Je středa 18. května 10:00 a já se probouzím. Docela brzy na mé zvyklosti, ale zas ne tak brzy, abych byl sympatický jako průměrný český fotbalový bafuňář. Venku je to takové všelijaké, Slunce chvíli na obloze, chvíli v duši. Odbudu si své ritualizované hygienicko-konzumní intermezzo a pomalu vyrážím do Dejvic, kde vedle holek, co tam toho maj nejvíc, sídlí i vydavatelská firma těch, kvůli nimž se to všechno koná - britských Keane. Klukům zanedlouho (konkrétně 12. června) vyjde druhá - díky první "Hopes And Fears" notně očekávaná - deska, a tak se rozhodli před letním velkosériovým turné otestovat nový materiál v nevelkých sálech sedmi evropských metropolí. Jednou z nich je i německý Berlín a právě tam máme namířeno. Město kdysi rozdělené šedivou zdí bude dnes na malou chvíli diferencováno na ty, co jsou a co nejsou ponořeni pod železným mořem. Ne snad, že by mediální podsvětí ovládl ředitel, jemuž všichni volají, a dnes se chystal na svých tradičních pětadvacet minut intelektuální masturbace, ale jakýsi jeden dominantní proud tam přece cítit jest. Někdejší východní Berlín je skvělým dokladem doby, kdy šedivý panel a břizolit halily města do temných vojenských uniforem bez očí a duše a projektovala se prostranství typu Alexanderplatz, pro tolik lidí, a přesto pro nikoho. Ačkoli to není nijak abnormálně krásný štadt a i já, ortodoxní nepivař, bych si dovolil s Cimrmanem polemizovat, zda-li teplé pivo je skutečně horší než studená Němka, má Berlín svou neopakovatelnou atmosféru, jež dýchala také ze sálu, v němž se akce odehrávala.

Velikostí plus mínus Roxy, stylizací jednodušší. Areál původně prý pivovaru a nějaké fabriky, ne nepodobné brněnské Vaňkovce, uvnitř však ještě chladnější industriální design. Tmavé zakouřené zdi, beton a kov. K tomu černobílá kubistická stěna za pódiem a minimalistické, přesto však precizní osvětlení. Samozřejmě vyprodáno. Ostrý start ve 21:00 bez předkapely na sto procent nevyšel, dvacet minut si dali kluci původem z jihoanglického městečka Battle načas, tedy celkem standardní zpoždění. A pak už to propuklo. Potemnělý sál a Tim Rice-Oxley spouští klavírní intro nazvané "The Iron Sea", které je však bohužel tak trochu zvukově zabito, protože většina tónů splývá v jeden. Zvuk se ale záhy zlepšuje a co se setlistu vystoupení týče, od počátku se potvrzuje očekávané - Keane budou hrát především novinky. Jedna z nich ("Put It Behind You") mne hned v úvodní části přesvědčuje o tom, že s výběrem singlu po současném "Is It Any Wonder" pánové dvakrát moc práce mít nemusí.

Na pódiu vše funguje, Tom Chaplin je tím na první pohled obyčejným klukem z maloměsta, který však nic neošidí, hraje si s nástavcem mikrofonu, tu a tam předvede jednodušší taneční krok, ale hlavně zpívá po celou dobu s citem, nasazením a technickou precizností. V tomto by si z něj mohl vžít příklad i takový Chris Martin, kterému to občas ujede. Bubeník plus doplňkový vokalista Richard Hughes předvádí standardní výkon a klávesák, tanečník, zpěvák Tim Rice-Oxley v podstatě taky, stejně jsem ho viděl v Glastonbury i Amsterdamu. Jen s tím rozdílem, že každý jeho "obyčejný" výkon je neobyčejný, protože po celý koncert dokáže ke svým, byť většinou nesložitým klávesovým partům osobitě rytmicky tančit, a doplňovat tak frontmana Toma Chaplina. Tim Rice-Oxley je pro mne druhým frontmanem Keane, bez něj by nebyli ani poloviční.

Příliš se toho nenamluvilo, hlavní slovo měla hudba. Jednu z mála verbálním poznámek Tom uštědřil ke kulminující fotbalové horečce, když suše připomněl, že se těší, až do Německa znovu přijedou, což bude někdy v létě, až Angličané zvítězí nad Němci v některém z klíčových zápasů šampionátu a nejlépe na penalty, protože Angličané obvykle poráží Němce na penalty. Domácí to brali, byť je z Berlína plného fotbalových míčů v tisíci podobách patrné, že Klinsmannova družina je už teď v zemi nejsledovanějším vzorkem celebrit. Pro tuto chvíli však ještě sláva patřila Keane. Publikum bylo v mezipauzách hlasité a nadšené, ale v písních mě Němci lehce zklamali. Vytleskávali rytmus, bavili se, ale zpívat se jim moc nechtělo. Čekal jsem, že třeba hitovku "Somewhere Only We Know" zapěje s Tomem celý Kasselhaus, tím spíš, že k tomu zpěvák vybízel, ale byla to spíš taková nesmělá ozvěna.

Ale i kapela má vroubek. Hodina a čtvrt hraní mi přijde málo, celé to uteklo velmi rychle. Keane odehráli songy z nového alba, doplnili je pěti hity (samozřejmě namixovanými, nikoli za sebou - "Somewhere Only We Know", "This Is The Last Time", "Bend And Break", "Everybody's Changing" a "Bedshaped") z toho předchozího a fertig, šmitec. Čekal jsem ještě věc typu "Can't Stop Now" či nějakou z povedených b-stran, publikum se dožadovalo kupříkladu písně "Fly To Me". Jinak akce účel být malým velkým, intimním upoutávkovým koncertem splnila. Odkryla, že skupina se na své druhé studiové desce posunula k propracovanějším, drobet epičtějším kompozicím, jež by se daly zařadit do dvou hlavních proudů. Jedním, převažujícím, jsou spíše atmosférické, táhlé písně (nejcharakterističtější je "Atlantic", kterou můžete i s klipem zhlédnout zde), druhým zas jasné hymnické hity, navazující na ty z "Hopes And Fears", byť o něco složitější, využívající změny tempa a nálady (kupříkladu zmíněné "Put It Behind You" či "Crystal Ball").

Na první poslech se nedá říct, jak dobrá či špatná deska je, nemáte-li před sebou vyložený odpad. Nové písně mají potenciál, byť jsou temně zahalené, experimentálnější oproti mainstreamovému soundu "Hopes And Fears" a obecně pomalejší, z čehož pramení drobná obava, aby album nebylo pomalé příliš. Jako by deska "Under The Iron Sea" byla zahalena kouřem, co kdysi halil i berlínský Kasselhaus. A nebo je to ono železné moře, z nějž se musíme nejdříve vynořit, abychom dekódovali pod hladinou nerozluštitelné zvukové šifry? Nevím, třetí metaforu si doplňte sami. Je čtvrtek 5:00 a já jdu spát. Docela obvykle, na mé zvyklosti.

Keane, Kasselhaus, Berlín, 17.5.2006