Ženomuž Brian Molko vypustil se svou smečkou Placebo do světa další placku. Jmenuje se "Meds" a v době vydání se kolem ní především v Evropě strhla slušná mela. I na musicserveru četli návštěvníci její recenzi jako utržení ze řetězu. To všechno jsou důvody, proč novinka Placebo musela projít drobnohledem dalších deseti redaktorů.
© facebook interpreta Musí se nechat, že britští
Placebo mají minimálně skvělou image. A také perfektní PR agenturu, která se stará o to, aby se dobře prodávali, ať už udělají jakoukoli desku. Klíčem je, aby se o nich psalo. A nejlépe tak nějak kontroverzně: Co je ten
Brian Molko zač? Je to homosexuál, bisexuál? Je to člověk, android, ufon? Při takových debatách jaksi uniká hudební smysl... Jenže to je škoda, protože tahle ostrovní parta stála vždycky za pozornost. Dokládá to také na poslední nahrávce
"Meds", která zatím sklízí vesměs pozitivní reakce. Na musicserveru psal úvodní recenzi Lukáš Franz a dal jí 9/10, pročež se stala albem týdne. Co na to dalších deset redaktorů?
Radek Londin - 6/10Mám rád temnou muziku a neodsuzuji pop, přesto jsem si nikdy
Placebo úplně nezamiloval - třeba taková deska "Black Market Music" se ale jednu dobu hřála v mém přehrávači docela často a občas tam zapluje i nyní a vydržím u ní až do konce, což se ale nestává u nového "Meds". Je pravda, že roli určitě hraje nadcházející léto, se kterým se mění i hudební chutě, ale příležitost k poslechu je přece i v noci. Na minulém, nejpopovějším "Sleeping With Ghosts" definitivně přešli na svou emocionální formulku, která zaručeně navozuje smutek a melancholii. Ano, jsou zatraceně sugestivní, ale přijde mi to násilné - nemám volbu, jak s písničkou souzním. Mám pocit, že je to harmonicky stále ten samý kus s trochu jiným kabátem - určitě skvěle zaranžovaný a slušně otextovaný, ale to už u nich beru jako standard. Na můj vkus už svůj zvuk tak vypilovali a usadili, až jsou v něm zakonzervovaní; to je problém mnoha kapel, zrovna u
Placebo mi to ale vadí. Na "Meds" je pár velmi dobrých kousků ("Meds", "Infra-Red", "Follow The Cops Back Home", "Pierrot The Clown"), dost těch solidních a před "Broken Promise" by radši mělo skončit. Fanoušky nové medikamenty asi nezklamou, já jsem se nevyhnul nežádoucím účinkům.
Karel Veselý - 6/10Kdo by chtěl poslouchat kapelu, která už svým názvem dává najevo, že je to jen náhražka? OK, nechte na hlavě, je to jen název.
Placebo jsem zatím znal jen ze singlů nebo z nesoustředěného poslechu z večírků, jejich novinka "Meds" ve mně ale velký dojem nezanechala. Kapela mi přijde unavená, přešlapující, ženomuž
Brian Molko už nikoho nešokuje a nezbývá mu než donekonečna omílat svoje drogové historky, což je ale dneska už konzumní rebelie v mezích zákona. Tenhle krasosmutný klaun Bi už není ani moc glam a uvěřitelnou melancholii obtížně nasazuje make-upem. Nelíbí se mi texty, je to klišé na klišé a když zpívající zánět nosních dutin zapěje
"Don't give up on a dream", nemůžu se než pousmát. Ve většině písní se něco děje až v refrénu, které ale připomínají nadýchanou šlehačku na dortu. Když ho servírka donese, jste nadšení, po pěti minutách se šlehačka rozpatlá po talíři a zbude po ní jen skvrna. Líbí se mi přirovnání magazínu
Slant, který "Med" srovnává s "X&Y"
Coldplay. U obou dortíků platí - konzumujte rychle, než spadne šlehačka.
