Tímto "putovním" rozhovorem se uzavře pomyslná trilogie z víkendu s Priessnitz, ten se uskutečnil poslední tři dubnové dny. O samotném koncertu jsme psali v naší reportáži a podrobnější průběh celé akce přiblížil detailně laděný exkurz "Na cestách...". Na neděli jsme si dohodli s Jaromírem Švejdíkem, že se sejdeme a projdeme místa, kde se psala historie kapely. Bohužel počasí, ač se Priessnitz obhajují, že si takové rozhodně neobjednali, bylo proti naší městské pěší turistice, a tak jsme vyrazili vozmo. Jaromír je velmi dobrý řidič a abychom se nenudili během přejezdů, tak nejenže hodně povídal, ale i z přehrávače nechal linout tóny povedené desky "Stereo". Na ní během našeho povídání taktéž došlo, i když hlavím cílem byla prohlídka Jeseníku s nejpovolanějším průvodcem, kterého jsme si mohli přát. Nedílnou dokumentační složkou jsou exkluzivní fotografie z místa činu, i když se to z nich nezdá, po celou dobou na nás padaly dešťové kapky. Tolik strohý úvod, následuje slíbený rozhovor.

Od malého Malíčku po veliký Pentagon

V poklidné hospůdce U Dvou štírů jsme měli domluvený sraz s Jaromírem na pátou, zhruba ve tři čtvrtě na pět volal, že už tam je. Naštěstí Jeseník není tak velký, takže jsme tam s forografem byli coby dup. Krátce jsme naplánovali trasu naší exkurze po historii Priessnitz a vyrazili. Naší první zastávkou byla Galerie Malíček...

Jsme na místě, kde to vše začalo. Čím vším pro tebe tento dům je?

V tomhle baráčku jsem s rodiči bydlel od tří let do svých pětadvaceti, vlastně dokonce do třiceti. Od osmnácti jsem tam tedy už nebyl, ale naši tu bydleli do mých třiceti let. Dole ve sklepě byla taková kotelna, kde jsme vedle uhlí na polystyrénech začali zkoušet. Byla to naše první zkušebna s kapelkou Chlapi z práce a ještě předtím s EL34, když nám s Péťou bylo nějakých sedmnáct osmnáct. Elektrika tam byla nějak podivně vytažená ze žárovky a vždycky jsme stáli na těch vachrlatejch polystyrénech.

To mohlo být na tak malém prostoru dost nebezpečný, nebyl tam nějaký těžký úraz, lidově řečeno držkopád?

No, když sis nějak odskočil, tak jsi prostě dostal ránu. (smích) Takže tam žádný velký odvazy nemohly být, proto jsme možná díky tomu dodneška taková strnulá kapela. (smích)

Na těchto místech později vznikl váš vlastní podnik, pokud se nepletu...

Ono to bylo trošku pozdějš. Tehdy to byly ještě takový punkový telecí léta, po kterých jsme se čtyři roky prakticky s Péťou neviděli. Já jsem šel na vojnu přesně v moment, když se on vracel. Pak jsme tam zase chvilku hráli, ale už jako Priessnitz. No a potom přišel ten kapitalismus a my jsme si řekli, že by bylo fajn mít svůj vlastní podnik, kde bychom se mohli scházet. Takhle vlastně vznikla galerie a bar Malíček, kde jsme chvilku pobývali. Trvalo to nějaký tři čtyři roky, pak tahle éra taky skončila.

Kde a kdy se vlastně odehrál první koncert Priessnitz?

To bylo ještě chvilku předtím, někdy v tom osmdesátým osmým tady v Katovně, což je kousíček. My jsme tam hrávali jednou měsíčně a na první koncert fakt přišel jenom jeden člověk, zpěvák z konkurenční skupiny, Clamence se ta kapelka jmenovala. No a zhruba do roka a dne nám ten prostor začal být malej. Odhaduju, že se tam mohlo vejít maximálně tak sto dvacet lidí a bylo narváno.

Ale to už byl pomalu moment, kdy nastalo první loučení s Jeseníkem. Jak se to vše semlelo?

