Jestli byla nějaká deska první poloviny roku 2006 opravdu hodně očekávaná, byla to novinka Red Hot Chili Peppers "Stadium Arcadium". Skupina s ní dobyla žebříčky v USA, v Evropě i v Asii, čímž potvrdila, že patří k nejpopulárnějším položkám současného showbusinessu. Anthony Kiedies a kolegové nenechali nic náhodě a natočili placku, která nezklame: jsou na ní chytlavé melodie, není to příliš tvrdé, ani hloupé. Prostě takový mainstream, leč na hony vzdálený boybandovým prefabrikátům. Přesto se najdou škarohlídové, jimž přijde novinka RHCP tak nějak vyčpělá, příliš cílící na koupěchtivé publikum. Asi nejčastěji se v souvislosti se "Stadium Arcadium" hovoří o klasických, nijak nepřekvapujících Red Hot Chili Peppers. Čeští fanoušci si jednak mohli přečíst recenzi na musicserveru, kde deska dostala sedmičku, jednak mohli vyrazit na koncert do Sazka Areny. A teď mají k dispozici makrorecenzi.

Lukáš Franz - 5/10

Počet předepsaných poslechů před tím, než o desce napíšete cokoliv hodnotícího, který je součástí Kodexu kritiků českého internetu (vydaný v roce 2004, stvrzený podpisy šéfredaktorů nejčtenějších serverů z každé kulturní oblasti), neznám, ale myslím, že jsem ho u "Stadium Arcadium" přesáhl. A pak čas šel, čas ubíhal. Nějak jsem přemýšlel, proč bych si ho měl pouštět znova, ale za celou dobu mě ani jednou nenapadlo něco, čemu by se dalo říkat dobrý důvod. Vrátil se Rick Rubin, jeden z nejschopnějších producentů dvacátého století? Ani mě nehne. Komu se nelíbí "Stadium Arcadium", nemá rád Red Hot Chili Peppers, pravil Flea? Velkohubé prohlášení, navíc bez špetky originality, a tudíž také nulové šance, že by bylo zvěčněné třeba na tričku či odznáčku - ať už vlastní výroby nebo v sekci Merchandasing. Návrat do dob, kdy z nich čišelo nadšení pro funky, jenže bez druhé esence oné doby. Kapela už tolik neholduje drogám, takže neodpadla po nahrání šedesáti minut, ale servíruje nám rovnou dva stříbrné disky v jedné krabičce. Přes dvě hodiny. Popravdě řečeno, nebaví mě, když něco trvá přes hodinu, takže poslech novinky "Papriček" bylo utrpení. Sto dvacet minut, z nichž mě prvních šedesát docela bavilo, ale zbytek neskutečně nudil. Vyjmenovávat nejlepší skladby nemá smysl - každý má své favority, každý hudbu cítí a chápe jinak. Někdo bude namítat, že "Stadium Arcadium" není deska na několik poslechů, ale že ji člověk ocení až poté, co si ji poslechne víc jak desetkrát (příklad), ale na to nehraji. Dnešní doba je rychlá, zlá a krutá. Navíc existuje určité podezření, že lidé, kteří mluví o tom, že je to začalo bavit až po x poslechnutích, nepostoupili v chápání nahrávky někam dál, ale prostě se je jí jenom naučili poslouchat. Přijímat i s jejími chybami, vatou a podobně. Pane basáku, asi vaši kapelu nemám rád...

Karel Veselý - 5/10

Provokativní, nezaškatulkovatelní, odvážní? Možná kdysi dávno. Na svém novém albu kalifornské Papričky vaří předvídatelně a z instantních polotovarů dokonalé hudební vakuum. Dvojalbum se prý skládá z 28 skladeb, v podstatě jsem ale slyšel jen dvě - jednu baladu a jedno rádoby funkové groove. Obojí už Red Hots dělali a dělali podstatně lépe, pro potřeby "Stadium Arcadium" to vlastně jen ještě jednou rozmělnili a nastavili. Je tohle ta stejná kapela, která natočila "Blood Sugar Sex Magik"? Nuž, určitě je to stejná kapela, která natočila "By The Way", kde nostalgie po klenutých harmoniích á la Beach Boys fungovala, protože měli po ruce silné melodie. Marš písňových zombies po olbřímí stopáži dvou hodin činí dvojalbum téměř neposlouchatelným, občas to zachrání Fleova basa, ale i tu se podařilo úspěšně zadusit opatrností ve jménu prodejnosti desky. George Clinton pláče, radují se fanoušci kapel jako Keane nebo Coldplay. Výsledkem je jedno z nejzbytečnějších dvojalb rockové historie, vždyť oba disky "Mars" a "Jupiter" jsou zcela zaměnitelné a celý koncept "kosmických písní" jaksi nedotažený. Abych to ještě shrnul: radši vyfičení paranoidní feťáci na "One Hot Minute" než vyšumělí hipíci na "Stadium Arcadium".

