Nebudu zastírat, že jsem příznivcem popově tanečního pojetí hudby. Občas mne ale nadchne i něco z oblasti rocku, funky nebo žánrů těmto blízkých. Při sestavování mé elitní desítky jsem si uvědomil, že ve výčtu převažují desky a nahrávky, které (oproti těm hodně aktuálním) už stačil prověřit čas. Ostatně posuďte sami:

1. Heather Small – Proud (CDS)
Zpěvačku skupiny M-People doopravdy obdivuji. Hlas, kterým zasáhla posluchače poprvé v roce 1991 v písničce "Color Of Life" a následně i v "How Can I Love You More", nenechal chladným ani mne. Když jsem se dozvěděl, že Heather chystá sólovou desku, trochu jsem se obával, zda nechce své kolegy - Mika Pickeringa a Paula Hearda - opustit. Uklidnil jsem se teprve ve chvíli, kdy se mi dostal do rukou její titulní singl. Rozhodně se totiž nedá říci, že by se jednalo o nějaký stylový odklon od společné tvorby. Obdobné hudební postupy určitě nejsou nošením dříví do lesa, naopak je považuji za geniální připomínku inteligentního popu. Stejně jako písnička "Proud", má i celé album příjemný nádech. Tuhle muziku bych mohl poslouchat pořád dokola. Čekáte-li tedy jako já na další řadovou desku od M–People, doporučuji zkrátit si dlouhou chvíli s Heather Small.

2. Simon Collins - Shine Through (CDS)
Nové album syna slavného otce se mi do rukou sice ještě nedostalo, vím pouze to, že se jmenuje "All Of Who You Are", ale všechny tři úvodní Simonovi písničky, včetně aktuální "Money Maker", mne prostě dostaly. Po poslechu prvního singlu "Pride" loni na podzim jsem nahrávku považoval za dílko Vince Clarka. Množství skvěle zaranžovaných zvuků, pečlivě připravovaných na starých syntezátorech, vytváří (v kombinaci se zajímavým rytmickým doprovodem) lehce zádumčivou atmosféru a částečně tak připomíná tvorbu Erasure z poloviny devadesátých let. Naprosto jedinečné aranžmá a na maxisinglu podobně kvalitní remixy. Podle stejného návodu je namíchán také zmiňovaný druhý singl. Písnička "Shine Through" navíc přináší příjemně pohodovou melodii s vůní dálek. Přesně tak, jak to mám rád. Nejraději ji poslouchám v autě.

3. Sting – Brand New Day
To je tedy něco. Stinga mám rád už dlouho, ale stejně tak dlouho jsem předtím jeho hudbě přicházel na chuť. S přibývajícím věkem stále častěji oceňuji jeho starší nahrávky, album "Brand New Day" je však skvělé. Každý den ho slyším zprostředkovaně také z bytu od sousedů, jejichž dcera ho ve svých sedmnácti protočí zhruba pětkrát denně. Protože jsem příznivcem singlů s množstvím maxiverzí, není divu, že z téhle desky nejvíce poslouchám notoricky známou "Desert Rose" a o něco aktuálnější "After The Rain…", která přináší na rozdíl "Pouštní růže" klasický Stingův sound. Líbí se mi také "A Thousand Years" a "Tomorrow We´ll See". Možná už není tahle deska nejaktuálnější, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by ji z mého žebříčku sesadil.

4. Def Leppard – Euphoria
Rockery z Def Leppard poslouchám od roku 1992, kdy mne nadchlo jejich skvělé album "Adreanalize". Po následujícím albu největších hitů z roku 1995 vyšla loni mistrům živých vystoupení novinka "Euphoria", která se stala nadlouho jedním z nejoblíbenějších alb mé domácí diskotéky. Nejen pilotní singl "Promises", ale i dalších dvanáct písniček je naprosto skvělých.

5. A-TAK – A tak
Možná si budete klepat na čelo, ale tahle deska je fakt dobrá. Chlapecké skupiny jsem nikdy (s výjimkou Take That) neměl rád. Zdá se mi ale, že si "ataci" uvědomili, jak ošidné by mohlo být spoléhání se na koupěschopnost mladých děvčat a při posilující konkurenci natočili album, které považuji v porovnání s obdobnými kapelami za bezesporu nejdospělejší. Velmi dobré texty z dílny Jany Rolincové.

6. Sash! – Všechno
Sash! je nejlepší. Ať vydá cokoliv, vždycky se na to těším. O tomhle belgickém DJovi se sice říká, že inspiraci pro některé ze svých hitů našel vykradením skladeb z nezávislých hudebních serverů, ale přesto jsou velkým obohacením taneční scény. Nejraději mám aktuální "Just Around The Hill" s Tinou Cousins, nahrávku "Adelante" nebo rok starý hit "Color The World" s Dr. Albanem. Pokud Sash!e neznáte, doporučuji poslechnout album "Trillenium".

7. Paul Van Dyke & St. Etienne – Tell Me Why (CDS)
Britskou trojici St. Etienne jsem už odepisoval, ale způsob jakým zpracovali písničku "Tell Me Why" je obdivuhodný. Větší podíl na aranžmá má samozřejmě Paul Van Dyke, ale jako celek patří nahrávka do zlatého fondu taneční hudby. Vokál odkvétající krásky Sarah Cracknell zní skvěle a perfektně do celého kompletu zapadá.

8. Pet Shop Boys – Nightlife (momentálně)
Pets jsou dlouhodobě mojí nejoblíbenější kapelou (jako ostatně dalších dvou členů redakce MusicServeru... pozn. Honza Balušek). Hudbu Neila a Chrise miluju od roku 1990, kdy vydali singly "So Hard", "Being Boring" a následně skvělé album "Behaviour". Nejraději mám ale desku "Billingual" z roku 1996. Poslední album "Nightlife" se předchozí kolekci velmi podobá a proto se v žebříčku mé obliby drží již od svého vydání. Nejčastěji poslouchám nahrávky "For Your Own Good", "You Only Tell Me…" a "I Don´t Know What You Want But I Can´t Give It Anymore".

9. Da Red Ear – Artificial Imaginations
Album českého syntezátorového mága Vladimíra Vybírala si sice nikde nekoupíte, ale již se připravuje web, na němž by měly být všechny nahrávky k dispozici. Přesto, že hudbu ve stylu techno trance neposlouchám tak často, tahle deska je super. V Čechách jsem něco podobného ještě nikdy neslyšel.

10. Buty – Kapradí
Nápady Radka Pastrňáka a jeho kamarádů není třeba komentovat. Paráda, paráda a zase paráda. Tahle deska mi vždycky zvedne náladu. V jednoduchosti je síla a nejlepší je "Tata".

Tak a teď si o mém vkusu můžete myslet co chcete. Podotýkám jenom, že se mi do desítky nevešli ještě mojí oblíbení Mike & The Mechanics.