Nám to tady začalo být těsný a chtěli jsme prorazit i mimo Jeseník. Začali jsme tedy rozesílat demáče na všechny možný strany. Naší první desku natočil a vydal Legend, pro ně jsme byli společně s Prouzou jejich hlavní černý koně. Dost jsme tedy s Prouzou koncertovali po klubech a objížděli fesťáky, byly to hodně divoký léta. My jsme tu pak vystupovali jen sporadicky, v létě nějaká malá akcička a potom třeba na Vánoce. Tuhle tradici vlastně dodržujem dodnes, že dáme něco před Vánocema plus nějakej koncertík.

Teď jsme u vaší zkušebny, i když ta je už vlastně skoro také minulá. Co se přihodilo, že je na spadnutí další změna?

To máš pravdu, že už je to skoro minulost. My trénujeme strašně málo, takže se většinou k někomu přifaříme a zkoušíme s vícero kapelama. Teď máme novýho bubeníka Zdeňka Jurčíka a on tady paří se svou partičkou. Zjistili jsme, že vlastně žádnou stálou zkušebnu nepotřebujem. (smích)

Nepřijde ti, že jste tak udělali další krok k rozvázání vztahu s Jeseníkem?

No, je to zas takový odstřihnutí. (smích) Ale dnes jsou zcela jiný možnosti, takže když potřebujem něco nazkoušet, tak si na den nebo dva nějaký prostor pronajmeme, ať už tady v Jeseníku nebo v Praze. I když koncertujem třeba na zcela opačným konci republiky, vyjde to takhle stále levněji než mít nějaké pevné místo, kde občas zkoušíš. Budeme to řešit operativně, podle potřeb hraní nebo nahrávání, je to prostě ztráta času jezdit do Jeseníku a zpátky kvůli pevný zkušebně.

Tady jste zkoušeli před posledním vystoupením v Pentagonu. Je mi jasný, že máte pevnou vazbu k Jeseníku, ale jak došlo na volbu udělat zrovna křest desky právě zde?

My jsme chtěli způsobit trochu rozruchu okolo vydání desky. Jako udělat křest klasicky v Akropoli, v Brně na Flédě nebo v ostravským Boomerangu; to dělaj všichni, my jsme chtěli nachystat něco speciálního. Byl to taky velkej hec, výzva, do který jsme se nechali vtáhnout. Nastavili jsme si určitou laťku, byla to tvrdá práce a když se daří, tak to většinou vyjde a nelitujem toho.

Takže po včerejšku spokojenost, uvolnění?

Já bych řek, že jo, teď už to je v pohodě. Byly to náročný a stálo to hodně nervů. Skoro čtyři měsíce natáčení "Sterea", kdy člověk nedělal skoro nic jinýho, než se staral o tu hudbu a k tomu nějaký organizační a propagační věci, příprava koncertu a natáčení DVD. Pak se přidala ještě veliká zodpovědnost okolo vydání desky, nechtěli jsme nic podcenit, prostě to nešlo vojebat a museli jsme do toho jít naplno. Jako samozřejmě nějaký chybičky tam proběhly a něco se nepovedlo tak úplně, jak mělo, ale všichni na tom zamakali a myslím, že to byla paráda.

Stereo vibrace (poprvé)

Zmínil jsi, že jste si nastavili novou laťku. Jak se tedy lišilo nahrávání desky od těch minulých?

My jsme měli v kapele problém a řešili jsme to sami v sobě. Věděli jsme, že děláme docela dobrý písničky a lidi nás mají rádi. (smích) Ale vždycky, když jsme natáčeli desky, tak se to nějak nepovedlo, zašmodrchalo a nedala se tomu ta práce, která se tam měla vynaložit. V tom procesu natáčení, finálního mixu, masteringu a samotného vstupu při psaní materiálu jsme buď udělali chybu my, nebo lidi ze studií, kde se to natáčelo. Takže když jsme se rozhodli jít do další desky, tak jsme tyhle chyby nechtěli opakovat, dávali jsme si na to pozor a byli jsme pečlivý.

Součástí změny byla i volba Dušana Neuwertha jako producenta?