Luboš Kreč - 5/10

Red Hot Chili Peppers jsem míval rád. Zamiloval jsem si je na "Blood Sugar Sex Magik" a naše láska došla vrcholu skrze "One Hot Minute". Horkou hodinku považuji na rozdíl od skupiny a mnoha jejích fandů za výtečnou desku. "Stadium Arcadium" nikoli. Je to bezpohlavní, amorfní, tuctový, předvídatelný a v podstatě nudný pop-rock. Že to má skvělý zvuk, občas to správně funkově tepe a nějaká ta melodii pohladí, to nejsou argumenty. Pokud si někdo troufne na dvojalbum s osmadvaceti písněmi, měl by mít nastřádaný setsakramentsky dobrý materiál. Ale RHCP pouze nastavili to, započali na "Californication" a "By The Way" - nic světoborného, prostě obyčejná, umná zábava. Být to někdo neznámý, někdo bez aureoly nejlepší kapely dneška, bez pověsti hitmakerů a výtečných muzikantů, dal bych asi šest hvězdiček, ale když jde o tuhle smečku (k níž mám dnes vztah trochu jako zhrzený, podvedený milenec), nemůžu jinak než za pět.

David Věžník - 6/10

Problém dvoj- a vícealb je v tom, že se nehodí do dnešní uspěchané doby. Vyjít z baráku - album začne, zavřít za sebou dveře od školy - album skončí. Tak velí doba. Redhoti jdou se svým "Stadium Arcadium" proti tomu. Servírují dvakrát hodinu sebe sama - pro fanoušky dobře, pro ostatní možná i špatně. (Dobrá, problém s dvojalby může být zcela subjektivního rázu, projevil se i u Southpaw nebo Kate Bush.) Má-li někdo, pro koho je "Otherside" už jen tou odrhovačkou, vydržet dvě hodiny Kiedisova štěkavého vokálu a nepochopitelných textů, chce to vůli. Odbočka zpět ke dvojalbům: Dobré dvojalbum je takové, které zároveň nasytí a zároveň odsejpá. "Jupiter" se táhne jako celek, protože každá skladba sama se táhne taky. I přes celkem chytlavé refrény ("Charlie"). "Mars" je v tomhle o něco lepší - snad pro větší zvukovou, nástrojovou a aranžérskou bohatost (i když toho phaseru je tam nakonec taky celkem dost). Album je to pestré, o tom žádná (od folku v "If" přes funk ve "Storm In A Teacup" až po oldschool metal v "She's Only 18"). A proto se asi nenajde moc těch, kteří by si ulítli na něm celém. Spíš si každý asi nakonec bude pobrukovat jen nějakou ("Readymade"? "So Much I"?). I proto nepatří "Stadium Arcadium" do koše.