David Věžník - 8/10Inspirováno skutečným rozhovorem přes ICQ - LF:
"Mou dlouhodobe nejoblibenejsi kapelou jsou Placebo. DV:
"Tak ty zrovna ja moc nemusim. Vadi mi ten urvanej zpevakuv vokal." A pak dostanu do uší poslední placebí meducínu a najednou nevím, co je pravda a co lež. Co je placebo a co lék. Jistý mám jen to, že Molkův vokál je tak charakteristický, že se podle něj dá identifikovat každá pecka z desky s přesností na 100 %. A když říkám každá pecka z desky, myslím tím vlastně jakoukoliv skladbu. Vážně, co stopa, to potenciální singl ("Meds", "Song To Say Goodbye" za všechny). Jsou tam Franz Ferdinand na mescalinu ("Drag") i Coldplay na placebu ("Follow The Cops Back
Home"). Industriálně naléhavá "Space Monkey" ani záhrobní "In The
Cold Light" nemají chybu. Ani žádná z balad. Povedenýmu bookletu chyběj' jen jména členů kapely vyvedený aspoň na jednom malým rožku, to aby člověk věděl, kdo že mu to těch padesát minut hrál. Hodnota týhle placky ještě vzroste. To až začnou zase padat listy ze stromů. V květnu zatím za osm.
Michal Koch - 8/10Tomuhle já říkám Píseň! Není důležité, kolik a jak zvukově upravených kytar, jak moc zasněný klavír či jaké elektronické hračky jí pomáhají k zrození. Podstatné je, že je to píseň s melodií, píseň s nápadem, píseň nenudící a hlavně píseň plná emocí. Pohladí i škrábne, rozesmutní i úsměv vyloudí, mrazení v zádech přivolá i teplo v srdci rozlije. A co povídám píseň - je jich tu plná deska. Těch třináct Písní je tak vyrovnaných a dobrých, že nedokážu vybrat jednu, která si mě podmanila nejvíce, patří k sobě jako třináct rodných sester. Placebo uvařili hutnou medicínu pro bolavé duše a alespoň pro mne se tímto albem stali jakýmsi pokračovateli (nikoliv prosím plagiátory!) R.E.M. v tom nejlepším slova smyslu. A nikoliv proto, že Michael Stipe na desce hostuje v úchvatném duetu "Broken Promise", i když je to poměrně symbolické. Krásná deska.
Dan Hájek - 8/10Původem Francouz Dimitri Tikovoi je velký nezmar, v mládí studoval na různých školách jazz a hru na perkuse. Později začal produkovat a dělat skvělé mixy, velmi se třeba povedla úprava "Twist" pro Goldfrapp. To, že Placebo mají rádi taneční remixy, je také vesměs známá věc. Původně jsem měl obavy, jak dopadne tato jejich
vzájemná kolaborace. U nás takhle našli společnou řeč Southpaw a Ecson Waldes, "Boys Make Noise" bylo výsledným produktem. Dimitri spolupracoval s Tigs, Tinou Barrett, Sophie Ellies-Bextor, ale Placebo? Nebude to moc velké sousto? Brian Molko je podobný hybrid, nejenom díky své imidž, ale i díky spolupracím s Timem Maasem nebo Alpinestars - ve všech skladbách jsem rozeznal jeho multifunkčnost. "Meds" je pro mě příjemné překvapení, po slabší "Sleeping With
Ghosts" je to velký návrat. Melancholie střídá našlápnuté věci a dva hosté - toto vše rozehnalo mé mraky obav. Alison Mosshart (The Kills) namluvila jako skvostná femme fatale refrén v strhující titulní záležitosti. Brian a Michael Stipe (R.E.M.) v "Broken Promise" našli také zajímavé souznění. Singlovky "Song To Say Goodbye" a "Because I Want You" ukazují klasické Placebo v nejlepších letech jejich života. "Infra-Red" a "One Of A Kind" jsou jasnými kandidáty na omámení v následujícím volebním období.
Přes všechnu sílu těchto vypalováků mám raději, když se Brian ponoří do svých ponurých a teskně linoucích melodií. Melancholie v "In The
Cold Light Of Morning", "Pierrot The Clown" nebo ve skvostu "Follow The Cops Back" mě uzemňuje do pevně lapených bludných kruhů. "Meds" překvapilo a Placebo se vracejí do formy, která byla jejich poznávacím znakem.
