Akce jako British Music Week u nás nemají obdoby. V jednom týdnu v Berlíně v různě velkých objektech vystoupila jména jako Skye, Belle And Sebastian či Razorlight. My jsme se na místo činu vypravujeme v pondělí 22. května v rámci prezentace tří kapel, které v současnosti vydaly, respektive vydají novou desku. S partou několika novinářů vstříc jednomu z nejinspirativnějším měst Evropy vyjíždíme v půl jedenácté dopoledne ze sídla vydavatelství Universal, které celou akci pořádá. V plánu je poslechová session nové desky Razorlight, rozhovory a koncert.

Na programu máme tři kapely. Kubb, Razorlight a The Feeling, dle mnoha zahraničních novinářů kapelu roku 2006, což už samo o sobě ve mně budí slušnou nejistotu. Kolik takových už to letos bylo? Ti mediálně provařenější jako Arctic Monkeys či Dirty Pretty Things? Dost možná. Obě kapely jsou opravdu dobré a když už nic jiného, tak stojí minimálně za pozornost. Z těch ostatních bývají podobným způsobem označováni britpopaři Kubb, kytarovkáři Boy Kill Boy či Orson. Přestože všechny zní velice příjemně a zábavně, tak mi ani jedna z nich nijak zásadní nepřijde.

"Rip It Up" prý není vykradená "Marquee Moon" The Television

Myslím, že skupinu Razorlight v naší zemi díky reklamě na Vodafone a písni "Rip It Up" není třeba představovat. Jak se později přímo od kapely dovídám, tak reklamní kampaň neprobíhala globálně a zřejmě šlo pouze o regionální akci. "Vůbec nic o žádné reklamě nevíme, ale je to fajn, že jsme se diky 'Rip It Up' u vás trošku prorazili." O této skladbě často hudební publicisté mluví jako o vykradené "Marquee Moon" The Television. "Tak to vůbec není. Jasně, The Television máme rádi a společně s The Clash či Talking Heads nás hodně inspirovali a ovlivnili především v období první desky, ale 'Rip It Up' je naše a nic jsme neukradli," vehementně se brání kapela. Když mi na poslechové akci pouštějí sedm nových skladeb z připravované desky, jsem zklamaný. Ne že by novinky byly špatné, ale čekal jsem něco jiného. Jednoduché, syrové kytary. Rychlou, přímočarou, rockovou muziku. Nové album je zjevně ovlivněno popovějšími kapelami, než byl debut, což ostatně potvrzuje i kytarista Björn Agnen. "Je to pravda. Snažíme si s novými písněmi více hrát. Chceme být osobití. Nechceme znít jako revival někoho jiného. Jsme Razorlight." V jedné z nových skladeb Johny Borell zpívá: "All my life I lost in America..." "Jde o to, že všude na světě, a v Anglii zvlášť, jste odmalička obklopen americkým vlivem. Máme tam americké výrobky, americkou hudbu, americkou televizi a všechno. Myslím, že ten text částečně popisuje, jak se člověk mezi tím musí cítit malý a ztracený a částečně také to, jak nás Amerika vším neustále bombarduje".

Razorlight mimo výtečného debutu "Up All Night" také upoutali i jako předkapela irských U2 na loňském turné po Evropě. "Je to neskutečně inspirující být s nimi na turné. Jsou strašně milí a máme se od nic spoustu co učit. Já jako kytarista obdivuji Edge. Víte, když ten přijde s kytarou, málokdo se mu může rovnat. Když začne hrát, je to jako kdyby hudbu sám vynalézal." V poslední době v britských médiích proběhla přestřelka mezi Razorlight a další kytarovkou The Kooks. "Téměř o nic nešlo. Vše, co se doopravdy stalo, bylo, že jejich zpěvák řekl něco ve smyslu, že Razorlight nejsou skutečná kapela. Myslím, že je to typická mediální bublina. Ve skutečnosti nešlo o nic vážného, ale média to hrozně nafoukla. Byla to spíš sranda. Mně se tohle pošťuchování docela líbí," směje se celé kauze frontman kapely Johny Borell.

Na rozdíl od sebevědomých a sympatických chlapců z Razorlight na mě klávesista již zmíněných The Feeling Ciaran Jeremiah působí obdobně jako jeho kolega z Kubb. Trošku stydlivě, jakoby vystrašeně a zaraženě. Na otázky odpovídá stroze a jednoduše. (Björn Agnen z Razorlight naopak uvolněně, je sice trošku přiopilý, ale pořád přesně ví, o čem mluví. Z povídání s ním nemám vůbec pocit, že dělám rozhovor, ale spíš jako bych si povídal s kamarádem.) Jakmile vcházím do místnosti, tak ke mně člen The Feeling okamžitě startuje s nabídnutou pravicí. "How are you?" Chvílemi si i díky mé lámané angličtině příliš nerozumíme. "Jsme strašně rádi, že máme venku album. Byla to naše první meta mít desku a jsme rádi, že jsme to zvládli," chlubí se spokojený Ciaran. Před koncertem jsem měl možnost slyšet pouze několik písniček a hudba The Feeling zní jako zábavný, inteligentní kytarový poprock. Chytlavé kytarové riffy jsou změkčovány výraznými klávesami, dodávajícími The Feeling popovější nádech. "Považujeme se především za popovou kapelu. Rock dělají jiné party. My ho ani moc nemusíme. Máme rádi líbivou popovou muziku," dává mi za pravdu Ciaran. Kapela další ambice neřeší "Jsme rádi, že máme desku. Můžeme koncertovat a co bude dále, se uvidí. Teď jsem v Berlíně. V městě, kde nahrával David Bowie, Lou Reed či U2. Mám se fajn a další věci neřeším".

