Brněnští Swordfishtrombones nejsou žádní zelenáči. Na české scéně se pohybují již dlouhých dvanáct let. Výrazně na sebe upozornili svým debutem "Amorous Fruit" z roku 1998. Druhá deska "Hunting Season" už ale neobsahovala tak silný materiál a poněkud zapadla. S novinkou "Blood & Milk" se však kapela opět poměrně hlasitě hlásí o pozornost. Deska vznikala pod producentským dozorem Dušana Neuwertha a na výsledku je to znát. Jeho podíl je tentokrát na první poslech velmi nenápadný - v podstatě "jen" podtrhl silné stránky skupiny -, ale o to zásadnější.

Swordfishtrombones mají mnoho styčných bodů s tvorbou Priessnitz, Nicka Cavea, Toma Waitse, Tindersticks, ale třeba i takových Depeche Mode. Přesto si je mezi stovkou jiných skupin nespletete. A to hlavně díky vokálu frontmana Miloše Rejska. Jeho projev charakterizuje hloubka - a to nejen co do zabarvení jeho hlasu, ale také výsledného prožitku. Dalším jasným identifikačním znakem kapely je zapojení neobvyklých nástrojů, konkrétně trubky a lesního rohu Aloise Ponížila. Základní sound kapely je tak už od jejích začátků prakticky neměnný, což lze ale v případě SFT považovat spíše za přednost.

Na Blood & Milk nenaleznete natolik výrazné melodické motivy, aby vás praštily přes čumák hned při prvním poslechu. Chce to čas, trpělivost a také značnou pozornost, protože jako pouhá kulisa tahle deska prostě nefunguje. Společným jmenovatelem všech skladeb je především atmosféra - hustě melancholická, nepříjemně zneklidňující, ale přitom jistým způsobem přitažlivá, až uhrančivá. Temné spodní proudy vystupují na povrch hlavně u pomalých skladeb, v nichž jako by se místy zastavil čas ("At War", "PF 2003", "Sleeepy Voices").

Pro ty, kdo by mohli mít problém vstřebat naráz tolik koncentrované melancholie, je tu naštěstí přece jenom několik kusů v intencích tvorby SFT "veselejších" nebo alespoň svižnějších. Mezi všemi vysoko ční skutečně juchavá hitůvka se skvělými dechy a stylovým zatleskáním v mezihrách "Hitler In Me" - ač tomu titulní slogan, potažmo text pojednávající o vnitřním zápolení s vlastním egem příliš nenasvědčuje. Podobně vás ze zádumčivého rozjímání vytrhnou i energické, ostře kytarové skladby "Lo-Fi Animals", "Cold And Blue" nebo gahanovská "Slow Time".

Je pravda, že by neškodilo, kdyby introvertní "Swordi" ze své ulity vystrkovali růžky ještě častěji. Posmutnělá baladičnost jejich skladeb místy skutečně hraničí až s unylostí (viz "Ronov"), přesto je jejich nadčasové rockové písničkářství, potažmo album "Blood & Milk" hodné vaší zvýšené pozornosti. A to i díky dotaženým, u nás tak často opomíjeným "detailům", jakými jsou třeba vydařený obal (že se jedná o foto struhadla, mi došlo až při psaní této recenze), neméně povedený animovaný videoklip, slušné promofotky nebo elegantní internetové stránky.