Pavel Parikrupa - 8/10Nevím, jestli to má někdo stejně jako já, ale můj vztah k Placebo je stejně obojetný a dvojjediný jako sexualita Briana Molka. Tato kapela mi dokázala lézt na nervy a stejně dobře potěšit výbornou písničkou. S image a vůbec obrazovou prezentací skupiny podobně. Z předchozích desek jsem si spíše vybíral pár kusů, které něčím zaujaly, ostatní mi splynuly. S "Meds" je to jinak: všechny skladby jsou dobré, ovšem některé jsou výborné až překrásné. Všechno sedí, jak má, včetně obalu a zvuku, album má hlavu, patu a hlavně duši. Molkův hlas je naprosto charakteristický a zde skvěle pasuje k písničkám, plným smutných emocí a (bez)nadějí. Když zpívá
"Don't go and leave me, and please don't drive me blind" ("
Blind"), je to se zničující naléhavostí. Takovýchto silných momentů je zde celá řada a může z toho být i hit, což je případ vynikajícího singlu "Song To Say Goodbye", chytře zařazeného na závěr alba. Jako nefanoušek (pouze občasný posluchač s kritickým odstupem) Placebo říkám o "Meds", že je to velmi působivá deska.
Jakub König - 8/10Chlapečkoholčička Molko si zase zapomněl vzít svoji noční dávku antidepresiv. Chvilku si černými nehty vyškrabával do kůže na předloktí srdíčka a když se spustila krev, načáral si na bílé dlaždice v koupelně prvních pár poznámek k novým textům. Pak zavolal kolegům z kapely, aby zabookovali studio. Na "Meds" jsem se fakt těšil. Od Placeba mne sice nejvíc dostalo "Without You Im Nothing" (kde jsem je slyšel poprvé), ale první vlaštovky, a zejména klipovka "Because I Want You", mne opravdu nalomily. Zkrátka, nemohl jsem se dočkat, až se mi dostanou do ruky. Do přehrávače. A je to tady. Rozhodně nejsem zklamaný. Naopak. Hned úvodní "Meds" se mi zařezává hluboko do hlavy, "Infra-Red" ryje ještě hlouběji do šedé mozkové kůry a tak to jde až do konce. Kdo jiný zazpívá
"Someone call the ambulance!" tak jako Molko? Nikdo. Správně děti. Za odměnu nedostanete celý týden najíst. Co na tom, že písničky mají už několik let podobné půdorysy a témata textů jsou stále stejná. Vždyť každý z nás si někdy zapomene vzít svoji noční dávku antidepresiv.
Tonda Kocábek - 8/10Kašlu na nekonečné rozebírání sexuálních preferencí Briana Molka. Fakt mě nezajímá, jak vypadá, kolik času tráví před zrcadlem ani jaký make-up používá. Význam image v současné popkultuře ponechám jiným. Důležitější pro mě je, že Placebo natočili současnou poprockovou desku, která se fajn poslouchá. A je na ní co opakovaně objevovat, pokud k tomu máte chuť. Zdůrazňuji: současnou a poprockovou! Špinavé kytary a syrovost hledejte jinde, tady se tak jen občas tváří, čímž ovšem neříkám, že by v tom byl nějaký problém. Podobné je to i s použitou elektronikou - všem těm, kteří ještě stále žijí v bludu, že v breakbeatech a two-stepu se někdy skrývalo něco víc než momentální módní okouzlení, natož pak nějaká progrese, doporučuji vyhnout se velkým obloukem. A co víc, triu se podařilo natočit album plné sentimentu, který (ačkoliv si to pro mnohé může odporovat) je až překvapivě snadno uvěřitelný. Desku plnou zvláštního patosu, melancholie a načančané pompéznosti. Cynici se ušklíbnou, my ostatní se nepřestaneme divit, že z toho na kilometry nečouhá trapnost a chtěnost, ale naopak to všechno až harmonicky do sebe zapadá. Dotažené, geniálně proaranžované a produkčně důkladně vypiplané dítko, na které jsou maminky ve školce pyšné. Jasně, nepřináší nic extra nového, jen do detailů jemně vyhlazuje to, co už od nich známe léta. A Robert Smith a Billy Corgan stáli ve frontě před nimi. Znechucovat to může jen toho, kdo dokáže potlačit znalost faktu, že popmusic je jen nikdy nekončící příběh. Spokojenost je tedy na místě. Jen je otázkou, kam po tomhle jít dál? Než dostanete odpověď, doporučuji pustit si tuhle medicínu znova.
