. Dále je třeba zmínit v závěru představenou "The Pot" - po Maynardově takřka muezzinském úvodu se spustila pekelná rytmika, kterou střídmě doplňovaly Jonesovy kytarové výstřelky. Instrumentální souhra
Tool je ostatně obdivuhodná, z každé minuty pohledu na ně je patrné maximální soustředění. A také těžko popsatelný chlad. To byl ostatně s přetaženým zvukem basy (vypadalo to, jako by aparatura byla výrazně výkonnější, než bylo v aréně třeba) hlavní mínus show. Maynard
James Keenan se stále skrýval v přítmí a jeho nejdelší promluva byla, když požádal publikum, aby nekouřilo. Adam Jones s Justinem Chancellorem sledovali introvertně své nástroje, na proslovy nebylo místo. To by samozřejmě žádnou chybou nebylo, kdyby ovšem z jinak perfektního výkonu nečpěla až příliš povinná rutina. A to i v momentě, když v deset hodin skončila regulérní část a
Tool místo aby odešli do zákulisí a počkali si na vytleskání, se posadili na pódium a ovace si vychutnávali přímo tam. Minimálně práci s davem má Maynard
James ošetřenou dobře, lidé mu to všechno zobali z ruky, ačkoli se činil možná až příliš tajemným. Pak ale koncert nastavili tak, jak to chtěl asi každý: "Lateralus" a "Ænema". Především poslední skladba spustila v hale virvál, na jaký se mnoho lidí těšilo. Dokonce se totiž i pořádně skákalo, však to byla jedna z nejznámějších písní
Tool. A shrnutí? Byl to poctivý koncert, který ukázal, že
Tool od roku 2002, kdy vystoupili na pražském Ozzfestu, udělali další posun. Více art-metalu, méně přímočarosti (jestli se o ní u nich někdy dalo mluvit). Show to byla intenzivní, industriální a tak nějak zvláštní. Ne špatná, prostě jiná.
Tool, T-Mobile Aréna, Praha, 25.6.2006
Fotogalerie:
© Jiří Kosnar / musicserver.cz
© Jiří Kosnar / musicserver.cz
© Jiří Kosnar / musicserver.cz
© Jiří Kosnar / musicserver.cz
© Jiří Kosnar / musicserver.cz
© Jiří Kosnar / musicserver.cz
© Jiří Kosnar / musicserver.cz
© Jiří Kosnar / musicserver.cz
© Jiří Kosnar / musicserver.cz
© Jiří Kosnar / musicserver.cz