Poznali se na střední škole v USA a hned zjistili, že spolu jim to fakt šlape, a tak založili kapelu. Kapelu, jejíž název připomíná nějaké rozplizlé a odporné jídlo - Augustana. Čekal jsem béčkový punk-rock typu Yellowcard. Naštěstí Dan Layus, Josiah Rosen, Jared Palomar a Justin South jsou mnohem více ten melodický rock než punk. Hodně je z jejich muziky cítit, že jsou z Ameriky. A teď nemyslím pouze texty. Takhle britské věci prostě neznějí. Ona i přítomnost renomovaného producenta Brendana O'Briana udělala své. On opravdu umí z kapely vytáhnout nejvíc, o čemž se již přesvědčili i Pearl Jam nebo Train (těm se také Augustana podobají asi nejvíc). Evidentně umí vystihnout momenty, kdy je třeba dát důraz na vyplavení kytary nad hladinu zpěvu a kdy by zase potřeboval refrén dokořenit cinkáním, riffem a podobně. Nebudu zastírat, že Brendan O'Brian je možná mým nejoblíbenějším producentem. Z každého díla je jeho rukopis znát.

My se ale radši vrhněme na novinku "All The Stars And Boulevards". Po prvním poslechu je vesměs nudná, zdá se plochá a bez momentu překvapení. Naštěstí se po několika posleších značně vyvrbí. Zjistíte, že nějaká ta místa k objevování jsou, většina tracků je snadno zapamatovatelná a značně melodická. Určitě bych je smahem neodsuzoval. Potenciál a dostatek silného materiálu mají. Alespoň toto album je hodně vyrovnané a nemá žádný výrazně slabší moment. Nejlepší skladbou je asi pomalá balada "Boston" stavící na tančícím klavíru a tklivém a jemném refrénku. Zpěvák Dan Layrus sice nemá nijak výrazný hlas, ale přinejmenším neruší a v pravých chvílích z něj dokáže dostat potřebnou náladu. A je vlastníkem zvláštně naléhavě chvějících výšek. Ještě se musím zmínit o melodii loutny v "Sunday Best", která mi hodně připomíná Nelly Furtado z jejího alba "Folklore", ale může to být jen náhoda. Texty nejsilnější zbraní Augustany nejsou, často se točí o místě, z kterého pochází, o holkách, ale inspiraci čerpali i u filmu "Kafe a cigára". Plus pro ně určitě je, že každý song rozhodně není jen o nešťastné lásce, což bývá obvyklým klišé podobných partiček. Snaží se hloubat, i když někdy hodně kostrbatě.

Augustana jsou přece jen trochu profesionálnější, nechtějí být těmi idoly třináctiletých holčiček. Nijak se mermomocí netlačí do té nejkomerčnější škatulky. Natočili album melodického rocku, který není úplně pro masy. Nebojí se pořádně hrábnout do strun, ale ani jasně zasněných pasáží se nijak neštítí. Celé to navíc dělají moc dobře. Věřím tomu, že minimálně z poloviny je tahle deska dobrá kvůli Brendanu O'Brianovi, ale to k tomu patří. Asi ví, proč se jich ujal. Pokud máte rádi americký melodický rock typu Train, pojďte do toho, nezklamou vás, vím to.