Nakonec se na chvíli setkávám stejně jako s ostatními na německé pobočce Universalu i s klávesistou londýnských Kubb Johnem Tilleyem. "Jak se máte? Já jsem už strašně unavený. Pořád jen rozhovory," neskrývá vyčerpání muzikant. "Na koncert se ale těším, je to vždy vynikající odreagování, a proto tady přece jsme." Kubb hrají poměrně poctivý, vyrovnaný britpop ovlivněný kapelami jako Suede, The Beatles, Radiohead či U2 v melancholičtějších polohách. "U2 máme rádi. Jedna naše píseň je dokonce velice podobná jejich slavnému hitu." Mimo jiné se také bavíme o současné britské scéně a řeč se nemůže nestočit na Petea Dohertyho z Babyshambles, onehdá frontmana The Libertines. "Jeho ani Barata neznám, ale podle mě jsou oba blázni a nechtěl bych mít nic společného s nikým z celé této feťácké scény." Kapele Kubb se drogy, alkohol a divoké večírky vyhýbají. "Mám přítelkyni, moc nepiju a drogy jsou pro mne úplné tabu." Jelikož není mnoho času a koncert v nedalekém klubu již pomalu začíná, tak rozhovor končí a v rychlosti se přesunujeme do Postbahnhof Clubu, kde bude dnešní indie kytarový večírek probíhat.

Výborné supporty a strhující Razorlight

Když dorazíme krátce po osmé, tak již na pódiu řádí první parta. Show anglických Boy Kill Boy sleduje zhruba dvě stě lidi. Většina diváků se do klubu teprve trousí. Boy Kill Boy příliš netáhnou. Spíše než pod pódiem je plno u barů a na venkovní terase. "Bratwurst za dvě eura. No, nekup to!" říká mi kolega. Jdu radši směrem k hlavní stage. Boy Kill Boy jsou dobrá, docela zábavná kapela. Stíhám poslední dvě skladby. Hraje se povedený singl "Suzie" a na závěr svižná pecka "Killer". Nemůže následovat nic jiného než úprava pódia, což je také největší mínus celé, jinak velmi povedené akce. Čtyři, minimálně nadprůměrné kapely z Británie. Lístek za pouhých 12 euro - takhle se v Německu chodí bavit mladí. Za slušnou cenu dostanou na celý večer maximální a velice kvalitní várku britské zábavy. Indie scéna se zde poslouchá.

Všude conversky různých barev a k nim trička s nápisy The Strokes, The Libertines či Franz Ferdinand. Druzí Kubb zklamali. Zahrají šest písniček ze svého debutu "Mother". Jejich vystoupení je po technické stránce plně profesionální, ale chybí něco, čím by zaujali. Mladé holky, možná dojemně se svíjející baskytarista za mikrofonem, jako vystřižený kapitán ze školního basketbalové družstva. Amerického samozřejmě. Povedl se závěrečný singl "Wicked Soul" a svižný otvírák "I Don't Mind", jinak to je řemeslně zvládnutá nuda. Což se naštěstí nedá říct o strhujícím vystoupení druhých headlinerů The Feeling. Zpěvák připomínající Kapranose z Franz Ferdinand, skákající kytarista. Rozjeté publikum znalé textů, ačkoliv deska ještě není oficiálně venku. Komu to vadí v době myspace a internetu? Kapela hraje zhruba polovinu ze svého debutu, loučí se a urychleně se ztrácí z pódia. Na řadu mají přijít hlavní hvězdy Razorlight.

Po téměř devadesátiminutové pauze "to" nakonec přichází. Všude řev. Najednou světla prudce rozsvěcují a na pódiu stojí Johny Borell a spol. Bere si kytaru a bez pozdravu se pouští do první skladby "Vice". Hned s prvními údery do strun se ukazuje na koho berlínský klub čeká. Klub se otřásá v základech. Skákají všichni, asi až na posledních pět řad, které vše chladně sledují a spokojeně pokyvují hlavami. Jsou starší. Razorlight je hudba pro mladé a ti si to dnes přišli užít. Když se Johny, samozřejmě ve svém typickém white and cool vohozu, mezi písničkami sklání k zemi, aby se napil, fanynky omdlévají, kapesní fotoaparáty fotí. Hrají se hity z první desky. Skvěle natažená "Rock'n'roll Lies", nakopnutá "Up All Night". Naživo spolehlivě zafungují i tři novinky – singlová "In The Morning", povedená balada "America" a klasická rádiovka "Fall To Piecies". Zhruba po hodinové kytarové smršti koncert končí. Trsátko a bubeníkovy tyčky letí do publika. Ani sborové "we want more" nezabírá. Je konec a asi půl druhé v noci. Scházíme se před klubem a rychlým krokem jdeme k autu a vyrážíme domů. Na chvilku se probouzím na hranicích, abych předal pas. Podruhé až v Praze, když vystupuji na Václavském náměstí. Chtěl jsem počkat na noční autobus. Už nejede. Je šest ráno.

British Music Week, Berlín, Německo, 22.5.2006