Kdyby s námi nemoh' natáčet Dušan, tak bysme asi taky couvli. Ono jde o to, že tady u nás v republice vyjma Dušana a Honzy Muchowa není nikdo, s kým bychom do toho šli. Už jsme někam nechtěli lézt naslepo, protože se nám to v minulosti vymstilo, když ty lidi neznáš. Ta deska je tu navěky, už jí pak nemáš šanci opravit. Cítili jsme tuhle obrovskou zodpovědnost a Dušan je v tomhle hodně poctivej a všechny naše kroky při natáčení s námi konzultoval. Pro nás je to vlastně nová kapitola, kdy jsme si nastavili určitou laťku. Až budeme natáčet další desku, tak budem muset tyhle věci udělat stejně a ještě líp, abychom ju přeskočili.

S Honzou a Dušanem působíš v bokovce Umakart, pomohla ti třeba právě při volbě producenta tahle zkušenost?

My se s Dušanem známe dlouho a byli jsme už dávno předtím domluvený, že ji jednou uděláme společně. Minulou desku s námi měl dělat Honza, ale ten pak musel odcestovat do Ameriky, prostě mu tam něco vlezlo, a Dušan v tý době začal dělat s Kryštofama. On je to hodně zaměstnaný člověk a jelikož nás tlačil termín, tak jsme to tehdy řešili nějak krizově. Než se tedy udělal nějaký materiál a Dušan našel prostor ve svým nabitým programu, tak to chvilku trvalo, ale myslím, že se to sešlo v ten pravý čas.

Kolik času vám zabraly přípravy před samotným natáčením?

To je taková strašná věc, která mě s prominutím u nás občas pěkně sere. Od poslední desky - tuším - uběhlo pět let a za tu dobu vznikly čtyři nebo pět písniček a zbytek jsem dohnal za tři měsíce před samotným nahráváním. (smích) Peťovi to tak prý vyhovuje a on to aj tak rád, že já napíšu texty a on pak dodělá hudbu, ale času je pak na to fakt málo. Já mám potom občas problém s frázováním, takže raději píšu slova na už hotovou muziku než jenom tak. Naštěstí to dopadlo dobře, ale když se to vezme kolem a kolem, tak on to je takovej riskantní počin, příště bych radši chtěl jít do studia s hotovým materiálem, který by byl napsaný třeba půl roku dopředu a už nám seděl.

Nabízí se otázka, jak se ti daří vykličkovat z toho presu, když nutně potřebuješ dopsat nějaký text?

Já mám nějaký zásoby, který se dají kdykoliv použít a občas ti pomůže taková souhra náhod. (smích) Třeba "Mimosezóna" vznikla až během natáčení, kdy jsme s Dušanem odjeli do Krkonoš na přípravy a jen tak u španělky za krátkou chvilku vznikla melodická linka a já napsal text na jeden z nejlepších songů na desce. On ji pak geniálně zaranžoval v Kopřivnici za pomocí kluků z Nieriky, kteří tam zpívají vokály a tak. Pak si říkáš, že to takhle rychle nemůže vyjít, ale ono jo, byl to takový nečekaný dáreček. (smích) A pak bych asi měl přiznat, že jsem třeba bral z připravených věcí pro Umakart. (smích)

To je hezký a nedostaneš teď od kluků z Umakartu vynadáno, že jsi je takhle obral?

Ne, to je v pohodě. Průšvih akorát je, že jsem měl vymyšlenou melodickou linku s textem a teď vlastně mám jen písničku bez slov. (smích) Což jako nevím, jestli se mi podaří zas na to něco vymyslet.

Jaromír (žák školou povinný)

Po krátkém povídání okolo natáčení "Sterea" jsme se přesunuli k dalšímu důležitému milníku Jaromírova života - ke zdejší Lidové škole umění, tedy Lidušce. Cestou nám ukázal prostor (dnes tam je křižovatka silnic), kde stála Hasičárna, kde s Priessnitz často hrávali. O kousek dál míjíme bývalý klášter, z kterého komunisti udělali základní školu, tu Jaromír navštěvoval, ale moc velkou lásku si k ní nevybudoval, ale to už lehce předbíhám...

