Nahrávání "A Night At The Opera" začalo v srpnu a skončilo v listopadu roku 1975. Deska byla vržena na předvánoční trh a jak se i po dlouhých pětadvaceti letech ukazuje, byl to povedený dárek -pestrobarevný, plný nálad a pěkně zabalený. Hudební pestrost alba, jehož obal navrhl sám Freddie Mercury, se dá přirovnat snad jen k beatlesovské Kapele Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře, kabaretní melodie s nenucenou lehkostí přecházejí v operu a hardrock střídá country. Úžasné na kapele Queen bylo to, s jakou grácií zvládala různé hudební žánry. A i přes kaleidoskopickou změť stylů a nálad to celé drží pohromadě a je to dobré až běda.

Traduje se, že při nahrávání střední části "Bohemian Rhapsody" se vršila na pásek jedna stopa za druhou, operních sborů přibývalo a pásek už prý začínal být průhledný. To, co se všechno odehraje jen v téhle jediné skladbě, vystačí jiným na celé album. Když jsem ji slyšel v mládí poprvé, domníval jsem se, že se jedná o tři samostatné písně, z nichž ta první je hezká pomalá, ta druhá naprosto šílená a ta třetí nějak moc tvrdá. "Bohemian Rhapsody" se celkem pravidelně objevuje na čelných místech v různých žebříčcích o nejlepší skladbu historie a jistě si pamatujete, jak bourala žebříčky po tragickém Mercuryho skonu v roce 1991.

Bohémská rapsodie je z Noci v opeře písničkou nejslavnější, ale samozřejmě ne jedinou. Na prvním queenovském výběru "Greatest Hits" se ještě objevila Deaconova "You’re My Best Friend", countryovou "’39" hraje Brian May na svých koncertech dodnes a přenádhernou "Love Of My Life" většinou zpívalo místo Mercuryho publikum – však dodnes to se mnou notně zamává, když to vidím jen na videu... Deska jakoby obsahovala mnoho vrstev Mercuryho, Taylorova a Mayova zpěvu, celé nánosy tónů obalené neskutečnými zvuky Mayovy "krbové" kytary – viz. například "The Prophets Song". Bohaté aranže skladeb plné nálad a barev nedávají posluchači uniknout z fantastického světa.

Za rok vydali Queen desku "A Day At The Races" (Den na dostizích), o níž tvrdí, že je pokračováním té předchozí, jakousi druhou stranou nahrávky. Album je to opět výborné, jakoby ani nepatřilo do oné doby blýskavých zrcadlových discokoulí a za rohem číhající punkové rebelie. To platí vůbec pro většinu queenovských desek obecně - jsou nadčasová, rok jejich vzniku má jen informativní charakter. A dokáží posluchače pobavit, rozplakat a unést i po desítkách let.

Ještě jedno malé osobní odbočení, "A Night At The Opera" obsahuje mimo jiné i tři skvělé písničky, u kterých si už dávno hrozně přeji, aby je nazpíval Ondřej Havelka a to "Lazing On A Sunday Afteroon", "Seaside Rendezvous" a "Good Company".