Ondřej Leinert - 8/10Placebo ubrali elektroniky, přidali tmu. Zatímco předchozí deska "Sleeping With
Ghosts" se odehrávala v šeru, ve stínu industriálních satelitů, na střechách tajemných budov, pro "Meds" musíte otevřít zevnitř pavučinami neprůhledné střešní okno, a pak pořád před sebou, s rukama nataženýma hledat, kde je neexistující spínač. A jak procházíte tím temným domem, zaslechnete občas strašidelný kolovrátkovitý zvuk a kohosi ve své ješitnosti vám oznamujícího, že on a jen on, nikdo jako on neexistuje ("One Of A Kind"). V pozadí ten hlas, v popředí cosi jako nedotažený vodovodní kohoutek, kapky, jejichž interval dopadu je podstatně pravidelnější než váš dech. Někdy si říkáte, že už nemůže být vysvobozeni, to když vám ten známý neznámý rytmicky našeptává zastřené "Space Monkey". Pak ale svitne i naděje, "Follow The Cops Back
Home" zní jako temný hymnus na cestu domů, jen tu cestu najít. Tím spíš, když se do ni vkrádají jakési falešné záblesky a přeludy. Jednou třeba máte pocit, že si to pár kroků od vás kdosi rozdává a vy jste vtaženi do neurčité švédské trojky, v níž vás cosi orgasticky obnažuje a dotýká se, ač se nezastavujete a víte, že ten kožich na sobě rozhodně pořád máte. Každý z aktérů jako by přitom zpíval svou píseň, on "Because I Want You", ona střídavě s ulevujícím křikem "Drug" a vy "Infra-red". Když už se zdá, že to nikdy neskončí, získáváte v tom domě prvně pojem o čase. Prvně a naposled. Ráno začíná, už jen poslední dvě melodie a on. Před oknem "In The
Cold Light Of The Morning", za ním "Song To Say Goodbye". Jste rádi, že to skončilo, ale když se objevujete na rušné ulici, kde nespočty lidí a aut vytváří každodenní kolorit, uvědomujete si, že to vlastně docela stálo za to. Že to dost stálo za to. Taková černá hudebně senzuální extáze. Žádné muzikálové kvílení, ale hlas, jenž je jednou z možných zvukových definicí esoterična. Není to bezchybné, na střeše se vám líbilo ještě víc, protože ty pohledy byly rozmanitější. Ale stejnak na to jen tak nezapomenete.
Ondřej Pravda - 9/10Nejen u Placebo je jedna věc samotná hudba, tedy tóny, údery nástrojů, zpěv atd. a druhá věc, jaké emoce vše dohromady vyvolává. Ty je o dost těžší popsat, ale kolegovi Franzovi se to přesto podařilo, i když je to věc ještě subjektivnější, než "jen" hudba samotná. Nová deska je z tohoto emotivního pohledu kvalitní, jako byly i ty předchozí, i když také hodně záleží na věku/rozpoložení posluchače. U hudební stránky ale vidím jako trochu nadnesené komentáře o bezesporu nejlepším albu. Nejspíš kvůli proposlouchanosti celého katalogu kapely, nebo prostě určité únavě (i přemíra (po)citů někdy škodí), se mi zdá deska přílišnou sázkou na jistotu. "Meds" působí hodně celistvě, ale i na ní je pár skladeb, které znění vycpávkově (což u Placebo pořád znamená slušný song). Jednoduchý rytmus v "Because I Want You" jsme od Placebo už slyšeli víckrát, ostatně jako leckteré nástupy, přechody. Proč si trochu víc nezaexperimentovali, jako třeba Molko s Timem Maasem v "Like Siamese" nebo "Pictures"? I když se o to trochu snaží, třeba v "Space Monkey" nebo drobnostmi ve zvuku v jiných skladbách. Někdy je méně víc, Molko by mohl zkusit také jiné polohy, pořád by to mohl být on. A ten booklet je už moc pseudoumělecký, o tom pro mě žádná, solidní fotografie to nezachrání. Přestože je "Meds" hodně dobrá deska, jejich výběr je lepší, koncentrovanější. Půlbodík dát nemůžu, tak si vzpomenu, jak jsou skvělí naživo a přidám ho. Ale naposledy.