Jsme u Lidušky, kam si chodil pravidelně do houslí a pak na kreslení. Na housle už asi nehraješ, viď?

No, to ne. (smích) Já jsem tady chodil pět let na housle a do pěveckýho sboru, protože naši byli spíš takový zpěvní a měli rádi lidovou hudbu, což byla u nás taková rodinná tradice a vždycky tu hrála nějaká cimbálovka. Takže si mysleli, že i ve mě je nějaký takový talent a ředitel školy je vždycky přemlouval, aby mě tam nechali se angažovat. (smích) Jenže mě spíš táhlo to kreslení, v rodině jsme měli i řezbářskou tradici a někdy v pátý třídě jsem ilegálně přešel z jednoho patra do druhýho k paní učitelce Liškové do výtvarky. Naši stále platili ty housle a dlouho netušili, že už tam dávno nechodím, myslím, že jim to trvalo rok, než to prokoukli.

Předpokládám, že výtvarka ti dala základy k tomu, že teď kreslíš třeba komiksy...

Určitě. Paní učitelka mě za ty tři roky, co jsem k ní chodil, intenzivně připravovala, aby mě pak vzali na nějakou výtvarnou průmku. Já jsem byl děsnej dacan a neměl žádný dobrý známky, měl jsem i nějaký dvojky z chování, ale do Lidušky jsem chodil moc rád. Ona mi pak dávala i hodiny zadarmo, chodil jsem pak se staršíma gymplákama a musel kreslit všechny ty postavy, detaily a zátiší. Tohle všechno mi zůstalo dodnes.

S Jardou Rudišem jste vydali komiksovou trilogii s Aloisem Nebelem. Máš nějaké další cíle po výtvarné stránce?

Abych se přiznal, tak já nemám ambice být výtvarník, který dělá vernisáže v galerii. Mě lákají komiksy a takový ty brakový věci od spodu. Možná bych i rád zkusil vytvářet motivy na hrnky, víš takový ty věci, co se dělaly tady v horách. Řezbařina nebo lidové malování na keramiku, to by mohlo být zajímavý. Ale komiksy jsou přesně ten obor, který mě ve výtvarnu maximálně naplňuje. (smích)

Pak si všimnu, že na vstupních dveřích je plakát oznamující, že přijímají nové žáky, říkám to i Jaromírovi a společně hledáme, jestli berou i do výtvarky. Zjišťujeme, že ano. Poslední otázka na toto téma se přímo nabízela...

Neláká tě, že bys zavzpomínal a usedl opět do školní lavice?

To by mohlo být super. (smích) Mě teď někdo nezávazně nabízel, že bych i já mohl teoreticky na jedné reklamní škole učit kreslit, ale to se ještě teprv uvidí. (smích)

Stereo & Pentagon (podruhé & naposled)

Loučíme se s Liduškou a vypravujeme se pěšmo přes Náměstí Svobody k poslední štaci našeho putování po Jeseníku. Tou je aktuální základna Priessnitz - hospůdka U Dvou štírů, ze které jsme vycházeli na poznávací okruh.

Uzavřeli jsme okruh, jsme ve vaší oblíbené hospůdce. Proběhla tady nějaká "válečná" porada před Pentagonem?

Pár jich tu proběhlo. (smích) My sem vlastně chodíme pravidelně, když jsme v Jeseníku nebo kdykoliv jdeme z nějaký zkoušky a stavujem se tu na pivo. Určitě jsme se tady votom bavili a možná i vznikl ten nápad, udělat všechno v Pentagonu.

Pentagon je na obalu cédéčka, bude i na DVD. Jak vlastně vznikaly tyhle spojitosti?