Kateřina Červenková - 7/10

Jsou to typické Červené papričky, tedy přesněji typické pro éru od veleúspěšné "Californication". Akorát "Stadium Arcadium" není tak hitově nabité a rozhodně ne tak průlomové. Ovšem není, naštěstí, ani plné vtíravých a lacině líbivých melodií, na kterých byla vybudovaná dost konveční deska "By The Way". Ono taky zapamatovat si nějakou melodii ze "Stadium Arcadium" není zas tak jednoduché. Album je nevýrazné a nenápadité, tak trochu bez šťávy a bez té syrovosti, která Papričky kdysi doprovázela. Redhoti evidentně spoléhali na svou nemalou posluchačskou základnu, které mohou předložit cokoliv a ona se z toho posadí na zadek. Proto asi raději nezabrousili zas někam jinam a křečovitě se drží osvědčeného zvuku a aranžmá písniček. To by ale nebylo to nejhorší, co bych kapele vyčetla. Kapela přecenila své schopnosti a trochu zbytečně vydala dvojalbum (kvantita přeci vždy neznamená kýženou kvalitu, že). Bývali by možná udělali lépe, kdyby z obou desek vybrali ty opravdu povedené a něčím zajímavé písničky, které by okleštily o nadbytečnou vycpávku v podobě rychlokvašek, kterých se na "Stadium Arcadium" bohužel také dost najde. Pokud jde o mne, klidně bych nechala přeci jen záživnější disk nazvaný "Jupiter", kde je i pilotní a hlavně snad nejvydařenější písnička "Dani California". Ale abych jen nekritizovala. Přestože je pro mě "Stadium Arcadium" trošičku zklamání pro svou utahanost a fádnost, pořád kapela dokazuje, že hromadu fanoušků nemá pro nic za nic. Red Hot Chili Peppers rozhodně neztratili svůj smysl pro chytlavou melodii a specifický zvuk a já si je pořád moc ráda poslechnu.

Ondřej Pravda - 8/10

Výhoda psát makro je ta, že mezitím vyjdou články a recenze, a tak je možné si pěkně podumat na tím, jestli pohled členů kapely a recenzentů sedí s tím vaším. Dva články (a stejná titulka ve stejném měsíci, to se asi ještě nestalo) v R&P a Filteru ušetří hodně písmenek. Kamenujte mě, jak chcete, ale najít na albu nějakou opravdu chytlavku chce hodně poslechů. Spousta dobrých skladeb, ale přímočará jednoduchost (a síla) se přece jen vytratila. Oba singly jsou prostě slabší (druhý díky base správně zaměřen na starší fanoušky), na albu by se našly lepší kousky. Dost písniček se zdá jako kopie starších a nemám tím na mysli "rukopis kapely", u kterého je nesmysl čekat změny. Přečetl jsem si, že to byl záměr, spojit vše, co RHCP dosud dělali, takže nic, v tomto ohledu se jim s přihlédnutím k aktuálním věku zadařilo. A můžete si užít hledání citací vlastních i cizích vlivů. Dojem podobnosti, i přes hodně poslechů, bohužel podporuje delší než rozumná stopáž skladeb, až u půlky z nich by i minutové krácení jen prospělo. Fruscianteho mazlení s kytarou je skvělé, vytváření nálady se daří, ale je chyba, že mi chybí víc jednoduchých, údernějších riffů, písniček? Kiedisovi to zpívá, i když stejný flow je na tolik skladeb moc. Ale to už se pouštím do kritiky samotného principu tvorby RHCP, který jinak mohu hodně, takže skončím konstatováním, že jde o kvalitní dvojdesku, přičemž "Mars" s pár kousky z "Jupitera" by měl osmičku hodně poctivou, takhle je přece jen slabší.

Marie Malechová - 8/10

Už při prvních tónech úvodní "Dani California" máte jasno - Redhoti se vrací ve vynikající formě. Tak, jak je známe z posledních desek. Servírují jeden rádiový hit za druhým a předplácí si tím vysoké příčky hitparád na hodně dlouho dopředu. Celkem bez problémů předkládají dvouhodinovou kolekci dvaceti osmi dobrých songů. Songů, které mají bez výjimky chytlavou melodii, skvělý zvuk a výrazný refrén, který si po prvním poslechu zapamatujete do posledního písmenka. Dokonalé dvojalbum, dalo by se říct. Jenže já jim to pořád nějak nemohu uvěřit, mnohem víc věřím kdejakým sjetým klukům z garáže, kteří s problémy zahrají těch svých pár halekaček na tři akordy. Nejsou dokonalí, nemají přeprodukované desky, ale zato jsou ohromně zábavní. Právě trochu té jejich spontánnosti a nejistoty by Anthonyho bandě jenom prospělo. Možná by se do té špinavé garáže měli na chvíli zavřít. I se svým týmem producentů. Dokonalost je totiž strašně nudná.

Martin Svetlík - 8/10

Když Kiedis o novém albu prohlásil, že je plné krásných melodií, zavánělo to opravdu velkým průšvihem. Když se na internetu objevil průměrný singl "Dani California", byl jsem si téměř jistý, že po nakonec velmi dobré "By The Way" bude následovat tentokráte už smrtelný skluz směrem hluboko dolů. Jenže jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že "Stadium Arcadium" vůbec není špatná deska. Samozřejmě, že má svoje vady. Totiž když máte čtyři muzikanty, jejichž jam session by se dala poslouchat klidně hodinu a parádně byste se u toho pobavili, snadno se může stát, že některé písně vzniknou spíše mechanicky než na nějakém silném nápadu. Kvalita Red Hot Chili Peppers i jim propůjčuje poměrně vysoké ambice, za které by jiné kapely platily zlatem, ale ten drobný rozdíl přece jen slyšet je. Naštěstí ty slabší momenty poskládají na desce dohromady tak čtyři pět těch pouze dobrých písniček. A zbytek? Ten je prostě skvělý. Ať mi nikdo netvrdí, že když jsou na albu takové pecky jako "Strip My Mind", "Animal Bar", "Hard To Concentrate" a další a další, tak to album může být špatné. Nemůže. Navíc když se konečně po mnoha a mnoha albech opět objevuje zpestření v podobě bohatšího instrumentálního aranžmá (trubka, perkuse atd.) a spousta dalších originálních nápadů k tomu. Nakonec měl Kiedis vlastně pravdu. Když přistoupíte na jejich hru, je "Stadium Arcadium" opravdu plné krásných melodií.

Radek Antl - 8/10

Lid od recenzenta žádá přísnost - nepustit si písně k tělu, udělat jim to těžké, hledět na invenci a originalitu, zavrhovat, co má na sobě nálepku komerce, a velebit, co se dusí někde v undergroundu. Je tedy recenzentovým úkolem zepsout hybnou píseň skvělého zvuku a profesionální interpretace, pokud budí dojem, že její melodie vznikla během tří minut a text během deseti (navíc vydělá-li více, než se sluší). Oukej. Raději ale budu v očích lidu špatný recenzent, než abych si plivnul na "Stadium Arcadium". Na její nádherný zvuk, Fruscianteho strhující sóla, Kiedisův zábavně rapovaný zpěv a v neposlední řadě na ten fajnový booklet. Mám ji za nejlepší album Red Hot Chili Peppers od "Blood Sugar Sex Magic", slepující všechny jejich silné stránky v příručku "Jak natočit vynikající album", na poznámky tvrdící, že se některé kusy zdají slabší, odpovídám: "To proto, že ty ostatní jsou sakramentsky silné." A všem, kdož vrtí hlavou nad dvěma disky, radím, že není nutno pouštět si je hned po sobě. Prohlásit, že jde o vychladlý čajíček vařený z několikrát vylouhovaného pytlíčku, by mi třeba zvedlo recenzentský kredit, během poslechu "Arcadia" bych se ale musel stydět. Což by mě vzhledem k tomu, jak často mi zní ze sluchátek, mohlo taky zabít.

Ondřej Ručka - 8/10

Redhoty prostě můžu. Už když sem je poprvé zaznamenal v půli devadesátých let s albem "One Hot Minute", věděl jsem, že tahle kapela má v sobě něco magického. "Californication" bylo album, které hrálo snad všude, kam jsem vstoupil, ale teprve když jsem se dostal k "Blood Sugar Sex Magic", byl jsem pohlcen a ztracen. Patnáct let staré album Papriček patří dle mého skromného úsudku k tomu nej v absolutním měřítku celé hudby, a tak každou novou desku RHCP očekávám se zvědavostí, a nadšeně zjišťuji kam zas došli. "Stadium Arcadium" je monumentálním eposem, který na ploše dvou disků dokáže představit mnoho nálad a pozic, jakými kdy Red Hot Chili Peppers prošli, a díky odlišnosti nálad tak za jedny peníze dostanete v podstatě dvě kvalitní řadová alba. Zatímco "Jupiter" si hraje melodičností na další "By The Way", "Mars" je barvitějším a experimentálnějším počinem, který vám občas dá vzpomenout na "BSSM", často však napadne i srovnání s Radiohead (sic!) a kolkolem se mi "Mars" zamlouvá trochu víc. Je znát, že na červené placce popustil producentský mág Rick Rubin chlapcům uzdu, a ti se vydali vstříc k mračnům Magellanovým. Vlastně je pravdou, že "Jupiter" mi přijde prostě jen jako kvalitní pop-rock tak na sedmičku, ale Mars se svou, v osobním hodnocení devítkou, celý komplet zdvihá na známku s hodnotou osm.