To vzniklo nějak samo, když Dušan nadhodil koncept, jak to budem natáčet, a vytvořil plán natáčení. Chtěli jsme, aby to byla taková ta ruční práce. Víš, že bude slyšet to drhnutí kytar, mlácení do bubnů a bude tam cítit ten prostor. Nechtěli jsme to dělat čistě studiově a moc to doopravovat v počítači. Takže jsme všechno potřebný natahali do sálu kopřivnickýho kulturáku, kde mají kluci z Nieriky nahrávací studio Animan, kde se teď hodně točí, a natočili jsme tam všechny základy plus nějaký vokály. Zjistili jsme, že i tady v Jeseníku máme jeden takový pohrobek tý socialistický éry, i když ten sál je děsivej, ale není to úplná krychle a zvukově ujde. Tehdy nás začala fascinovat ta idea, že bychom to celý uskutečnili napříč těma kulturákama. Pak jsme dali hlavy dohromady s designérama, výtvarnýma buňkama Escape family, a řešil se obal. Vzali jsme sem fotografa, vznikly první fotky a pak už se to vezlo, že tu uděláme ten koncert a že tu natočíme i DVD. Když jsme to řekli našemu manažerovi Víťovi, tak ten se začal chytat za hlavu a nás snílky, kteří všechno vidíme snadno, sesadil zpátky do reality. (smích)

Prošli jste nějakou speciální procedurou výběru písniček, které při křtu zazněly?

My jsme to moc neřešili. "Stereo" bylo jasný a pak jsme tam dali skoro všechny písničky z "Playlistu" a něco navíc. Když píšu playlisty na koncerty, tak to většinou dělám intuitivně. Vím, jak ty skladby fungujou za sebou, a pak si jen dávám záležet, aby to bylo dramaticky správně a aby třeba nebylo dvacet rychlých věcí za sebou nebo pět rychlých a tři pomalý. S tím já nemám problém, to napíšu za půl hodiny. (smích)

Dnes je neděle a Pentagon už je za námi, na prvotní pocity a dojmy jsem se tě už ptal, dokázal bys to třeba přirovnat k nějakýmu zážitku z tvýho života?

Tenhle pocit jsem měl, když jsem šel s klukama do Himalájí a jeden z nich říkal: "Hele, kluci, mějte strach, ale těšte se, bude to dobrý, ale trošku se bojte, protože to zas nebude taková prdel." A tohle bylo podobný, my jsme se na to strašně moc těšili a byl tam i ten strach. Byli jsme zodpovědný jako při tom výstupu na Himaláje a moc jsme tentokrát nechybovali. Pak jsem všem říkal, že si okolo půlnoci dám nějakou tu Plzničku a že to do rána důkladně spláchnem. (smích) To gró práce, myslím, máme už za sebou, ale ještě nás čeká natočení klipů a koncertování, aby se ta deska dostala pořádně mezi lidi.

Zmínil jsi natáčení klipů. Na jaké skladby budou?

První klip bude na "Střepy", on se už měl tedy točit, ale jak se protáhlo to natáčení desky, tak jsme se k tomu ještě nedostali. No a potom animák Jarda Šejban, který pro nás už udělal video na "Kdo ví", připraví něco v podobným stylu na "Stereo".

Už jsme to tu i naťukli - turné bude až na podzim po letních fesťácích, budou tedy ty kulturáky, když vás to prostředí tak nadchnulo?

To je ještě ve hvězdách. My bysme chtěli objet co nejvíce míst, ale není jistý, jestli to bude po těch kulturácích. Budou takový ty klasický místa jako Akropolis, Fléda a pak bude záležet na financích, protože do těch kulturáků musíš dovést i svůj vlastní aparát. Chceme zavítat i do menších měst a udělat minimálně deset koncertů jako regulérní turné a předtím se rozehřát na festivalech.

Já díky za tvůj čas a ať se vám daří!

Já taky díky za celou kapelu a zdravíme všechny, kteří chodí na musicserver.

Čas utíkal jako splašený kůň a s Jaromírem by se dalo povídat mnohem déle, ale blížící se setkání se zbytkem Priessnitz klepalo již na dveře. Kapela potom ještě s naším fotografem vyrazila na Jaromírovo oblíbené místo, kde vzniklo několik dalších povedených fotek. Jaromír mi k tomu dopsal po mailu krátkou poznámku: "Jmenuje se to tam U Kříže. Kolem tohoto místa se vracívám do mého jesenického bydliště, je tu krásný výhled na hřebeny Hrubého Jeseníku, tedy když je pěkně..."

Fotogalerie: